Akcent: Sociální divadlo smývá rozdíly mezi herci s handicapem a bez handicapu a dává pocit spontánnosti
16:30 Akcent
Z pražské kulturní sluji Venuše ve Švehlovce skončil o víkendu 7. ročník festivalu Případ pro sociálku, který se věnuje sociálnímu umění. Kde končí terapie a začíná umění? A v čem se například divadlo se specifickými herci liší od klasického? Čím nás může překvapit. A komu takové divadlo pomáhá? Na tyto otázky jsem se zeptal dramaturgyně festivalu Barbory Šupové a umělecké vedoucí Divadla Aldente Jitky Vrbkové. Za Barborou Šupovou jsem se vydal přímo do Divadla Venuše ve Švehlovce. Rozhovor jsme natáčeli v místní zkušebně. Když se řekne sociální umění, tak spousta diváků si pod tím možná nedokáže nic úplně konkrétně představit. V čem je to jiné umění, než to, co běžně potkáváme?
Barbora ŠUPOVÁ, dramaturgyně festivalu Případ pro sociálku
Myslím si, že diváci, kteří přijdou se podívat na představení festivalu sociálního umění se můžou potkat s typem představení i s typem lidí, s kterými se třeba takhle blízko nikdy ještě nepotkali. Ty soubory i ty témata těch inscenací se samozřejmě různí a nicméně myslím si, že umění a divadlo dokáže překlenovat bariéry a propojovat různé skupiny, které ve společnosti jsou třeba oddělené, ať už je to kvůli fyzickému handicapu nebo sociálním nerovnostem a v tom divadelním prostoru se spolu setkávají jak tedy na jevišti, tak i s diváky různé skupiny a zažívají něco takového speciálního.
Jakub ČERMÁK, moderátor
Často myslím, že když se mluví o sociálním umění, tak je tam velký překryv s nějakým tématem terapie, nebo že to přináší evidentně užitek těm zúčastněným, těm účinkujícím z různých specifických skupin. A jaký užitek to ale potom přináší divákům. Není to vlastně jenom to, že se jdou podívat na výsledek nějakého terapeutického procesu?
Barbora ŠUPOVÁ, dramaturgyně festivalu Případ pro sociálku
Tak samozřejmě jsou projekty, které jsou více zaměřené na ten samotný proces. Ten samotný proces vlastně můžeme nazvat nějakou dramaterapií nebo divadelní terapií. A třeba není tolik zaměřen na ten samotný výsledek, na to samotné představení před diváky. Ale pak jsou projekty, které mají za cíl to představení přímo před diváky a chtějí hrát, hrají ty soubory o svých tématech, o svých úhlech pohledu na to, jak žijí, podávají nějakou zprávu o tom vlastně, jak oni vidí svět, že se zabývají, co je trápí, co jim naopak dělá radost. Myslím si, že pro diváky to může být přínosné i z tohoto hlediska, vlastně to osciluje pro mě to sociální umění, na jedné straně mezi právě tou terapií a na druhé straně až s nějakým jako dokumentárním divadlem.
Jakub ČERMÁK, moderátor
Já jsem si všiml, že v programu je i takový matador sociálního divadla v tom ne vysloveně českém, ale, řekněme, středoevropském kontextu, a to je Divadlo z Pasáže. To funguje už, jestli se nepletu, skutečně hodně let. Jaké představení jste vybrali a proč?
Barbora ŠUPOVÁ, dramaturgyně festivalu Případ pro sociálku
Tak Divadlo z Pasáže funguje vlastně od roku 1995, takže je opravdu stálicí na scéně sociálního divadla a mě opravdu hodně mrzí, že se to nakonec kvůli té zhoršující se situaci covidové nepodaří uskutečnit, protože Divadlo z Pasáže a herci Divadla z Pasáže měli opravdu velkou touhu sem přijet, protože na ně ta covidová situace dopadla snad ještě víc než na profesionální scény. Ty soubory sociálního umění už tak se občas velice těžko jako protloukají a shánějí prostředky finanční, nějaké zabezpečení a teďka tím Covidem jsou opravdu hodně zaříznutí.
