Z Jedle jsme vedle

Do metra na stanici Vyšehrad nastupují děti a mladí lidé s tělesným postižením. Někdy je na nich vidět míň, jindy hodně. Nedaleko totiž stojí areál Jedličkova ústavu, jejich super útočiště. Když ho roku 1913 MUDr. Rudolf T. Jedlička, profesor chirurgie a rentgenologie, tvůrce Pražského sanatoria v Podolí a mecenáš, založil, netušil, že se kvůli lidské hlouposti stane synonymem pro zařízení pro duševně choré. Stačí, aby někdo z postižených nemohl rychle mluvit, a jeho inteligence je zpochybněna… Co říkají ti, kteří ústav znají na vlastní kůži? 

Okukování je nefér
Mírně houpavým krokem jde Pavla Řehořová pacifikovat svá dvě aktivní dítka. "Někdy jim už nestačím," směje se mladá maminka, která v Jedličkově ústavu vyrůstala a až jako absolventka se tu seznámila s manželem - asistentem učitele. S Jedlí je tak spojena dál. Vysokoškolská studentka mluví nezřetelně a je třeba jí soustředěně naslouchat.
"Kdo nemá trpělivost nebo nechce, nepozná, že mám jen tělesné postižení, ne mentální," míní dlouhovláska. Do ústavu, který chválí, se dostala jako malá. Přes týden ve zdejší školce, na víkend domů… Až do školních let.
"Je nepříjemné, když vás lidi okukují a bojí se navázat kontakt, zeptat se, jestli něco nepotřebuju -to když jedu venku na vozíku," vypráví Pavla, která běžně vládne počítačem, ale pohyb jí dělá větší a větší trable.
Obdobně to vidí Kačka Morozová (17), která v ústavu studuje střední školu - obor sociálně správní činnosti. Má vrozenou tělesnou vadu a bez elektrického vozíku se neobejde, mluví ale bez trablů. "Doma v Písku mi to nepřijde, tam mě okolí zná a už pro ně nejsem překvapení, ale v Praze se občas někdo očima zasekne," tvrdí s nadsázkou slečna, která řídí většinu svého života bradou. Co jí dává sílu proti zvědavcům? "Skvělá rodina! Je nás šest sourozenců - pět zdravých, jen já třetí od konce mám tohle. Ale oni mi pomáhají. Stejně tak i naši."

Proč mě odložili?
Většina těch, kteří zařízením prošli, říká, že tu bylo fajn. Pohodoví vychovatelé, učitelky, pomocníci a v neposlední řadě stejně naladění kamarádi. Ale najdou se bývalí klienti, pro něž je vzpomínka na Jedli děs. Někteří viní zařízení, hlavně v době 60. let, ale většina své rodiče. Nevypořádali se s tím, že je sem dali, cítí se být odloženci. Pohled je individuální. "Dovedu je pochopit. Když dítě nevyrůstá v rodině a navíc není zcela chtěné, není to optimální. Já tohle příliš neřešil, ač jsem v ústavu začínal od školky. Měl jsem to v sobě i s našimi vyjasněné, byl jsem milované dítě, měl své doma, kde jsem byl vítán, a necítil se odšoupnut," říká zastánce Jedličkova ústavu, Tomáš Cikrt (44), svého času mluvčí ministra zdravotnictví. Dodává, že se mu i stýskalo, ale větší výhodu viděl později v tom, že není pod rodičovským dohledem.
"Jsem z lékařské rodiny, kde převládl pocit, že mi ústav zdravotně pomůže. Navíc mě tím chtěli chránit od ataků světa zdravých," míní muž malého vzrůstu, ale velkého ducha. O tom svědčí i pár jeho životních rozhodnutí. Oženil se se stejně "menší" dívkou, a aby předešli genetickému postižení potomka, adoptovali klučinu. Postiženého! Cíleně. "Chodila jsem do běžné základní školy v Písku, a až když přišlo na volbu střední, dostala jsem se sem. Studuju tady a bydlím na intru, což nepovažuju za odložení," říká jasně Kateřina Morozová s tím, že problém s odloučením měla spíš její maminka. "Víc mě ze začátku kontrolovala po telefonu, strachovala se, ale pak to přešlo. Trochu," žertuje studentka 3. ročníku, která jezdí pátek co pátek domů. A teď se chystá na celé prázdniny. Po střední by ráda na vysokou - v Písku.

