Spouštěčem většiny nemocí včetně rakoviny je nepohoda a dlouhodobý stres

• Jak dlouho České ILCO funguje a co je jeho podstatou? 

České ILCO, jehož jsem předsedkyní, je pacientská organizace sdružující pacienty, kterým byl z nejrůznějších příčin, například kvůli rakovině, vytvořen umělý vývod ze střev nebo močovodu. Naše organizace oslavila 20 let existence a v současnosti sdružuje 20 občanských sdružení po celé republice, které se na regionální úrovni starají o stomiky. Pomáhají jim s návratem do běžného života a zvládat těžkosti po založení stomie. První měsíce po operaci jsou totiž nesnadné, protože člověk se musí vyrovnat nejen s nemocí, ale musí zvládnout i ošetřování stomie. To je velká zátěž a většina lidí to zpočátku odmítá. Pomocná ruka, setkání s osobami, které mají podobnou zkušenost, je pro nováčky velkým přínosem a neocenitelnou podporou. 

České ILCO hájí zájmy stomiků v celorepublikovém měřítku. Jednáme s ministerstvy, zákonodárci, pojišťovnami apod. Pořádáme rovněž odborné semináře a přednášky, nebo organizujeme školení dobrovolníků z řad zkušených stomiků. V neposlední řadě jsme také aktivní v prevenci rakoviny a musím říct, že jsme poměrně úspěšní, protože máme osobní zkušenosti a lidé nám věří. 

• Jakým způsobem o prevenci informujete?

S lidmi si povídáme a sdělujeme jim naše zkušenosti. Ty, co mají nějaký zdravotní problém a stěžují si na něj nebo našli krev ve stolici, přesvědčujeme, aby se nebáli jít na vyšetření. Data, která máme k dispozici, nám jasně říkají, že se lidé opravdu nemusí bát, protože o rakovinu tlustého střeva a konečníku se jedná pouze v malém procentu případů. Nejdůležitější ze všeho ale je nechat se včas vyšetřit a nic neodkládat. Pokud to nebudeme řešit včas a jsme opravdu nemocní, všechno bude jen horší. Vyšetření ke všemu není ve skutečnosti tak hrozné, jak se o něm někdy mluví.

• Prevenci rakoviny se věnujete již několik let a můžete tedy srovnávat. Jak se v České republice změnily podmínky pro informování?

Změnily se poměrně dost. Dříve bylo častou praxí, že lékař svým pacientům říkal, aby o stomii nebo rakovině obecně vůbec nemluvili. Společnost o tomto onemocnění moc nevěděla a také se o tom sama nechtěla bavit. O kom se doslechla, že onemocněl rakovinou, tak kolem něj chodila po špičkách a byla přesvědčena o tom, že brzy zemře.  

Dnes je to už naštěstí jiné. Kvůli dobrým diagnostickým metodám a léčebným možnostem se lidé ve většině případů uzdraví a přežijí. Doba dospěla k tomu, že si lidé uvědomili, že je nutné o prevenci hovořit, a to je jedině dobře. Pokud přijdeme k lékaři včas, máme velkou šanci se vyhnout komplikacím a zcela se vyléčit.  

• Ve chvíli, když jste se dozvěděla o své nemoci, měla jste pocit, že o ní máte dostatek informací?

O existenci nemoci jménem rakovina jsem samozřejmě věděla. Jelikož ale v naší rodině nebo v blízkém okolí nikdo podobnou nemocí do té doby neonemocněl, přiznám se, že jsem se o to nezajímala. Je ale pravdou, že pokud bych tehdy informace měla, možná bych na vyšetření šla přece jen o něco dříve. V současné době je neuvěřitelná výhoda internetu, kde se člověk může dozvědět všechno. To tehdy nebylo. Já se totiž nejdříve léčila se silnými bolestmi zad a dlouhou dobu nikoho nenapadlo, že by to mohlo být spojeno s problémem ve střevech.  

• Jakou roli by měl v prevenci nádorového onemocnění hrát stát?

Zásadní. Je přece v zájmu pojišťoven a ministerstev, aby lidé chodili na vyšetření včas, protože pokud to neudělají a na nemoc se přijde až v pozdějším stádiu, stoupají náklady na léčbu.

V tomto ohledu považují za skvělý nápad i projekt adresného zvaní, který se v tomto roce rozběhne v České republice. Jsem přesvědčena o tom, že když vás někdo na vyšetření pozve a hezky a srozumitelně vám to vysvětlí, tak existuje nejméně poloviční naděje, že pozvání přijmete a k lékaři se dostavíte. 

• Česká republika patří k zemím s vysokým výskytem rakoviny tlustého střeva a konečníku a mnoho lidí na tuto nemoc umírá. I přes řadu aktivit a iniciativ se ale incidenci této nemoci snižovat nedaří. Čím to podle Vás je?

