Upoutání na invalidním vozíku po těžké automobilové nehodě

Gabriela GRMOLCOVÁ, moderátorka: 
Každý rok se v Česku zraní několik lidí natolik, že jsou doživotně upoutáni na vozík nebo lůžko. Většina případů je přitom způsobená neopatrností a často hazardem se zdravím. I proto se rozhodli lékaři z FN Brno varovat děti ze základních škol působivou formou pomocí samotných vozíčkářů. Jedním z nich je i Jaroslav Náhlík, který je na vozíku upoutaný třináct let. Projekt mimo jiné probíhá i v rámci brněnských Dnů bez úrazu do devátého června. U dnešních Otázek a odpovědí vás vítá Gabriela Grmolcová.

Lia VAŠÍČKOVÁ, lékařka ze Spinální jednotky FN Brno:
Tady máte zlomený dvanáctý bederní obratel. Tady jsou krásně ty obdélníčky nad sebou a tenhle bederní obratel tam takhle vypadá. Tady jsou ledviny, tady je játro, jak říkal Mireček v Básníkách, slezina, pánev atd. Ale to není podstatný. Podstatný je tady ten obratel.

Gabriela GRMOLCOVÁ, moderátorka:
Přednášky o rizicích neopatrného jednání vede lékařka ze Spinální jednotky FN Brno Lia Vašíčková.

Lia VAŠÍČKOVÁ, lékařka ze Spinální jednotky FN Brno:
Nejsilnější část toho projektu je, že vlastně ti mladší, věkově blízcí klienti těm žákům přijdou, chodí s námi a sami řeknou svůj příběh. Vůbec to není jednoduchý jít se svou kůží na trh. Dneska je s námi pan Jarek, který byl jako spolujezdec vyhavarován. Vlastně z celého auta mladých, kde byly nějaké odřeniny a jedna zlomená ruka, on skončil na vozíku. A on je úžasným příkladem toho, jak lidé po spinálním traumatu nechtějí být poběrateli sociálních dávek. On studuje vysokou školu. Je zaměstnanec ParaCENTRA Fenix. Současně je klient, chtě, nechtě. Mně ty nohy chodí a bez ohledu na délku praxe, zkušenosti, cokoliv řeknu já a cokoliv řekne on, který na tom vozíku sedí, tak samozřejmě má diametrálně rozlišenou hodnotu.

Gabriela GRMOLCOVÁ, moderátorka:
Můžu se tedy zeptat na ten váš příběh, jak to bylo?

Jaroslav NÁHLÍK, postižený:
Ten řidič rozjel v pěti lidech tu sto dvacítku na 145 kilometrů za hodinu z prudkýho kopce dolů. Řidič tu cestu neznal, tak potom už jsem jenom slyšel, jak kamarád vykřikl, jakmile jsme jeli dolů z toho prudkýho kopce, že to potom vyhazuje, a to bylo všechno. Dopadl jsem do pole s kukuřicí. Vím, že mrholilo a auto zůstalo vlastně na boku položený vedle mě, de facto.

Gabriela GRMOLCOVÁ, moderátorka:
Říká dnes třicetiletý Jaroslav Náhlík.

Jaroslav NÁHLÍK, postižený:
Pak si pamatuju, že došla přítelkyně, že mi teče krev z obličeje. V tu ránu jsem si sedl. V tu chvíli jsem byl v šoku, takže mě vůbec nic nebolelo.

Gabriela GRMOLCOVÁ, moderátorka:
Co vám běželo hlavou?

Jaroslav NÁHLÍK, postižený:
To, že necítím nohy a věděl jsem, že mám něco s obličejem. Byl jsem z toho v šoku a nevěděl jsem jako, co bude dál prostě.

Gabriela GRMOLCOVÁ, moderátorka:
Kolik vám bylo přesně?

Jaroslav NÁHLÍK, postižený:
Bylo mi sedmnáct let.

Gabriela GRMOLCOVÁ, moderátorka:
Já se ještě zeptám. Ti kamarádi, kteří s vámi jeli, udržujete s nimi vztah, nebo se to přerušilo to přátelství?

