Stroj pro pořádné ruce

04.02.2014 17:04

Heřman Volf na něm brázdí Evropu, jiným hendikepovaným atletům zase pomáhá zažít pocity euforie při závodech. Řeč je o handbiku, speciálně upraveném kole, na kterém nešlapete nohama do pedálů, ale poháníte ho rukama. Stroj se třemi koly tak nejčastěji využívají tělesně postižení, ale zařádit si na něm mohou i zdraví sportovci.  

S nápadem sestrojit tak trochu jiné kolo přišli v 80. letech minulého století Američané. První stroj spatřil světlo světa v roce 1983. O sedm let později se prototypy dostaly i za oceán.
Otci prvních opravdových sportovních handbiků byli Američan Chris Peterson a Holanďan Kees Van Breukelen. Poprvé se jezdci na kolech s ručním pohonem utkali v roce 1993 ve Švýcarsku při akci Human Powered Vehicles.
Dva roky nato zkonstruovali Němci Heino Schmull a Wolfgang Peterson první sériově vyráběný závodní handbike. Dnes najdete na trhu množství značek. K naprosté špičce patří americký Top End, švýcarský Carbonbike, dánský Wolturnus a německý Schmicking, od něhož má handbike také vozíčkář Heřman Volf.
Ve srovnání s klasickým kolem handbike v ničem nezaostává. Lze si jej pořídit v silniční verzi, ale také ve verzi terénní, která je schopna zvládnout nejextrémnější podmínky. Řídit handbike v horském terénu však vyžaduje také extrémní fyzickou přípravu, protože svaly rukou jsou slabší než svaly nohou.
Handbikeři soutěží na evropských i světových závodech a od roku 2004 i na paralympiádě. Sportovci jsou rozděleni podle pohlaví a míry postižení do několika kategorií. Nejčastěji se jezdí silniční závod (40–70 km) a časovka (10–30 km). Pokud je start společný, jsou od sebe závodníci jednotlivých kategorií odlišeni barvou cyklistické helmy. V současnosti dosahují profesionální jezdci průměrně rychlosti 36–40 km/h.
U nás se již šest let jezdí český pohár. Na letošní paralympiádě v Londýně reprezentoval Českou republiku v handbiku Martin Kovář.

---

Technické parametry

Typ: závodní handbike
S1 Overdrive
Výrobce: německá firma Schmicking
Délka: 2,25 m
Výška: 68 cm
Průměr kol: 100 mm
Váha: 10,8 kg (u závodních speciálů až 15 kg)
Cena: 170 000 Kč (u závodních speciálů až 250 000 Kč)

Handbiky určené pro jízdu v horách jsou konstrukčně rozdílné. Důležitější než pohodlné usazení je stabilita a tu poskytují dvě kola umístěná vpředu. Jezdec se navíc může do klik zapřít celou vahou těla.

Na vidlici je připevněno přední – hnací – kolo, přičemž brzdy jsou umístěny pouze na něm. Jezdci si mohou vybrat mezi několika brzdnými systémy: hydraulickou kotoučovou, mechanickou nebo klasickou ráfkovou V brzdou, která tře o rám kola.

Pevné a lehké kliky, kterými se kolo pohání, mohou být dlouhé 15–20 cm. Díky kvalitnímu ložiskovému uložení dochází k minimálním ztrátám energie. Ovládání přehazovačky a převodníku je stejné jako u řídítek běžného kola. Páky jsou umístěny na klikách, které jezdec drží v rukou. Řazení je stejné jako u běžného kola. Jezdec má na výběr mezi vícekolečkem s přehazovačkou s 27 rychlostmi a řazením Rohloff se 14 stupni.

Opěradlo je vyrobeno z lehkého karbonového vlákna. Je nastavitelné podle potřeby a jezdec si může vybrat jednu ze čtyř poloh. Na závodech se podle míry postižení jezdí ve dvou pozicích: long seat, při níž jezdec sedí s nataženýma nohama, a knee seat, kdy závodník na kole klečí. Skladnost a variabilita představují hlavní kvality handbiku: rozebráním několika částí se dá kolo složit během pěti minut.

Hlavní část handbiku tvoří pevný rám a vidlice, jejíž výška se dá aretací snadno upravit. Rám je vyroben z hliníkové slitiny 7020 T6, která se používá také u klasických závodních kol špičkové kvality. Má pevnost srovnatelnou s klasickou ocelí, její hustota je však téměř třikrát nižší: pouhých 2,8 gramu na centimetr krychlový. Je tak mimořádně odolná a současně lehká.

Na konci rámu jsou pomocí speciálních nábojů připevněna zadní kola. Ta jsou velmi často mírně zešikmená (až o pět stupňů), aby měl handbike vyšší stabilitu. Kola bývají osazena kvalitními plášti, a mají tak nízký valivý odpor.

FOTO: archiv Heřmana Volfa, schmicking.com

O autorovi: PŘIPRAVILA: Dagmar Kulaviaková

Klíčová slova: