Pacient by si měl kontrolovat, kdo je autorem poskytovaných informací, říká Tomáš Pruša z Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně.
- LN Pacienti dnes chtějí zdravotnické informace z internetu konzultovat se svými lékaři. Je vůbec v podmínkách dnešního zdravotnictví reálné, aby se jim takto individuálně věnovali?
Je to téměř nereálné a je jen poměrně malá skupina lékařů, která si může dovolit ten komfort, že provádí konzultace v rozsahu, jaký si představuje pacient. Vývojově to samozřejmě není dlouho udržitelné. Obrat k lepšímu však vidím teprve za situace, kdy se lékařům nabídne protislužba. Pokud má lékař dělat věci navíc, musí vědět, že jsou přínosné pro pacienta i pro něj samotného. A právě internet nabízí lékařům snížení některých repetitivních výkonů. Mohou to být opakující se dotazy, na které budou pacienti nacházet odpovědi na stránkách spravovaných odborníky, využívání sociálních médií ze strany odborníků, které může pacientům přinést aktuální, kvalitní a věrohodné informace, či snaha automatizovaně poskytovat individualizované informace, například u chronicky nemocných pacientů.
- LN Zdaleka ne za všemi zdravotnickými informacemi ale stojí univerzita nebo lékař. Existuje nějaká "pojistka věrohodnosti", která by platila pro všechny publikované informace?
Čeští odborníci tento problém řeší, ovšem v zahraničí jsou už o kousek dál. Zvláště v USA, kde jsou velmi aktivní lékařské knihovny. Vznikly specializované organizace zabývající se kvalitou zdravotnických informací, tématu se věnuje i Světová zdravotnická organizace. Ze specializovaných organizací bych zmínil HON (Health on the Net Foundation), jež si vzala za úkol vytvořit systém, který tvůrcům i konzumentům internetového obsahu pomůže rozlišit kvalitu informací, a zároveň nabídla tvůrcům obsahu stránek možnost řídit se určitou metodikou. Když ji dodržují, mají právo používat na svých stránkách značku této organizace. Pro čtenáře velice důležitou, protože logo HON je zárukou, že dané stránky splňují základní požadavky kladené na kvalitu informací o zdraví.
- LNŘíkáte "základní požadavky", znamená to, že ani logo tohoto kontrolního mechanismu úplnou správnost informací uživatelům nezaručí?
Stoprocentní správnost bohužel nikoliv. Například zmíněná organizace se řídí asi osmi body. V těch se mimo jiné řeší, kdo je autorem webu, jaký je vztah mezi lékařem a pacientem, zda je lékař podporovaný a sponzorství průhledné, jestli je na stránkách reklama a zda je odlišitelná od informací odborníků. Ovšem i přes splnění všech požadovaných předpokladů na takových stránkách nemusejí být vždy zcela validní informace. Přesto by se podle mě mohla minimálně naše odborná lékařská veřejnost aktivitami lékařských knihoven v USA a dalšími certifikačními autoritami v této oblasti inspirovat.
- LN Zabýváte se především sociálními médii ve zdravotnictví. Kde by tedy měl český pacient zdravotnické informace na internetu hledat, aby jim mohl důvěřovat?
Jiné informace bude na internetu hledat diabetik, jiné člověk s onemocněním srdce a úplně jiné někdo, kdo chce zhubnout. Univerzální poučka, kde hledat, tedy není, ale doporučil bych řídit se následujícími pěti body: Za prvé kontrolovat, kdo je autorem poskytovaných informací, zda je uveden plným jménem a zda je reálné dohledat jeho činnost. Za druhé jak je článek starý, protože jinak je třeba zacházet s informací publikovanou před deseti lety a zcela jinak s informací rok nebo měsíc starou. Třetí zásadní věcí je zdrojovost. Pokud je v článku uveden zdroj, nejlépe formou odkazu, aby si mohl čtenář kliknout na původní studii, z níž novinář čerpal, je to nejlepší. Za čtvrté bych se zamyslel nad tím, zda jsem pro stránky cílovou skupinou a jestli na mě web mluví jazykem, kterému mohu rozumět. A za páté je nutné sledovat, jestli za stránkami stojí odborná společnost nebo firma. Zda se jedná o snahu poskytovat objektivní informace, a ne o snahu něco prodávat. Pak je totiž třeba být obezřetný a přemýšlet, jestli mě ta informace nemá dovést spíš do e-shopu.
- LN Avizovaná nutnost porozumět zdravotnickým informacím se asi netýká jen těch internetových…
Týká se i těch tištěných. Když se v USA nebo ve Slovinsku dělala analýza příbalových letáků a zkoumala se takzvaná "čtivost", zjistilo se, že většina příbalových letáků je příliš složitá. U nás to nebude příliš odlišné. Pokud nedojde ke změně, je tady samozřejmě lékař, lékárník či další zdravotnický personál, který může pacientovi úskalí příbalového letáku vysvětlit. Nejčastěji mají pacienti obavy z nežádoucích účinků. Asi nejdůležitější je pacienta upozornit, že uvedení nežádoucích účinků neznamená, že se musejí objevit, ale že se mohou objevit. Že jsou to statistická data a vedlejší účinky léku byly prokázány pouze u minimálního množství pacientů. Protože je však nelze vyloučit zcela, musejí být v letáku uvedeny. Pokud totiž pacient studuje příbalový leták sám, může být vystrašen. Zde je pak konzultace se zdravotnickým personálem ruku v ruce se správným pochopením informace a ve výsledku s psychickým stavem pacienta.
- LN Toto by ovšem lékař v případě srozumitelných příbalových letáků, nebo při existenci odpovídajícího webového portálu dělat nemusel, je to tak?
Jistě. Ovšem například portál směrem k léčivům už existuje: www.olecich.cz. Je od Státního ústavu pro kontrolu léčiv a informace o lécích jsou tam podávány laickým pacientským jazykem. Lékaři pak tyto dotazy nemusejí s pacienty individuálně konzultovat, mohou je odkázat na web. Je to přesně cesta, kdy se počáteční finanční a časová investice vyplatí. V momentě, kdy pacient zjistí, že jsou na odkazovaných webových stránkách srozumitelné informace doporučované jeho odborníkem, bude se pravidelně vracet. Lékařům ubude část dotazů, na které by museli v ordinacích odpovídat každému pacientovi zvlášť. V zahraničí je práce s informacemi na webu a v sociálních médiích mnohem běžnější. Nebál bych se ji v zahraničí označit dokonce za rutinní.
- LN Většina veřejnosti o podobných webových stránkách možná vůbec neví. Jak k lidem informace o takto užitečných zdrojích dopravit?
Pacienti a čtenáři mají o kvalitní informace o zdraví určitě zájem. Velká část odborné veřejnosti s informacemi pracuje, ale nesdílí je dál. Obávám se, že přesně to je problematický bod v České republice – absence sdílení. Důvodem může být konkurenční chování či nízký zájem tyto informace transformovat do pochopitelné podoby pacientům. Zájem lékařů a dalších odborníků edukovat své pacienty a ono "chtění" předat jim informace, protože právě oni je mají vzdělávat, je zde zcela zásadní. Z posledních aktivit některých státních orgánů a odborných společností je zřejmé, že se tento přístup mění a dále měnit bude.
Foto: Tomáš Pruša
FOTO ARCHIV TP