Jaroslav NÁHLÍK, postižený:
S kamarádama, který seděli se mnou vzadu, tak to byli moji kamarádi vlastně de facto od dětství, de facto už od školky, takže s nimi se stýkám a přátelím se s nimi dál. Řidič, ten co nás vyboural, tak toho jsem v podstatě ani neznal, k tomu jsem žádný vztah neměl a s přítelkyní jsem se po havárce rozešel.

Gabriela GRMOLCOVÁ, moderátorka:
Co vlastně bylo po tom úraze? Jak to probíhalo?

Jaroslav NÁHLÍK, postižený:
Po tom úrazu jsem se dostal do Rehabilitačního ústavu v Hrabyni. Tam jsem byl půl roku a tam jsem se právě potkal už s těma lidma, který byli jako negativně nalazeni. Znal jsem tam třeba motorkáře a ten právě jako zanevřel úplně, jakože třeba například jako že na zdraví lidí. Vlastně od toho jsem se odrazil já, protože jsem si řekl, že takhle jako smýšlet dál určitě nebudu a spíš jsem se hlavně zaměřil na to, abych se z toho dostal. Třeba například mamka, ta byla na tom hodně psychicky špatně a já jsem se hlavně zaměřil spíš na to, abych se co nejvíc osamostatnil a dal se do kopy, a tím pádem vlastně jsem si říkal, že i ta rodina se potom posune úplně někam jinam. Ze začátku, když jsem byl po operaci, tak jsem si jako myslel, že to bude všecko dobrý, že to bude fajn, ale potom člověk, když se dostane do toho rehabilitačního ústavu, tak potom začne přemýšlet trošku jinak. Jako říká si třeba: "Dobrý, možná to bude dobrý, ale možná taky ne," ale pak jako ty dva roky prostě člověk dře, dře, a pak když zjistí stejně, že to jako nepomohlo, tak stejně potom zaměří se jinak a snaží si žít normálně běžný život v uvozovkách.

Gabriela GRMOLCOVÁ, moderátorka:
Co teď děláte teda? Čím se zabýváte?

Jaroslav NÁHLÍK, postižený:
Tak teď hlavně pracuju tady v naší organizaci neziskové ParaCENTRUM Fenix a jsem vlastně koordinátor sociálně aktivizačních služeb, takže zprostředkovávám vlastně de facto cvičení našim klientům, kteří jsou po spinálním úraze nebo úraze páteře nebo míchy. To je takový moje prioritní zaměření. Jsem instruktorem soběstačnosti našich klientů. To je takový jako, co se týče práce, a jinak se vrcholově věnuju basketbalu na vozíku. Vlastně de facto v obchoďáku na mě narazil trenér basketbalu, jako tady místní, a tak mě hned jako zverboval, tak jsem si říkal, že to zkusím a od té doby se tomu věnuju a baví mě to. Je to fajn.

Lia VAŠÍČKOVÁ, lékařka ze Spinální jednotky FN Brno:
Tady máte zlomený dvanáctý bederní obratel, že tady jsou krásně ty /nesrozumitelné/.

Gabriela GRMOLCOVÁ, moderátorka:
Žáci osmé třídy základní školy udrželi téměř tři hodiny pozornost bez problémů.

žák:
Je to ponaučení do života, jako že člověk si má vážit svých hodnot a že má být opatrnej, no. Trošku mi to otevřelo oči.

žákyně:
Mně se to velmi líbilo a jako určitě je to dobrý poučení do života, tak abysme si prostě vážili každé minuty života a dávali na sebe bacha.

žák:
No, já si myslím, že jako oni jsou úplně normální lidé a na mě to působilo dobře.

žákyně:
Tady přeci jenom ten Jarek to má o něco těžší a nechtěla bych se s tím potkat. Jsem prostě šťastná, že tady ti lidé nás berou jako svoje přátele a že nás neberou, že mi je prostě odsuzujeme. A chtěla bych, aby to i ostatní lidé brali tak, že oni jsou úplně stejní jako my, jenom mají nějakou potíž.

Gabriela GRMOLCOVÁ, moderátorka:
Gabriela Grmolcová, Brno.