Pocházím z muzikantské rodiny - tatínek učil celý život hru na klavír na konzervatoři, maminka v lidušce, sestra je klavíristka a já zpívala ve sboru, později sólově. Podala jsem si proto přihlášku na JAMU. Jenže pak se to stalo, ohluchla jsem!
Byla jsem tehdy zrovna pracovně ve Vídni a uprostřed činnosti, najednou bum, konec! Přestala jsem úplně slyšet na jedno ucho. "Neboj, to bude asi jen ucpaný zvukovod," uklidňovali mě kamarádi. "Doktoři ti ho propláchnou, a bude to v pohodě." Jenže nebylo. Po návratu do Čech jsem strávila pět týdnů v nemocnici, podstoupila mnoho vyšetření, ale bez výsledku. Důvod úplného ohluchnutí jednoho ucha a pozvolné ztráty sluchu ucha druhého zůstával neznámý. Zhroutil se mi svět. Jeden z mála lidí, kteří mě tehdy dokázali podržet, byl pan docent Miroslav Novotný. "Budeme bojovat spolu," říkal mi. Za ta léta mezi námi vznikla určitá forma přátelství a já panu docentovi za jeho empatii a porozumění nikdy nemůžu být dost vděčná. S mojí hluchotou jsme se museli všichni vyrovnávat tak nějak za pochodu, a nebylo to vždycky jednoduché. Docházelo k různým bolestným nedorozuměním, a i když jsem měla vždy hluboké a pevné vztahy jak v rodině, tak s přáteli, někdy jsem se cítila úplně bezmocná a zoufalá. Občas jsem se bála, že se mnoho vztahů vytratí, a nedokázala jsem si představit, že bych s tímto handicapem mohla navázat nové.
Londýn? Letíme do Hongkongu!
Když jsem se vrátila z nemocnice domů, první, co jsem udělala, bylo, že jsem rozdala všechny desky, kazety a gramofon. Nechtěla jsem mít doma nic, co by mi připomínalo můj středobod života - muziku. Její ztráta pro mě byla skutečně ničivá a já nebyla schopná se na toto téma dlouhá léta vůbec bavit. Že se hudba stala minulostí, jsem si jasně uvědomila už v nemocnici. Takže co teď? Co budu dělat? "Prosím tě, měl bych pro tebe zajímavou nabídku. Potřeboval bych, jestli bys nejela jako tlumočnice s lidmi, kteří obchodují s hokejovou výzbrojí a výstrojí, do Londýna," nabídl mi kamarád po propuštění z nemocnice. Snažila jsem se mu vysvětlit, že jsem bohužel úplně hluchá na jedno ucho a na druhém se mi sluch rapidně horší, ale kamarád si to nenechal vymluvit. Samozřejmě jsem měla strach. Téměř neslyšící tlumočnice na cestě do Londýna... Bylo jen několik málo let po převratu a já měla přímo panickou hrůzu z létání, takže jsem tiše doufala, že se pojede autobusem. Když se pak pár dní před termínem konala ještě upřesňující schůzka a já se odvážila zeptat, jak to bude s dopravou do Londýna, tak na mě koukali, jako bych spadla z višně. "Do jakého Londýna?" tázali se mne. "Vždyť letíme do Hongkongu!" Říkala jsem si, že to je konec, tam se autobusem nedostaneme! Ale couvnout už se nedalo. Odcestovala jsem, tlumočení nějak zvládla a během toho čtrnáctihodinového letu jsem létání navždycky propadla. Po návratu jsem začala pracovat s mentálně postiženými dětmi. V práci s nimi není verbální komunikace tak zásadní, takže já tím pádem mohla jednak smysluplně pracovat a jednak jsem získala jakýsi mezičas na to, abych se vzpamatovala, lidsky i profesně. Když jsem pak po několika letech s touto prací skončila, rozvinula jsem překladatelskou činnost.
Neslyším, ale němá nejsem!