Jakub ČERMÁK, moderátor
Ty ses taky sama vrhla do oblasti vlastně sociálního umění jako takového, jestli se nepletu, tak to bylo i na základě podnětu festivalu Případ pro sociálku, kdy jsi společně se Zuzanou Burianovou založila projekt Co čumíš. A ten uvedl už několik představení a kontinuálně pracuje s určitou sociální skupinou. Můžeš nám Co čumíš představit?
Barbora ŠUPOVÁ, dramaturgyně festivalu Případ pro sociálku
To je pro mě opravdu jako zásadní životní a umělecký milník, kdy vlastně díky festivalu Případ pro sociálku jsem se vydala na dráhu sociálního umění nebo sociální umělecké práce. My jsme tehdy sháněli nějakou profesionální umělkyni, profesionální režisérku, ženu, kterou bychom mohli propojit se skupinou žen, které mají zkušenosti s bezdomovectvím, aby tak mohl vzniknout nový divadelní projekt. Tím vlastně započala taková tradice toho, že festival iniciuje vznik nových inscenací, tedy nejenom, že prezentuje to, co už bylo vytvořeno někde jinde, ať už v Čechách či v zahraničí, ale že se snaží podnítit vznik dalších projektů, no, a takhle vlastně vznikla naše spolupráce, protože já jsem oslovila Zuzanou Burianovou a neziskovou organizaci Jako doma, která se věnuje sociální práci s ženami bez domova v Praze, protože bylo potřeba s tím trochu organizačně a produkčně pomoci, tak jsem nějak začala docházet na zkoušky a najednou už jsem se ocitla uprostřed tvůrčího procesu a započala tak má teď už asi pětiletá spolupráce, založili jsme spolek a vlastně 5 let fungujeme stále ve stejném složení i s těmi ženami, které už nyní teda nejsou úplně bez domova, prošly si taky azylovými domy, ale teďka je ta situace už víc stabilnější než před těmi 5 lety a pořád vlastně spolupracujeme, zkoušíme, tvoříme inscenace a různé paradivadelní projekty.
Jakub ČERMÁK, moderátor
Ty jsi před chvílí zmiňovala, že spolupráce s projektem Co čumíš pro tebe byla významným zlomem životním. Tak co ti to, pokud se to dá takhle říct, co ti to dalo umělecky a co ti to dalo lidsky. V čem to je tedy tak zlomové?
Barbora ŠUPOVÁ, dramaturgyně festivalu Případ pro sociálku
Mě při té práci s ženami bez domova, které jsou vlastně neherečky, tak co mě na tom nejvíc zajímá a baví, je hledání toho způsobu vlastně, jak s nimi na jevišti pracovat tak, aby nebyly jenom nějakým materiálem pro moje umělecké vyjádření, aby ony samy se v tom cítily dobře, aby ony samy se tam mohly nějakým způsobem autorsky projevit podle toho, co by se jim líbilo a v čem se cítí dobře. A zároveň, aby ta inscenace měla i estetickou kvalitu. Takže vlastně hledání těch prostředků hereckých a výrazových jevištních, které můžou bejt pro tady ten formát práci s neherci výhodný. A samozřejmě ještě záleží na tom, jaký téma zrovna zpracováváme, jestli jde o téma bydlení na azylovém domě nebo práce načerno, vždycky to jsou témata, které ty ženy žijí, a to je vlastně, ty témata, ten materiál, který vychází z nich, tak to je zase něco, co mě potom hodně neustále ovlivňuje v tom osobním životě, protože se setkávám s úplně jinými životními zkušenostmi, a to nejenom nějakým způsobem mění moji perspektivu, musím nad tím přemýšlet, ale i mě to s těmi ženami sbližuje a troufám si říct, že vlastně pro ten projekt je zásadní to, že se v tom souboru vytvořily nějaké pevnější osobní vazby, bez kterých by vlastně nebyla možná upřímná výpověď i v těch inscenacích, ale je to taky na druhou stranu docela jako náročný.