Ano, skutečně platí, že Češi na tom spolu se Slováky, Maďary a Bavory nejsou v evropském a i celosvětovém měřítku úplně nejlíp. Kdybych znala přesnou odpověď na Vaši otázku, tak už bych měla Nobelovu cenu. Bohužel bude asi pravdou, že Češi o tom pořád nechtějí moc slyšet. Hodně lidí to vědomě vytěsňuje a mám pocit, že to platí obzvlášť o mužích. Často si říkají, pokud o tom nebudu mluvit, tak se to nestane. To je přece nesmysl.  

• Hovořila jste o tom, že Vaše sdružení se aktivně věnuje prevenci. Co doporučujete Vy? 

Je to jednoduché: být šťastný, nehonit se a nebýt ve stresu. Češi jsou věčně nespokojení a často si stěžují. Neumí odpočívat. Myslím si, že pokud bychom se naučili odpočívat a být šťastní, tak bychom snížili výskyt nejen rakoviny, ale i všech ostatních nemocí. Spouštěcím knoflíkem většiny nemocí je nepohoda a dlouhodobý stres, záleží pouze, kde máme v těle slabé místo.

• Zmiňovala jste startující projekt adresného zvaní, od něhož si rezort zdravotnictví, lékaři, odborníci i pojišťovny slibují vyšší účast na screeningových vyšetřeních. Myslíte, že bude projekt fungovat? Jak by měl být nastaven, aby byl úspěšný?

Vím, že ve světě to občas funguje tak, že ten, kdo se nezajímá o prevenci, platí vyšší zdravotní pojištění. Jsem proto přesvědčená, že adresné zvaní jako takové je skvělý nápad, ale pokud by lidé měli ještě finanční motivaci, byť malou, bylo by to mnohem lepší. Je mi jasné, že zatím je to hudba budoucnosti, protože to v České republice není ošetřeno zákonem, ale jednou se to třeba povede.  

Samozřejmě budu ráda i za adresné zvaní, protože věřím, že velkou část lidí to skutečně osloví a přiměje absolvovat vyšetření. Naše generace má v sobě zakořeněno, že pokud nás pan doktor pozve, tak k tomu má důvod a nedělá to jen tak pro legraci. V tomto ohledu bude velmi záležet na zvolených slovech v pozvánce.

• Projekt má podle informací ministerstva zdravotnictví doprovázet informační kampaň. Bude se do ní České ILCO zapojovat?

O kampani jsme se dozvěděli teprve vloni na podzim. Spolu s dalšími organizacemi a občanskými sdruženími, které se stejně jako my věnují prevenci rakoviny, jsme ihned zamířili na ministerstvo zdravotnictví, abychom připomněli, že my již něco podobného děláme a  ke všemu úspěšně spolupracujeme. Zdůrazňovali jsme, že máme zkušenosti a jsme v přímém kontaktu s lidmi. Ministerstvo to sice ocenilo, ale to bylo všechno. Bylo nám řečeno, že projekt je těsně před dokončením a není jistota,  jestli nás do něj ještě zvládnou zapojit. 

Přispělo k tomu také to, že projekt se zrodil s několikaletým zpožděním. Ještě nedávno jsme si všichni mysleli, že je to ztracené a že nedokončený projekt bude na ministerstvu ležet snad navěky. To se ale naštěstí také díky aktivitě Institutu biostatistiky a analýz na brněnské Masarykově univerzitě, kde pracují šikovní lidé, a iniciativě některých českých politiků, především na evropské úrovni, nestalo. Výsledkem jejich snah byla ostatně i loňská konference v Brně, která sehrála důležitou roli platformy, na níž se setkali pacienti s lékaři a vzájemně si naslouchali. To se tu dříve často nevidělo. 

• Došlo v otázce Vašeho zapojení do projektu adresného zvaní a doprovodné informační kampaně k nějakému posunu?  

Tento týden proběhlo setkání iniciativy Kolorektum.cz na Krajském úřadu Kraje Vysočina. Sešli se tam všichni, kdo se o prevenci rakoviny a adresné zvaní zajímají včetně pana europoslance Pavla Poce. Jihlava nás hostila již poněkolikáté. Kromě upřesnění podrobného programu Konference II. Evropské dny kolorektálního karcinomu, prevence a screening, na který bych všechny čtenáře ráda pozvala, jsme obdrželi bližší informace k adresnému zvaní a další materiály.

Adresné zvaní by podle posledních informací měly zdravotní pojišťovny spustit ve druhé polovině letošního roku. Zatím není jasné, kdo povede informační kampaň, zástupce rezortu zdravotnictví uvedl, že má zájem, aby i zástupci neziskového sektoru na informační kampani spolupracovali. O konkrétním zapojení tedy budeme ještě jednat.