Genius loci ...
O Jedličkově ústavu se říká, že nad ním držel i za minulého režimu ochrannou ruku duch zakladatele Rudolfa Jedličky a prvního ředitele, pedagoga Františka Bakule. Navíc, protože tu byla těžká práce s postiženými, která žádá trpělivost a lásku, nehrnuli se sem prominenti... "Vesměs tam byli lidé od přírody hodní a také vzdělanci, kteří nemohli vykonávat svou původní profesi, protože kádrově nevyhovovali. Působení v Jedličkově ústavu jim poskytlo nové zkušenosti. A my zase získali vynikající moudré vychovatele," hodnotí Tomáš Cikrt, jenž zařízení považuje navíc za úžasnou školu života. Naučil se tu sebe brát, jaký je, vážit si svých kvalit, nenechat se zahnat do kouta… "Moc mi to pomohlo, hlavně při pobytu v politice! Mimochodem, až tam jsem pocítil, že část veřejnosti chová k lidem postiženým téměř nenávist. Možná je trápí vlastní nedostatky, možná mají smutný život," připouští magistr farmacie.
Štěstí na skvělé lidi měla v Jedli i Pavla Řehořová, která navíc zažila její vnitřní modernizaci. Interiéry po ní přestaly působit nemocničně. "Učili nás vzájemně si pomáhat, oddělovat podstatné od nepodstatného a vstřebávat útoky i nezájem okolí. To se učím dodnes," krčí rameny Pavla s tím, že to je nutné hlavně na úřadech, i když mnohé se zlepšuje. "Hlavní je se tam na vozíku ,samostatně‘ dostat a pak mít šanci vysvětlit, co potřebuji. Už poznám, kdo má snahu se mi věnovat a kdo nemá zájem," popisuje. Manžel Jiří doplňuje, že ti, jimž hlava pracuje dokonale a naplno, jen myšlenky vzhledem k fyzickému postižení vyjadřují obtížněji, to mají těžké. Řehořovic dětem tohle ale nevadí, zvykly si. Že je máma na vozíku? To je pecka, sem tam se s ní vozí, sem tam s ní závodí na kole.

Předsudky jsou mor
V dnes už moderně zařízených budovách JÚ chodí žáci do školky, školy základní i střední, mají tu rehabilitační centrum, internát, sportoviště… "Možná je to tím, že Jedle je ústav, a když se řekne ve spojení se zdravím slovo ústav, budí to otazníky. Nevím, mezi mladými lidmi tolik předsudků vůči postiženým od nás není. Moje okolí, řekla bych, to nezajímá," zamýšlí se Kateřina, která se doma pohybuje třeba tím, že se překuluje po podlaze. Mluví o tom s klidem a nadšeně přiznává, že by jednou ráda pracovala v digitální střižně.
"Vím, že v naší společnosti existuje předsudek, možná i vlivem historických filmů, že malí lidé jsou zlí, zákeřní. Netvrdím, že se tak někteří nechovali, možná proto, že svět byl vůči nim krutý," zamýšlí se Tomáš, jenž sportoval, chodil do tanečních, vždy relativně běžně žil. "Situace ve vnímání lidí nejen z Jedle, ale všech postižených se mění, ovšem ne na sto procent," tvrdí. Za svou diagnózu ani vyrůstání v Jedličkově ústavu se nestydí stejně jako jeho "kolegyně" Pavla a Katka. Naopak!