Jakub ČERMÁK, moderátor
Náročný kvůli těm osobním vazbám, že se třeba člověk příliš citově angažuje, nebo že se konfrontuje s něčím, s čím třeba běžná populace ne. Nebo v čem je to náročný?
Barbora ŠUPOVÁ, dramaturgyně festivalu Případ pro sociálku
Asi oboje a asi i v tom, že při normální divadelní zkoušce prostě ve 2 skončíte a jdete domů a už na to nemusíte myslet, anebo si myslíte jenom na jako svoji část práce, ale tady to jako nekončí prostě, ta zkouška má nějaký specifický průběh, kdy vlastně je potřeba se nejdřív pobavit o věcech, dejme tomu osobních, co nás jako trápí, co jsme si prožily, jestli máme kde bydlet, nemáme kde bydlet, jestli máme hlad, nebo jestli se potřebujeme vyspat, pak teprve, až když jako by se z toho člověk trošku jako uklidní, tak je možné pracovat, ale i když ta zkouška skončí, tak vlastně často se dostáváme do situace, kdy něco je potřeba vyřešit něco pomocí a tím, že vlastně ty vazby už jsou nějakým způsobem užší a pevnější, už se to dostává jako za hranu nějaké jenom umělecké práce a už je to někde jako za hranou terapeutické práce nebo sociální práce, na kterou ale nejsme školený, takže je to prostě dobrodružný.
Jakub ČERMÁK, moderátor
Když se vrátíme zpátky k festivalu, tak jestli se nepletu, tak on zažívá letos svůj 7. ročník. To už přece jenom určitá tradice je, takže by mě zajímalo, jak se vlastně za tu dobu vyvinul?
Barbora ŠUPOVÁ, dramaturgyně festivalu Případ pro sociálku
Já, když jsem nad tím dneska přemýšlela a snažila jsem si promítnout veškerý program za těch 7 let, tak jsem si ani, byla jsem sama překvapena, kolik toho vlastně se nám podařilo zrealizovat a je to úplně neskutečné, jak ten program od začátku nebyl jenom divadelní, to si myslím, že je něco hodně specifického pro všech těch 7 let Případů pro sociálku, že se od začátku snažíme propojovat různý druhy umění, takže vždycky tam kromě divadla byla i hudba nebo spolupráce s výtvarným umělcem, ale i spolupráce se sociálníma organizacema, které nejsou primárně umělecké, ale navázaly jsme takhle spolupráci s kuchařkami bez domova. Myslím si, že druhý ročník jsme organizovali ve spolupráci s autonomním centrem Klinika, takže to si myslím, že je něco hodně specifického, že se nesoustředíme jenom na ty divadelní projevy, ale snažíme se to všechno a propojovat. Co si myslím, že se tak vylíhlo s postupem času, je nějaký přesah do přímé pomoci, kdy vlastně už teďka, myslím, třetím rokem s se snažíme, aby ten festival měl nějaký konkrétní dopad, nějakou konkrétní pomoc. Loni jsme organizovali benefiční koncert, jehož výtěžek byl věnován na koupi invalidního vozíku pro seniora, který si jej nemohl dovolit. A letos vlastně jsou to ty Mikulášské balíčky, které neseme do těch azylových domů, tak to si myslím, že vlastně nějak jako před pár lety vzniklo a mám z toho radost, že kromě prezentace toho sociálního umění je to vlastně nějaká konkrétní pomoc.
Jakub ČERMÁK, moderátor
Dokázala by jsi říct, jestli ze z tvého pohledu za tu dobu, co to asi podrobněji sleduješ, změnilo nějak sociální umění u nás?
