Bez nohy?

 
Téma
Jen kosmetická vada
Po hodině povídání s ním máte pocit, že žádný sen není nereálný a že problémy, které vypadaly neřešitelné, jsou vlastně titěrné. Zdá se, že ho nezastaví žádná překážka. V jedenácti přišel o nohu. V pětadvaceti vyhrál paralympiádu v Sydney. A pak v Athénách, v Pekingu i v Londýně. Dohromady získal šest zlatých medailí z her a šest z mistrovství světa. Cyklista JIŘÍ JEŽEK (49). Dřív se živil jako protetik, dnes moderuje sportovní pořad na Českém rozhlase a věnuje se inspirativním přednáškám. Teď navíc trénuje na soutěž StarDance, která se v říjnu vrací na obrazovky. Jako první Čech s takovým hendikepem. Zase bude průkopníkem… "Baví mě prošlapávat cestu," říká s úsměvem.
* Dal jste za život stovky rozhovorů, teď je na stanici Radiožurnál Sport sám děláte. Co je pro vás v této nové roli nejtěžší?
Příprava, rešerše… A mám velký problém klást jednoduché otázky, takže se do toho občas zamotám. (usmívá se) Což v rádiu není zrovna ideální. Pořád se učím. Jsem pořád víc zvyklý sedět na druhé straně a odpovídat, vyjádřit svůj názor, klidně i v delších větách. Teď ale takhle musím zformulovat stručný a jasný dotaz, ideálně o pěti slovech.
* Na co byste se zeptal sám sebe, kdybyste měl zpovídat Jiřího Ježka?
Mám pocit, že už jsem o sobě řekl úplně všechno. Takže fakt nevím… Ale ptal bych se na současnost, co dnes dělám…
* Co tedy konkrétně v Českém rozhlase děláte?
Každý týden máme na Radiožurnálu Sport hodinový pořád Kilometry Jiřího Ježka. Dřív jsem moderoval i běžné sportovní vysílání, ale to bylo časově velmi náročné, seděl jsem ve studiu čtyři pět hodin v kuse a chodil domů opravdu vyčerpaný. Není lehké naskočit do úplně nové profese. Takže zhruba po čtyřech měsících jsme se dohodli na nové roli, v níž se cítím líp. S mými kolegy anebo s hosty si povídám o tom, co miluju, tedy o cyklistice a běhání. Je pravda, že podobnou práci jsem si vyzkoušel už dříve v televizi. Dva roky jsem moderoval sportovní zprávy na CNN Prima News. Mám štěstí, že jak dříve v televizi, tak teď v Českém rozhlase se můžu učit od skvělých kolegů.
* Kromě práce v médiích se věnujete inspirativním a motivačním přednáškám pro firmy, školy nebo různé instituce. To však není všechno…
Občas moderuji sportovní a společenské akce nebo komentuji cyklistické závody. Ale pořád ještě pracuji i pro firmy, se kterými jsem prožil profesionální kariéru. Třeba díky spolupráci se Škodovkou jsem stále hodně blízko profesionální cyklistice, protože česká automobilka je globálně jedním z největších sponzorů cyklistiky včetně nejslavnějšího závodu Tour de France. Pro další značky se snažím propagovat sport a zdravý životní styl. Firmy častokrát pro tyhle aktivity využívají i moji manželku Soňu, protože nás všichni vnímají jako nerozlučnou dvojici.
* Kdy jste se potkali?
V roce 1996 jsme se poznali a začali jsme spolu chodit o rok později. Hned jsme si padli do oka, byla to taková ta osudová láska. Navíc Soňa pochází z cyklistické rodiny, takže mě od začátku podporovala. Žít s cyklistou totiž není jednoduché… Na začátku kariéry jsem navíc chodil normálně do práce, takže jsem byl buď ve firmě, nebo na kole, nebo jsem spal… (usmívá se) Ale Soňa na kolo nežárlila, naopak, fandila mi, jezdila se mnou na závody. Vlastně tím nastartovala mou úspěšnou kariéru. Získal jsem důležitou motivaci vyhrávat. Když na vás holka čeká v cíli, pak uděláte pro vítězství úplně všechno…
* Naučila vás vyhrávat. Co ještě?
