Auto mu dalo svobodu
Postřelený Josef Stehno to po prožitém traumatu nevzdává. Má chuť pracovat
HLINSKO Letos v květnu tomu byl přesně rok, co Josef Stehno prakticky přežil svoji vlastní smrt. Při práci v lese ho chladnokrevně a nečekaně zezadu střelil malorážkou do obratle jeho spolupracovník, kterému vytýkal nekontrolovatelné požívání alkoholu. Utrpěl vážné poranění páteře, kvůli kterému je ochrnutý od prsou dolů a do konce života je odkázán na invalidní vozík. Musel se přestěhovat do domu s pečovatelskou službou, kde je den co den odkázaný na pomoc druhých.
Neomluvitelným činem přišel o všechny svoje koníčky a milovanou práci v lese. Od loňského roku se snaží s hendikepem žít. Těžko představitelné trauma se ze sebe snažil setřást myšlenkami na získání práce, která je sama o sobě terapií. Jelikož mu zůstaly dvě zdravé ruce, nechtěl zahálet. Ze začátku pro kamarády opravoval prasklé displeje telefonů, včelařům rámečky do úlů. Stálé stejné prostředí domova s pečovatelskou službou ho však moc neposouvalo. Měl velký sen, který se mu těsně před svátky podařilo splnit. Díky pomoci lidí se mu ve veřejné sbírce podařilo nashromáždit 300 tisíc korun na doplacení speciálně upraveného auta, které mu ulehčuje život a dává mu větší svobodu. "Z auta jsem nadšený. Nevěřil jsem, že na něj peníze nakonec získám. Pomohl mi hodně youtuber Petr Purmenský, známý jako STN, a Kuba Vrána, který je pro mě velkou oporou. Na řízení jsem si zvyknul velice rychle, ale kvůli postižení jsem měl problém udržet v zatáčkách rovnováhu, takže abych ze sedačky nevypadnul, nechal jsem si dodělat čtyřbodové pásy. Díky autu jsem si mohl sehnat brigádu v Chrudimi, kde pomáhám v jedné firmě na výrobu karamelek s administrativními záležitostmi," říká Josef Stehno. Díky autu může dojíždět i za psychologem do Hamzovy léčebny v Luži. Auto jako prostředek k cestování mu pomohlo přijít na jiné myšlenky, než mu nabízely čtyři stěny jednoho pokoje v "pečováku".
POKRAČOVÁNÍ NA STRANĚ 4
Auto mu dalo ztracenou svobodu
DOKONČENÍ ZE STRANY 3
"Zatím můj nejdelší výlet byl k mému tátovi na Svitavsko. Delší cesty mi problémy nedělají," popisuje třiatřicetiletý muž, který je už dnes schopen do auta sám nastoupit i vystoupit a přitom ještě naložit invalidní vozík. "Jednou se mi stalo, že jsem z auta vypadl, ale zrovna šel kolem můj dobrý kamarád Radek Pavlík, který mi pomohl. Myslel si, že na novém autě už něco opravuju," usmívá se. V cestě za životním štěstím i přes osud, který mu život nadělil, hodlá pokračovat. Jelikož byl zvyklý tvrdě pracovat, rád by si zase našel manuální práci. "Celej život jsem dělal rukama. Jak bych to řekl, počítače mi nic neříkají. Ruce mám zdravý a jsou zvyklí na manuální práci," dodal.