Barbora ŠUPOVÁ, dramaturgyně festivalu Případ pro sociálku
Já si myslím, že ten zájem, ať už teda divácký nebo spíš vlastně těch tvůrců se jakoby zvyšoval a ta touha a tendence dělat dokumentární divadlo a divadlo s nějakým sociálním přesahem, se začala, začala zvyšovat, ale bohužel si myslím, že teďka ta covidová situace to dost vlastně zařízla, takže teďka jakoby těžko vlastně říct, protože ten poslední rok a půl je hodně hodně specifický. A mám takovej obecný pocit, že jak je ta společnost jako zahlcená těma covidovýma restrikcema a problémama a strachem vlastně, tak na jakoby tady ty subtilní problémy už, nebo když to přeženou, už jako nezbývá tolik vlastně prostoru a energie. Takže to, co vlastně bylo vždycky tak trošku na okraji, tak se tím Covidem dostává ještě na větší okraj, a to mi přijde škoda. To je vlastně jeden z důvodů, proč jsme tak vytrvalý a proč vlastně pořád se snažíme i přes ty ztížený podmínky tomu dát prostor.
Jakub ČERMÁK, moderátor
Kdyby jsi za těch 7 let měla vzpomenout 1 projekt, který v sobě zarezonovalo a nějakým způsobem v tobě zůstal, tak který by to byl?
Barbora ŠUPOVÁ, dramaturgyně festivalu Případ pro sociálku
Tak kdyby to mělo být jenom jedno, jedno divadelní představí, tak já jsem byla hrozně nadšená z představení Třetího věku Louny, inscenace, Renaty Vordové, kterou nazkoušela se seniorkami ve svém divadelním spolku.
Jakub ČERMÁK, moderátor
To jsou slova Barbory Šupové, dramaturgyně festivalu Případ pro sociálku. Dalším hostem je Jitka Vrbková, režisérka a umělecká vedoucí souboru Aldente, který festival otevíral. Jitko, Divadlo Aldente, které vedeš, tak to přivezlo na festival Případ pro sociálku pořad Stand-up Down. Není to klasické divadelní představení, o co jde a jak vlastně zapadá do programu?
Jitka VRBKOVÁ, režisérka a umělecká vedoucí souboru Aldente
Tak vlastně toto je jediná věc, kterou jsem já nerežírovala. Přišel se mnou Filip Teller, který je minimálně teda u nás na Moravě docela znám jako, jako klaun a jako stand-up komik. A on vlastně za mnou přišel s tím, jestli by mohl zkusit s našimi herci, tedy s herci, kteří mají Downův syndrom, jestli by mohl zkusit jako stand-up klasický. A já jsem říkala, jo, proč ne, ale možná to tak úplně nepůjde klasicky, možná se to bude muset vymyslet nějak trošičku jinak. Dali jsme tomu název Stand-up Down, získali jsme na to grant. A pak, když jsme to začali tvořit, zasáhl do toho samozřejmě ještě COVID, spoustu zkoušek jsme mu dělat online, tak vlastně nakonec z toho vznikla taková spíš talk show, název zůstal, jmenuje se to Stand-up Down a je to talk show s herci s Downovým syndromem, která je velmi, velmi specifická, může se tam stát úplně cokoliv, pokaždé se tam stane něco jiného a něco nového. A myslím si, že možná právě proto to patří na Případ pro sociálku.
Jakub ČERMÁK, moderátor
Když říkáš, že se může stát cokoliv, tak můžeš aspoň naznačit divákům, kteří, protože pořad bohužel poběží až zpětně, tak kteří se nedostali na ten večer, jakým způsobem to probíhá. Oni vypráví o svém životě, nebo je to něco, co je vlastně spíš inscenované a co působí, jako že vychází z nich?