Mít každý den radost ze života! Ona je neuvěřitelně pozitivní bytost, skoro pořád se usmívá. Držíme se navzájem. Prožili jsme spolu ty nejkrásnější chvíle vítězství a úspěchů, ale i těžká období. Navíc jsme spolu dokázali dvacet let každodenně pracovat. Myslím, že máme obrovské štěstí, že jsme se potkali. Mám díky tomu nádherný život. Ale není to zadarmo, o každý vztah se musí neustále pečovat. Kytku taky musíte zalévat, jinak uvadne…
* Čím jí uděláte radost?
Třeba humorem. Ráda se směje a mě baví ty blbosti vymýšlet. A jinak? Snažím se být galantní a milý. Na dárky si moc nepotrpíme.
* Jste skoro pořád spolu, Soňa působí i jako vaše manažerka. Lezete si taky někdy na nervy?
Snad ne. Doufám… (směje se) Jsme spolu tak dlouho a máme se tak rádi, že poznáme, kdy ten druhý chce být chvíli sám. Soňa má ráda seriály na Netflixu nebo se něco učí a já se v tu chvíli zase rád podívám na sport. Jinak jsme ale skoro pořád spolu. Soňa totiž stále řídí všechny moje pracovní aktivity. Jezdí se mnou i na akce, kde být třeba nemusí, ale ty cesty autem nás baví a můžeme být spolu. Povídáme si, řešíme práci nebo si zpíváme.
* Říkal jste, že také ráda jezdí na kole a že po konci kariéry konečně máte čas s ní vyrazit…
Přiznávám, že během kariéry jsem úplně nadšený nebyl, když po mém tréninku na mě čekala v dresu před domem a chtěla se ještě projet se mnou. Už jsem neměl sílu ani chuť. Teď po kariéře se jí to snažím vynahradit. Kdykoliv chce, vyrazíme spolu. Samozřejmě že jí musím tempo trochu přizpůsobit, ale mám radost, že ji to baví. Můžeme si tak spolu užívat sport, který mi tak nádherně změnil život.
* Proč si vás získala zrovna cyklistika?
Jako malý kluk jsem snil o kariéře špičkového fotbalisty. Hrál jsem za Spartu, všechno vypadalo skvěle. V jedenácti letech pak jeden okamžik všechno změnil. Paradoxně před stadionem na Letné jsem neopatrností vběhnul pod nákladní Tatru a přišel jsem o nohu. Došlo mi, že s fotbalem na nejvyšší úrovni je konec. Cyklistiku jsem obdivoval odmalička. Koukal jsem v televizi na každou etapu Závodu míru, což byla taková socialistická obdoba slavné Tour de France, a když byl dojezd v Praze, stál jsem u trati. Líbila se mi ta atmosféra, barevné dresy, kontrast opálených těl a bílých ponožek. Navíc ta krásná kola… Tenkrát byly v módě chromované dráty, které se ve slunci nádherně leskly. Cyklistika navíc zvláštně voněla. Vyrýsované svaly na oholených lýtkách jezdců byly natřené masážními emulzemi, a jak peloton projel, zavonělo to celou ulicí… Přes veškerou tu eleganci ale bylo vidět, o jak tvrdý a náročný sport se jedná. V tu dobu by mě ani nenapadlo, že jednou budu v cyklistice patřit mezi nejlepší na světě a budu se tím živit. Zvlášť když jsem jako kluk přišel o nohu.
* Přesto to tak dopadlo…
Začalo to jen jako koníček. Ve dvaceti letech jsem poznal Josefa Lachmana, který byl náš první medailista na paralympijských hrách v Soulu 1988. Měl stejný hendikep jako já a v cyklistice tam vybojoval stříbro. Četl jsem o něm v novinách. Pak znovu, když byla česká výprava v Barceloně 1992. Dva roky poté jsem se s ním setkal a naprosto mi učaroval svým charismatem. Štíhlý opálený chlapík, vtipný, milý, plný energie. Přijel na nádherném kole a vyzval mě, ať ho kousek doprovodím. Půjčil jsem si od kamaráda starého favorita a v teniskách a ve fotbalovém dresu jsem s ním vyrazil někam na Karlštejn.
* A…?
Úplně mě zničil… Naivně jsem si totiž myslel, že bych mohl závodní cyklistiku zkusit. Ale to srovnání bylo tristní. Jeho výkonnost mě šokovala. Byl jsem zlomený, ale on se mě snažil povzbudit. Řekl: "Neblbni! To chce čas. Když budeš trénovat, budeš dobrej! Pojď do toho, naučím tě všechno, co umím."
