Ani nevím, jak dlouhý musí být článek nebo povídání, aby se vešlo do 600 slov. Nevím, jestli vyjádřím všechnu radost ze zvládnutí základních znalostí, mnoho sebezapření, abych zvládla svou psychiku mezi „normálními“ frekventanty kurzu.
Na začátku byla zvědavost a touha poznat práci s počítačem a internetem. Musela jsem ovšem hledat kurs, který bych mohla navštěvovat, protože můj handikep – velmi špatné vidění a slyšení – mě vlastně vylučuje. Nakonec jsem našla odvahu a přihlásila se do kursu pro seniory (je mi 72 let). Kurs jsem absolvovala s velkými obtížemi, protože lektoři byli samí mladí lidé, kteří neměli zkušenosti s postiženými. Současně jsem mohla poznávat práci na počítači v Lormu (Sdružení pro hluchoslepé), chodila jsem do knihovny, hledala jsem a využívala každou příležitost něco se naučit. A všechno spělo k tomu, že jsem si pořídila vlastní počítač a samozřejmě hlavně internet.
Konečně jsem tedy zasedla k vlastnímu počítači. Cesta od myšlenky k činu trvala rok.
Dnes na internetu brouzdám, poslouchám při tom z internetu hudbu, umím si stáhnout z CD hudbu na disk, hraji různé hry, ráda dostávám elektronickou poštu, pořád bych jen psala dopisy, stahuji si hezké obrázky, mohu cestovat po světě a prostřednictvím Googlu se letecky podívám kamkoli na světě, telefonuji přes Skype. 6OO slov by pomalu nestačilo jen na výčet, co všechno nového jsem poznala v tak pozdním věku a s takovým zdravotním postižením.
Když jsem na tom psychicky špatně, u internetu na všechny obtíže zapomenu a je mi dobře.
Nejhorší bylo, když mi náhle přestal internet fungovat. Není v mé věkové kategorii známých nikdo, kdo by mi mohl poradit. Naštěstí jsem našla pomoc v Telekomu a pracovník mě po telefonu naváděl, co mám dělat. S brekem jsem lezla pod stůl, manipulovala s dráty u modemu, myslím, že byl ze mě dost zoufalý, ale zvládli jsme to a internet začal fungovat. Takže i po té technické stránce jsem se něco naučila.
Jsem ráda, že mám tak dobrého kamaráda, který mě dovede utěšit a přivést na pozitivní myšlenky.