Jitka VRBKOVÁ, režisérka a umělecká vedoucí souboru Aldente
Inscenované asi není vůbec slovo, které by se hodilo k našemu divadlu. Já si myslím, že takovým nejdynamičtějším prvkem, dynamická talk show k tomu říká Filip, tak nejdynamičtější prvkem je asistentka moderátora Filipa Tellera, kterým je Martinka Trusková, ale nesmíme říkat vlastně její jméno, protože ona vždycky má nějakou roli, kterou si vymyslí sama, například dřív bývala lord Voldemort, teď je Leonardo a střídá to pokaždé něčím jiným. A ona vlastně, kdykoliv se jí zachce udělat nějaký výstup a dovést celou tu talk show někam jinam, tak vlastně ten výstup udělá, takže vlastně ani ti, kteří jsou na tom jevišti, tak přesně neví, co se stane, kam se dostaneme. A jinak všichni ostatní herci, kteří jsou tázáni od Filipa na otázky, které znají dopředu, tak odpovídají pokaždé trošičku něco jiného, jsou tam nějaké momenty, které se dělají vždycky, řekněme, obdobně, ale nikdy to není úplně stejné.
Jakub ČERMÁK, moderátor
Když jsi zmínila, že se tam může kdykoliv stát, že ta vaše kolegyně, třeba jako lord Voldemort, tedy vstoupí a vnese tam něco jiného, znamená to, že to může nabrat úplně nový směr, mě to vlastně překvapuje z toho důvodu, že možná kvůli vlastní neznalosti bych řekl, že herci s Downovým syndromem nebudou nejzdatnější improvizátoři. Je to tak, nebo právě si to užívají?
Jitka VRBKOVÁ, režisérka a umělecká vedoucí souboru Aldente
Tak samozřejmě záleží člověk od člověka, je to úplně stejně jako u herců takzvaně, jak to mám říct, normálních, herci nejsou normální, prostě u herců takových, kteří jsou většinou v divadlech. Jsou někteří, kteří mají rádi improvizaci a jsou někteří, kteří nesnáší improvizaci a potřebují to mít nazkoušené, a tak je to i u nás. A zrovna Marťa, neboli lord Voldemort, tak ona zbožňuje improvizaci, v podstatě je hodně těžké jí něco nadiktovat, že něco se domluvíme, že bude nijak. A ona má naprosto, teda ohromný cit pro dramatičnost a je to člověk s neuvěřitelnou jevištní přítomností a je to velkej performer, jo, takže ona se rozhodne, chopí se mikrofonu a začne nějakou novou scénu, která může být libovolně dlouhá, takže my spíš musíme, nebo ti, kteří jsou na jevišti a nemají Downův syndrom, což je Filip Teller a 2 muzikanti Ondřej Klíč a Jan Kyncl, tak ti musí tomu dát nějakou formu, nebo nějak se toho správně chopit, té její příležitosti, kterou tam vlastně hodí, kterou je ta improvizace. /Ukázka/
Jakub ČERMÁK, moderátor
Ty už jsi to zmínila možná, říkala jsi, že stejně jako herci preferují improvizaci, anebo to mají rádi dopředu nazkoušené. Stejně takoví jsou herci s Downovým syndromem, ale přesto mě by zajímalo, jestli se dá nějakým způsobem to zobecnit, nebo myslím si, že režisér musí přistupovat k těm hercům v nějakých aspektech buďto odlišně, anebo ví, že třeba od nich dostane něco jiného, ale klidně mě, prosím, vyveď z omylu, jestli se pletu.
Jitka VRBKOVÁ, režisérka a umělecká vedoucí souboru Aldente
Já asi osobně nemůžu mluvit za Filipa, ale já si osobně k nim příliš jinak nepřistupuji. Já zkrátka u každého herce vidím něco výjimečného, co chci, aby na tom jevišti se objevilo a nějak příliš neřeším, jestli má Downův syndrom nemá Downův syndrom. My máme třeba herce, kteří mají jako hodně nízké nějaké řečové schopnosti, ale to třeba neznamená, že by si u nás mohli zahrát i velké role, takže třeba udělali jsme Sofoklésovu Antigonu a v roli Antigony je herečka Eliška Vrbková, která je naprosto výborná, ale vlastně větu o více než 3 slovech třeba úplně nezvládne a má v sobě další 2 herečky, takže mají takovou jako trojroli a vlastně se využije ten její potenciál, a tom, v čem je nějaký jako handicap, tak to nějakým způsobem vyřešíme, to znamená, jakoby vycházíme z toho, co přesně v těch hercích je, ale v podstatě je to stejný způsob, jaký by se asi měl aplikovat úplně na jakékoli herce.