* Co vám dal?
Strašně moc. Naučil mě ty nejdůležitější základy. Milovat cyklistiku, přijímat bolest, snášet únavu. Vysvětloval mi taktiku, pohyb v pelotonu. Naučil mě starat se o kolo. Seznámil mě s pražskou cyklistickou komunitou, bral mě na tréninky, a nakonec mě přivedl do týmu hendikepovaných cyklistů. Celé to trvalo jen pár týdnů, a já se najednou cítil jako závodník. Změnil se mi život.
* Co vám cyklistika dala a co vzala?
Nevzala mi nic. Snad jen spoustu času, ale ten si do šuplíku stejně nedáte. Naopak mi přinesla všechno podstatné do života. Naučila mě tvrdě pracovat, jít si za svým cílem, chtít něco dokázat. Naučila mě trpělivosti, pokoře, respektu k soupeřům. Stala se nakonec i mojí prací, kterou naprosto miluju. Dala mi spoustu přátel po celém světě. A to nejdůležitější, přinesla mi mou manželku Soňu. Poznali jsme se totiž na závodech v Rakousku, kde tehdy byla náhodou na dovolené.
* Říkal jste, že cyklista musí umět snášet bolest. To jste ale uměl už v důsledku svého úrazu v dětství, ne?
To ano, ale je to jiný druh bolesti. Když přijdete o nohu a učíte se chodit na protéze, pak to sice bolí, ale vy to berete jako nutné zlo, které musíte překonat. Ve sportu si tu bolest způsobujete sám a dobrovolně. Je to součást maximálního výkonu, ať už v tréninku, nebo pak i při závodě. A vy se musíte tu bolest naučit milovat. Bolest je znamení, že makáte naplno. Nakonec tu bolest chcete, těšíte se na ni. Jasně, je to trochu sebemrskačství, masochismus. Ovšem mají to tak nejen cyklisté, ale třeba i běžci na lyžích nebo maratonci.
* Ještě k té bolesti související s vaším hendikepem. Říkal jste, že to příšerně bolelo, než si na protézu noha zvykla. Jak je to dnes?
Jasně, občas tu nohu cítím. Většinou si za to můžu sám nějakou extrémní zátěží. Třeba loni jsem běžel půlmaraton v Karlových Varech a v tom horku mi protéza z nohy sedřela kůži. Jako když vyrazíte v nových botách na túru a máte pak puchýře rozedřené do krve. Chodit a fungovat ale musím dál, jen to prostě pár týdnů při každém kroku bolí.
* Literární detektiv Cormoran Strike, kterého pod pseudonymem Robert Galbraith stvořila Joanne Rowlingová, má pořád s náhradní nohou problémy, až je to při četbě někdy otravné. Vy si nestěžujete…
Asi mám i díky sportu posunutý práh bolesti. Občas mi z nemocnice volají pacienti před rozhodnutím, zda si nechat nohu amputovat, anebo složitě doléčovat úraz s nejasným výsledkem. Ptají se na kvalitu života s protézou, na bolesti a podobně. Odpovídám, že si to musejí rozhodnout sami, ale že v případě amputace můžou už za půl roku normálně fungovat. Znám totiž případy, kdy pacient léčil rozdrcenou nohu pět nebo sedm let, a pak to stejně skončilo amputací. Přijít o nohu není žádná radost, ale pokud je člověk rozumný a trochu se snaží, může žít podobně aktivně.
* Co ta známá fantomová bolest?
Mám štěstí, že tohle mě netrápilo. Je to velmi nepříjemné, cítíte fiktivní bolest v místě, které už vlastně po amputaci nemáte. Je to zvláštní reakce nervových cest do mozku a těžko se to léčí. Když vás bolí kotník, dáte si ho do ledu. Když vás ale bolí kotník, který nemáte, led vám nepomůže. Někdo má smůlu a cítí takovou bolest velmi často, tam většinou pomohou jen prášky. Naštěstí v tomhle směru patřím mezi šťastnější. I když vlastně…
* Vlastně co?
