Praha – Nejohroženější skupinou jsou sice nejčastěji lidé, kteří se při své práci stýkají s jinými lidmi, mohou to být lékaři, učitelé, právníci, ale před syndromem vyhoření (říká se mu také burnout), není v naprostém bezpečí nikdo. Stav začíná velkým nadšením pro práci, perfekcionismem, následným workoholismem a sníženou schopností odmítat stále další úkoly.
Hovořímeli o syndromu, jedná se o soubor příznaků. Ty se projevují v psychické rovině sklíčeností, sníženým soustředěním, zapomínáním, neochotou pracovat s lidmi. "Je to záležitost, týkající se roviny nálady a roviny myšlení. Dotyčný smýšlí spíše negativně, vidí jen negativní aspekty toho, co se mu v životě děje. Jedná se vlastně o takový trvalý pesimismus. Člověk přestává být aktivní, ztrácí tvůrčí přístup, uzavírá se do stereotypů, snaží se dělat jen to, co je nezbytně třeba," vysvětluje psychoterapeut Moshe Chaim Koller.
Podle něj hodně záleží na tom, na jakém pracovišti člověk pracuje a co je podstatou jeho práce. Vtělesné rovině se u syndromu vyhoření objevují poruchy spánku, snížená chuť k jídlu, rychlý nástup únavy, svalové napětí, vzrůstající krevní tlak,náchylnost k nemocím apod.
Člověk je naprosto mentálně vyčerpaný v důsledku dlouhodobého stresu. Nabízí se úvaha, kde je hranice mezi vyhořením a depresí. Od deprese lze syndrom vyhoření rozeznat tak, že se projevuje výhradně v souvislosti s prací, kdy člověk také pochybuje o jejím smyslu. "V extrémní podobě může být syndrom vyhoření počátečním impulzem rozvoje deprese, a ta se může stát spouštěcím mechanismem pro sebevraždu," uvádí Moshe Koller.
Plíživý nástup
Syndrom vyhoření nikoho nezaskočí ze dne na den. Zpravidla trvá měsíce až roky, než skutečně vyvrcholí. "Může to přijít i za krátkou dobu. Podle toho, o jaké zaměstnání jde, jak velký tlak je na člověka kladen, jak vysoké jsou požadavky. Existují například firmy, které cíleně nabírají mladé, dostatečně motivované pracovníky, čerstvé absolventy škol, pak je na jejich pozicích rok nebo dva doslova "ždímají" tak, že dál už ten člověk prostě nemůže. To, co mu zbyde, je, že si do životopisu může napsat, že pracoval v prestižní společnosti. Jsou skutečně i tato extrémní prostředí, kde je nátlak cílenou součástí systému," popisuje psychoterapeut Koller.
Řešení čím dříve, tím lépe
To platí stejně, jako u jiných poruch či nemocí. "Je třeba začít o tom mluvit, to je základ. Právě proto, že člověk je schoulený do sebe, musí nejdřív začít mluvit o svých potížích. Je možné vyhledat psychologa nebo psychoterapeuta, ale podleměto může být i kamarád. Někdo, kdo s ním probere jeho situaci,aby nad ní získal nadhled. Aby si třeba uvědomil, že se nechává příliš citově unést, že si neumí vytvořit hranice mezi pracovním a osobním životem. Mluvit o problému je nejlepší cesta k tomu, aby si člověk uvědomil chyby, které dělá," ukazuje východisko Moshe Chaim Koller.
Někomu může takováto krize dokonce prospět. Při ohlédnutí zpátky si člověk uvědomí jak své nedostatky, tak i přednosti. To mu umožní ujasnit si, co by vlastně v dalším životním období chtěl.
---
Vývoj v 5 fázích
P Nadšení – člověk do své profese investuje veškerý svůj elán a k pracovním úkolům přistupuje s rozzářenýma očima. Nic jiného než práce pro něj neexistuje, dobrovolně v ní tráví i velkou část svého volného času. Zapomíná na své koníčky i přátele.
P Stagnace – dotyčný trošku přibrzdí, opouštějí ho ideály, ví, kde jsou limity jeho práce, vrací se ke svým zálibám.
P Frustrace – na mysl přicházejí otázky stran smyslu práce, která přináší jen zklamání, najednou se objevují různé překážky i konflikty s nadřízenými.
P Apatie – přichází po dlouhotrvající frustraci. Člověk dělá jen to, co musí.
P Vyhoření – přichází jako vyústění předchozích fází. Člověk už je naprosto psychicky vyčerpaný.
Foto: VĚTŠÍ SKLON k vyhoření mívají muži. Častěji jsou zaměřeni na výkon a méně mluví o tom, co prožívají.
Foto: psychologienachrichten.de