Jakub ČERMÁK, moderátor
Ta Antigona mě zaujala, když jsem jí vyhledával a viděl na vašich webovkách, to znamená, že se nebojíte asi dost náročných kusů. Jakou máte vlastně dramaturgii?
Jitka VRBKOVÁ, režisérka a umělecká vedoucí souboru Aldente
My jsme začínali autorským divadlem jednoznačně, což bylo dané i tím, že jsme v té době, když jsme začínali, my bychom ani nic víc nezvládli a nebylo naším cílem zkusit něco hrozně těžkého, abychom si na tom prostě vymleli zuby jo, takže my jsme začínali autorským divadlem, vycházeli jsme z toho, co naši herci zvládli. Vždycky jsme měli kombinaci s herci i profesionálními, kteří vlastně dělali nějakou kostru tomu příběhu a museli se vyrovnat se vším, co se na jevišti dělo, úplně zpočátku vlastně naši herci s Downovým syndromem dělali na jevišti cokoliv, cokoliv se jim zachtělo. A ti ostatní to museli teda nějak jako, dát tomu ten tvar, aby, aby ta energie od těch herců s Downovým syndromem mohla správně dojít až k divákům. A postupně děláme, zkoušíme pravidelnější texty, to znamená, třeba Holanova Bajaju, pak jsme dělali Erbenův Zlatý kolovrat a vlastně nejnáročnější, co jsme zatím dělali, je Sofoklésova Antigona, kdy máme některé, některé role hrané herci s Downovým syndromem, kteří opravdu výborně mluví a naučili se ohromné množství textů a nemají s tím nejmenší problém. Máme tam i herce, kteří mluví málo a hraje tam přibližně 50 na 50, je to, polovina herců jsou profesionální herci bez handicapu.
Jakub ČERMÁK, moderátor
Ta kombinace mě právě zaujala, jakým způsobem ty k tomu přistupuješ jako režisérka a možná vlastně by mě zajímala i ta motivace těch herců, anebo možná tam jdou s nějakou představou, která se třeba promění, která se vyvine.
Jitka VRBKOVÁ, režisérka a umělecká vedoucí souboru Aldente
Já si myslím, že úplně na začátku k nám chodili profesionální herci s tím, že budou někomu pomáhat a tady z téhle své představy většinou velmi rychle vystřízliví, protože zjistí, že jestli se bavíme o pomáhání, tak ti, kteří potřebují pomáhat, tak většinou nejsou herci s Downovým syndromem, takže ano, samozřejmě tam tu pomáhání je v tom smyslu, že pomůžeme s rekvizitou, pomůžeme najít text, pomůžeme najít ztracenou botu nebo tak, ale na tom jevišti se to tak všechno ztratí a vyrovná, že se tam nějaké jako hierarchii nedá absolutně vůbec mluvit a mě ta kombinace hrozně moc baví, zrovna u té Antigony jsme se krásně sešli, že jsme tam měli vlastně náctileté herce s Downovým syndromem, kteří do toho vnášeli svoje témata. Jejich tématy jsou láska, láska v rodině, láska prostě jako muže a ženy, pak jsme měli ty herce bez handicapu a měli jsme tam jako herce středního věku. A my jsme tam zase viděli ta témata úplně jiná a vlastně ten výsledek je takový průsečík našich všech pohledů.