Paradoxně se to netýká nohy, ale s bolestí musím bojovat posledních deset let skoro každý den. V roce 2014 jsem měl při mistrovství světa v USA závažný úraz, který mi prakticky ukončil sportovní kariéru. Měl jsem roztrhaný hrudník, přišel jsem o část plíce, o dvě žebra a celý prsní sval. K tomu jsem měl komplikovaně zlomenou pravou ruku. Následky vnímám dodneška, hlavně v noci, když ležím v posteli. Většinou si nakonec musím vzít prášky, abych mohl spát. Přes den je to většinou v pohodě, ale jakmile je tělo v klidu, bolest začnu vnímat intenzivněji. Ovšem rozhodně si nechci stěžovat, znám lidi, kteří jsou na tom mnohem hůř…
* Jak se cítí sportovec, jemuž úspěšnou kariéru ukončí úraz?
Bude to znít zvláštně, ale dnešníma očima jsem za ten úraz v Americe částečně vděčný, protože mi to umožnilo odejít na vrcholu kariéry. Já tu cyklistiku miluju natolik, že bych asi těžko hledal správný moment, jak dobrovolně kariéru ukončit. Bavilo mě být součástí toho kolotoče. A nezastírám, že mi dělalo dobře být v pozici nejlepšího na světě. Zároveň jsem na sebe vytvářel obrovský tlak, že tu svou pozici musím znovu a znovu obhajovat. Cítil jsem zodpovědnost k předchozím výsledkům, ke svému jménu, k lidem, kteří za mnou stáli. Třináct sezon v kuse jsem dokázal vždy vyhrát ten nejdůležitější závod roku. A zároveň jsem se každý rok bál, že jednou musí přijít konec.
* Takže ten úraz to vyřešil za vás…
No, málem to vyřešil úplně všechno. Měl jsem obrovské štěstí, že mi zachránili život. Najednou bylo všechno jinak. Já byl šťastný, že vůbec žiju. Věděl jsem, že kvůli následkům už nikdy nemůžu vyhrát žádný důležitý závod. Do závodů jsem se ještě na tři sezony vrátil, ale už to bylo jen milé pozvolné loučení. S manželkou jsme jezdili na místa, kde jsem dřív vyhrával, a postupně jsem se tak loučil s fanoušky a s přáteli na celém světě. Nakonec jsme si oba řekli, že stačí, a na podzim roku 2017 jsem kariéru definitivně uzavřel. Ale bylo to moje rozhodnutí a odešel jsem šťastný a s úsměvem na rtech.
* Je fascinující, že na všem najdete to pozitivní…
Ono to přece ani jinak nejde. Nakonec totiž vždycky zjistíme, že i ty nejhorší věci nás někam posunou nebo nás něco naučí. Kdo ví, třeba bych už tenkrát to mistrovství světa nevyhrál. A protože se sportovec mého formátu nechce loučit neúspěchem, zkoušel bych to další sezonu, a dostal ještě víc na zadek. Nakonec by to po pár letech bylo už tak trapné, že by mi ostatní začali naznačovat, že je čas skončit… A já bych odcházel naštvaný a kyselý. Takhle prostě v šedesátikilometrové rychlosti přišla rána, která to rozhodla za mě. Z pozice šampiona rovnou na nulu. Krásná byla ta podpora lidí z celého světa. Díky tomu jsem pochopil, že i když nebudu vyhrávat, svět se nezastaví.
* Zvlášť po tak úspěšné kariéře…
Prožil jsem nádherných pětadvacet let s cyklistikou, z toho čtrnáct let jsem se tímhle krásným sportem mohl živit. A to nemluvím o všech těch nádherných vítězstvích. O tom se mi na začátku ani nesnilo. Chtěl jsem být dobrý, ale takové ambice jsem neměl. Ze začátku to byl jenom koníček. Dělalo mi radost, že patřím do nějaké party se stejným zájmem a že můžu cestovat,poznávatsvětanovélidi. Postupnějsem se zlepšoval, a po šesti letech tréninku jsem v Sydney 2000 vybojoval dvě zlaté medaile. Tím se to tenkrát všechno nastartovalo.
* Když jste poprvé slyšel hymnu, proběhl vám hlavou celý životní příběh včetně té chvíle, kdy jste přišel o nohu?
Věděl jsem, že to sportovci říkali, ale moc jsem tomu nevěřil. Ovšem přesně tohle se mi v Sydney stalo. Bylo to jako filmový pás… Pak jsem pocítil obrovskou euforii. První noc jsem dokonce spal s medailí na krku a byl jsem šťastný jako malý kluk. Jen mi bylo líto, že tam se mnou nemohla být Soňa. Chtěl jsem tu bezprostřední radost sdílet s ní, byli jsme tenkrát čerstvě manželé a ona měla na tom úspěchu obrovský podíl.