ŠKOLA TU BYLA OD ZAČÁTKU

Jedličkův ústav (JÚ) v Praze na Vyšehradě byl otevřen 1. dubna 1913. Ustavil ho a přes 40 let provozoval Spolek pro léčbu a výchovu rachitiků a mrzáků v Praze, jehož předsedou byl prof. MUDr. Rudolf Jedlička. S bratrem pracoval v soukromém sanatoriu v Podolí a ve své době byl pokládán za zručného a odvážného chirurga (jako jeden z prvních začal u nás pracovat s rentgenem).
Od samého počátku byla součástí zařízení ústavní škola, kterou měl na starosti pedagog František Bakule. Více informací na webu: www.jus.cz

KDO JSOU ZDEJŠÍ KLIENTI?

Děti a mladí lidé s tělesným postižením vrozeným i získaným - dětská mozková obrna, postižení končetin, páteře, růstové komplikace, muskulární dystrofie, postižení mimických svalů, porucha motoriky, zcela bez končetin… Většina potřebuje bezbariérový přístup a osobního asistenta.

TROJICE, KTERÁ PROMLUVILA

PAVLA - její postižení se mírně zhoršuje, proto jí lékaři doporučili brzy otěhotnět, ve vyšším věku by její páteř nemusela takovou zátěž vydržet. Je nadšená hudebnice (hrávala ve skupině The Tap Tap), vysokoškolská studentka, vdaná, má dceru (7) a syna (4). Při hlídání dětí venku je stále ve střehu, ale ony jsou naštěstí rozumné. Zajímá se o pomoc handicapovaným a nechce být nikomu na obtíž. Doma vaří, uklízí, jen jí to trochu déle trvá. Co nemůže ona, dělá manžel.
KATEŘINA -s postižením (jednostranné zkrácení těla a ochrnutí rukou a nohou) se narodila a podle lékařů bude trvalé: ani se nezhorší, ani nezlepší. Je bystrá, šikovná a výtvarně zdatná, ráda by pracovala jako střihačka.
TOMÁŠ -jeho postižení (malý vzrůst) je trvalé a neměnné. Je mobilní, může bez problému hovořit, není odkázán na cizí pomoc, přesto jisté limity má. Vystudoval farmacii, oženil se a adoptoval s manželkou syna, kterého vychovává. Pracuje, přednáší, řídí auto… A připouští, že řešil výšku především vzhledem k holkám -v čase dospívání a jinošství.

KATEŘINA Záleží na mé náladě, když někdo hloupě kouká a já nemám chuť to oplatit stejně trapným pohledem, snažím se nevšímat si ho.
TOMÁŠ Třeba na vysoké škole bylo tolerantní prostředí, to byl jiný svět, tam mou výšku nikdo neřešil. Možná paradoxně kromě mě. PAVLA Moje postižení je způsobené mechanicky, při porodu. Omezuje mě v mluvě a pohybu. Ne v chuti do života...

SLOŽME SE JIM NA AUTOBUS
Sbírka na nákup bezbariérového autobusu pro Jedličkův ústav a školy byla otevřena na tři roky od června 2012 do dubna 2015. * Transparentní účet 350 385/5500 * Dárcovská SMS ve tvaru DMS POJEDTESNAMI nebo DMS ROK POJEDTESNAMI pro pravidelné přispívání jednou DMS měsíčně po dobu jednoho roku. DMS se vždy posílá na číslo 87 777, její cena je 30 Kč, Nadace JÚ obdrží 27 Kč. Více informací na webech: www.darcovskasms.cz www.nadaceju.cz www.facebook.com/nadaceju

Foto: Historická budova Jedličkova ústavu. Poznáte ji i dnes...
Foto: Léčebně rehabilitační metody a pomůcky se od dob MUDr. Rudolfa Tomáše Jedličky hodně změnily
Snímky JAROSLAV JIŘIČKA a archiv Jedličkova ústavu