Předvánoční vybírání dárků na poslední chvíli, to je jak za trest. Jaké to ale je, když tohle všechno podstupujete coby nevidomí? Úskalí Vánoc poslepu přibližuje Zdeněk Rybák.
Svým blízkým naděluju pod stromek moc rád. Ale má to dva háčky. Tím prvním je shánění dárků a tím druhým jejich balení. Obstarávání dárečků je pro mě takovou (vá)noční můrou. Pro každého musím totiž dárek poctivě vymyslet. Spoléhat na to, že se projdu po obchodech a něco pěkného třeba uvidím, by v mém případě znamenalo asi hodně chudé Vánoce. A tak si lámu hlavu a když nějaký dárek vymyslím, co nejdřív ho koupím. Buď přes internet nebo někoho poprosím. Obvykle ale kolem 20. prosince s hrůzou zjistím, že jsem na někoho zapomněl nebo doufal, že pro něj vymyslím ještě něco lepšího. A tak stejně zase skončím v nějakém vánočně naladěném obchodním centru. Většinou do toho jdu sám, protože vždy mají čas mě doprovodit právě ti, jimž jsou dárky určeny. Chce to notnou dávku vánoční asertivity a svařáku. A pak je tu to balení. Když jsem asi v pěti letech rozluštil záhadu Ježíšek, objevila se nová. Jak oni ti podarovaní v hromadě dárků bezpečně poznají ty ode mě? Až časem mi kdosi důvěrně sdělil, že vánoční papíry bývají ozdobné jen z jedné strany. Bohužel dost často z té, kterou schovám dovnitř, protože na omak se skoro neliší. Tak až najdete pod stromkem bílý balíček, je možná ode mě.
---
Až časem mi někdo důvěrně sdělil tajemství...
Zdeněk Rybák
Jsem od narození nevidomý, studuji ve Vídni překladatelství a tlumočnictví a skandinavistiku. Působím v os. Život jinak. Více na zivotjinak.cz.
ILUSTRACE: STANISLAV SETINSKÝ