Jakub ČERMÁK, moderátor
Co máš pocit, že přináší buďto vaše divadlo, anebo možná i sociální divadlo obecně těm zúčastněným. Těm tedy hercům a co vlastně zase divákům. Já narážím na to, že jsem kolikrát viděl něco, co mělo nějakou nálepku sociálního umění, byla to třeba taková besídka nebo nějaké nacvičené pásmo, ale vnímal jsem to primárně jako věc, která ukazuje ten proces, nebo nějakou terapii. Mě by zajímalo, jestli tady je ten terapeutický procesy i u vás, ale i co si z toho právě odnáší třeba ten divák jiného, než že se nějaká skupina lidí s handicapem snaží?
Jitka VRBKOVÁ, režisérka a umělecká vedoucí souboru Aldente
Tak asi bych mohla začít tím, že my se prvotně nesnažíme o nějaký terapeutický efekt. My se zkrátka snažíme o divadlo, snažíme se dělat dobré divadlo a dobré divadlo má vždycky terapeutický efekt. No, jak to říct, samozřejmě naši herci vidí, že dělají něco, v čem jsou dobří, co má úspěch a co nedělají jenom pro tu činnost samotnou, nebo takhle, co nedělají jenom proto, aby byli zabaveni, jo, protože vlastně spousta těch činností pro lidi s nějakým handicapem se tak trošičku vymýšlí, aby měli co dělat a tady u tohoto tím, jak jsou třeba úspěšní, tím, jak vidí, že se lidi smějí, nebo že jsou dojatí, nebo tím, že cítí to napětí v tom publiku, tak vidí, že dělají věc, kterou dělají dobře. A každý, každý člověk touží po tom dělat něco užitečného, dělat nějakou smysluplnou práci a naši herci vidí, že dělají smysluplnou práci a v tomhle je to teda vlastně pro ně ve výsledku terapeutické, když teda nebudu budu mluvit o takových věcech, jakože mají skupinu, jako naše divadlo je velmi jako komunitního typu, takže mají tam spoustu kamarádů, mají tam fakt zázemí a že zlepšují své různé dovednosti, ať už řečové, sociální, pohybové, jakékoliv, bla bla bla, ale to není to, na co bychom se soustředili, to je takový jako opravdu velmi vedlejší efekt. Co se týče těch diváků, tak si myslím, že možná v tom stejném, jako jsem mluvila o těch hercích, že oni někteří přijdou na to představení, aby teda podpořili herce s handicapem a pak jako zjistí, že vlastně to není tak, že oni potřebují podpořit a kdo potřebuje podpořit a kde je ta norma, to diváci dost často jako tady tohle vlastně opakují, jako že kde je kde ta norma, co je vlastně normální a taky hodně často jmenují, jako že je jim vlastně příjemně, protože mají pocit, že můžou být sami sebou, mají pocit takové velké jako spontánnosti, komunity, otevřenosti.
Jakub ČERMÁK, moderátor
Moje poslední otázka je, co jsou vaše plány do budoucna?
Jitka VRBKOVÁ, režisérka a umělecká vedoucí souboru Aldente
Naše plány do budoucna, tak my v současné době začínáme jeden mezinárodní projekt spolu s jedním anglickým divadlem Blue Apple z Winchesteru a s Divadlem Theater 21 v Polsku. A jinak máme nějaké plány, které asi nechci prozrazovat. Máme nějaké inscenace, které se chystáme udělat. V současné době nám vlastně končí grant, který jsme měli společně ve spolupráci s Divadelní fakultou JAMU, takže pravděpodobně i tam bude probíhat nějaká další spolupráce na Divadelní fakultě, ale to všechno jsou ještě ne úplně dořešené věci, o kterých bychom mohli, mohli mluvit. V každém případě moc doufáme, že budeme moct hrát, až budeme moct i vyjet mimo naše Brno.
Jakub ČERMÁK, moderátor
Uzavírá náš rozhovor a s ním i celý dnešní Akcent Jitka Vrbková, režisérka a umělecká šéfka souboru Aldente. Akcent si znovu můžete poslechnout na webu Českého rozhlasu Vltava nebo ve vašich oblíbených podcastových aplikacích. Od mikrofonu se loučí a dny plné zážitků přeje Jakub Čermák.