Loni v říjnu přednášel na Filozofi cké fakultě UK studentům oboru čeština v komunikaci neslyšících Mgr. Josef Fulka z Fakulty humanitních studií. Představil několik děl lingvisty Harlana Lanea, který se zabýval zkoumáním historie neslyšících komunit.
Laneovou první knihou byl Divoký chlapec z Aveyronu (1976), popisující skutečný příběh z konce 18. století. Na příběhu francouzského chlapce, který žije odděleně od civilizace, nemluví a nereaguje na podněty, dokud se ho neujme pedagog Itard z ústavu pro hluchoněmé, analyzuje Lane počátky speciální pedagogiky. Mimo jiné také upozorňuje na tehdejší spekulace v oblasti psychologie, že člověk mluví jen tehdy, když něco potřebuje.
V 80. letech vyšla Laneova nejznámější kniha Když mysl slyší, zabývající se historickým obdobím konce 18. a 19. století, kdy se začaly ustavovat první komunity neslyšících. Tehdy se zrodily dva pohledy na neslyšící – jako na kulturní a jazykovou menšinu, reprezentuje ho tzv. kulturní model. Druhý pohled, který představuje tzv. biologický model, považuje neslyšící za skupinu lidí, kterým chybí jeden lidský smysl. Zástupci tohoto modelu tvrdí, že odlišnost neslyšících je třeba napravovat, zatímco zástupci kulturního modelu se domnívají, že kulturní a jazykový rozdíl je třeba podporovat. Harlan Lane tvrdí, že druhý model je veřenosti prezentován jako vědecký, a v určité době zcela převažoval. Podle Lanea byl však prosazován i z ekonomických důvodů – o Milánském kongresu se dokonce vyjadřuje jako o kamufláži (Děti byly podle Lanea předem nadrilovány, když předváděly odezírání a artikulaci). Zmíněné dva modely se objevují v jistých obměnách dodnes a starý spor mezi oralismem a znakováním se v současnosti promítá například do problému kochleárních implantátů, které sice Lane úplně neodsuzuje, ale připouští je jen jako řešení u ohluchlých v dospělém věku.
"Laneův způsob, jakým popisoval dějiny, byl velmi expresivní," řekl studentům Mgr. Fulka. (Lane například používá vyprávění v první osobě, v knihách promlouvá třeba ústy Laurena Clerca a kritizuje slyšící vychovatele). Většina historiků podle Fulky také Laneův způsob napadala a považovala jej za zaujatý. Ovšem pohled lingvisty Lanea na dějiny byl programově neobjektivní, chtěl na ně nazírat ve světle toho, co víme dnes.
Laneovi se podařilo pohlédnout na neslyšící z ještě jiného úhlu – dokázal totiž, že emancipační boj neslyšících za jejich kulturu a jazyk je možný historicky propojit s bojem jiných minorit, například ke komunitě afrických národů v období kolonizace. Lane dává badatelům cennou radu, jak zkoumat komunity – zbavit se etnocentrismu, nezkoumat minoritu z toho úhlu, jak "to děláme my", ale naopak na základě toho, v čem je komunita lepší než my. Každá kultura je totiž uspořádána přesně tak, jak to jejím členům vyhovuje – a žádná není lepší než jiná.
Harlan Lane se narodil se roku 1936 v Brooklynu. Vystudoval psychologii a lingvistiku. Je autorem a spoluautorem několika knih. Zaměřuje se na řeč, znakový jazyk a kulturu neslyšících. Harlan Lane je slyšící, ale jakožto odpůrce kochleárních implantací u dětí se často stává kontroverzním mluvčím komunity neslyšících.