Ztráta sluchu se však nepodepsala jen na pracovních možnostech. Výrazně zasáhla také do lidských vztahů. Měla jsem určitou výhodu - poměrně rychle jsem se naučila odezírat (paradoxně mi pomohla právě praxe zpěvačky, znalost práce s postavením jazyka a rtů), ale když jsem přišla o sluch, stala jsem se bez varování závislou na dobrodiní ostatních. Musela jsem se naučit vyrovnávat se také s tím, že někdo jiný "rozhoduje" o tom, co uslyším, co mi přetlumočí a zprostředkuje a co ne. Především během společenských setkání ve více lidech jsem si najednou uvědomila, kolik jsem toho do té doby slyšela jen tak jakoby mimoděk. "Víš, zrovna se bavíme o tom, že bla, bla, bla…," shrnula občas nějaká dobrá duše obsah právě probíhající diskuze. Jenomže než mi to dopověděla, řeč byla dávno o něčem jiném a já už neměla možnost do konverzace vstoupit. Připadalo mi, že tím, že jsem ohluchla, jsem zároveň i oněměla. Jako bych úplně zmizela ze světa. A občas jsem nedokázala skrýt, jak moc mne to bolelo. Nemůžu přece přenášet svoje stesky na ostatní, řekla jsem si. Proto jsem se naučila nepříjemné a někdy pokořující situace pořádně "vydýchávat". Nicméně pravda je, že postupem doby jsem rezignovala na společenská setkání a vyhledávala spíše kontakty tváří v tvář. Dlouho jsem také měla pocit, že můj handicap mě odsuzuje k samotě, že je nepřekonatelnou bariérou v navázání partnerského vztahu. Když se pak objevil v mém životě můj přítel David, který mě absolutně přijal jako celistvou osobnost v době, kdy jsem se nedokázala přijímat ani já sama, byl to pro mne v mnoha ohledech zlomový okamžik. Díky němu se ve mně uzdravilo něco velmi podstatného - má poraněná důvěra. I když náš vztah nepatří kvůli okolnostem k těm jednoduchým, je pro mne David velikou oporou.
Zázrak techniky
Po mnoho let jsem nosila digitální sluchadlo, které moje dvě procenta zbytku sluchu dokázalo nějakým způsobem přinutit k akci. Dlouho jsem zvažovala kochleární implantát, ale chyběly mi přímé zkušenosti ostatních s implantátem. Minulý rok jsem se však shodou okolností dostala na konferenci IFHOH (Pozn. red.: Mezinárodní federace nedoslýchavých) ve Stockholmu, a ta zásadním způsobem ovlivnila můj další život. Setkala jsem se tam totiž hned s několika uživateli kochleárního implantátu. To prostě musím zkusit, rozhodla jsem se, když jsem viděla, jak člověk, který ohluchl těsně po narození a dostal implantát až kolem třicítky, dokázal komunikovat s více lidmi. Najednou jsem v sobě cítila takový silný spodní tah - vědomí, že tohle je šance, kterou bych měla využít. Když mi pak pár týdnů po operaci zapojili vnější část implantátu, a já zase po dlouhých dvaceti letech téměř normálně slyšela… Nedá se dost dobře popsat, co jsem v tu chvíli cítila. Z hlediska přínosu spadám do skupiny, která má z implantátu největší užitek. Až se kvůli tomu někdy cítím nepatřičně, tolik bych přála všem, kteří podstoupí implantaci, aby pak slyšeli to, co já. Implantátu vděčím za mnohé, dokonce se ke mně částečně navrátila hudba. "Tak co, už sis zkoušela něco poslechnout?" ptali se mne přátelé, když viděli, jaký užitek mi implantát přinesl. Zdráhala jsem se, protože jsem se bála zklamání. Nakonec mi zvědavost nedala a já jsem si pustila mého milovaného Leonarda Cohena. Myslela jsem si tenkrát, že mi ten zážitek roztrhne srdce. To bylo něco tak intenzivního, že jsem pak jen seděla a vybrečela dvě role toaletního papíru. Dnes jsem nesmírně vděčná za možnosti, jaké díky implantátu mám. Doba hluchoty byla strašně těžká, ale zpětně vím, že mne to nasměrovalo úplně někam jinam. Začala jsem studovat v angličtině na filozofické fakultě v Brně, poznala jsem výborné lidi, navázala nová, naprosto úžasná přátelství. A implantát se stal natolik mojí součástí, že mnohdy zapomínám, že jej mám, a jsem schopná s ním vlézt třeba i do sprchy.
---
KOCHLEÁRNÍ IMPLANTÁT je elektronická funkční smyslová náhrada, která zprostředkuje sluchové vjemy neslyšícím jedincům přímou elektrickou stimulací sluchového nervu uvnitř hlemýždě vnitřního ucha. Skládá se z několika částí: vnitřní část je implantována do spánkové kosti, vnější část, tzv. řečový procesor, je nošena viditelně.
Foto: Jana procestovala i Austrálii
Foto: S kamarádkou Ivanou Lukášovou, když Jana ještě slyšela
Foto: archiv Jany Klimešové
Foto: Díky hluchotě poznala, kdo je opravdový kamarád
Foto: Tatínek svou dceru maximálně podporuje
O autorovi: Na základě vyprávění Jany Klimešové zpracovala Romana Procházková; Odpovědná redaktorka: Jana Hájíčková