* Před hrami jste si prý vzal tři měsíce neplaceného volna…
Chtěl jsem dát tréninku maximum, udělat něco navíc. Tehdy jsem ještě normálně chodil do práce, takže čas na kolo byl značně omezený. Ale podobně to tenkrát měli všichni paralympionici na světě. Já ovšem cítil, že můžu trénovat víc, a tak jsem se na tři měsíce vyvázal z práce a začal se připravovat stejně jako zdraví profesionální sportovci. Soňa mi to schválila, řekla, ať makám, že to finančně nějak utáhneme…
* Jak moc vám ten trénink pomohl?
Obrovsky! Mohl jsem víc trénovat, a k tomu víc odpočívat. Byly z toho dvě zlaté medaile a světový rekord. Tehdy jsem z patnáctého místa světového žebříčku zvládl porazit všechna světová esa. Byl to neuvěřitelný průlom. Po návratu domů jsem poprvé zažil ty nádherné oslavy. Dostal jsem se na titulky novin a časopisů, zvali mě na rozhovory do televizních pořadů. Zkrátka poprvé jsem si prožil těch pár týdnů slávy…
* Zpychnul jste? Hrozilo to?
To naštěstí vzhledem k věku a životním zkušenostem moc nehrozilo. Ani ta "sláva" nebyla zase tak velká. Ale hrdost jsem cítil. Poprvé v životě se mi fakt něco "velkýho" povedlo… Zároveň jsem cítil, že to chci zažít znovu. Úspěch je totiž silně návykový. Já se ale tenkrát místo oslav musel vrátit do práce. * Vyráběl jste protézy pro pacienty se stejným hendikepem. Jak váš úspěch vnímali ve firmě? Majitel firmy mě v cyklistice podporoval, dával mi volno na závody, měl jsem flexibilní pracovní dobu. Já se za to snažil být co nejlepším odborníkem. Samozřejmě i kvůli pacientům, protože sám vím, že protéza musí být co nejlepší. Věnoval jsem se tomu oboru deset let, učil se na zahraničních stážích, sám na sobě testoval nové materiály. Bylo to hezké období, ta práce mi dávala smysl, mohl jsem použít svoje zkušenosti a pomoci pacientům překonat první těžké chvíle po amputaci. Jenže cyklistika pro mě byla stále důležitější. Díky úspěchu v Sydney jsem získal první sponzorské kontrakty, a nakonec po třech letech mi moje partnerské firmy nabídly tolik peněz, že jsem mohl odejít z práce a stát se prvním hendikepovaným profesionálním cyklistou na světě. Splnil se mi tak můj původně ztracený dětský sen… * Váš životní příběh se nedá neobdivovat. V jedenácti letech se vám během sekundy změnil celý život. Co vám pomohlo k tomu, že jste se neutápěl v sebelítosti, ale místo toho jste se odrazil k takovým úspěchům? Bylo to příhodným nastavením k životu od narození, anebo výchovou od rodičů? Ten úraz v dětství byla moje blbost. Mohl jsem být naštvaný akorát na sebe. Díky lásce ke sportu jsem se na protéze naučil chodit dřív než běžný pacient. Odmalička jsem se hýbal, kromě fotbalu jsem ještě chodil pravidelně do Sokola v Dejvicích. Sport mi pomáhal i po úrazu, každá sportovní aktivita, kterou jsem s protézou zvládl, mi vracela sebevědomí. Mladý kluk navíc tolik neřeší, co bude dělat bez nohy. Prostě jsem se chtěl co nejrychleji vrátit do školy mezi spolužáky, abych nemusel opakovat ročník. Snažil jsem se, abych mohl dělat všechno jako ostatní. Nechtěl jsem žádné úlevy. I kvůli holkám jsem chtěl působit, že to všechno zvládám. Dva tři roky po úrazu jsem už nohu vlastně moc neřešil. * Z vašeho vyprávění to všechno vypadá tak snadno… Přijít o nohu pod kolenem zase není taková tragédie. Zdravému člověku to přijde jako velký zásah do života, ale já mám kamarády, kteří celý život musejí prožít na vozíku. V tom srovnání je podkolenní protéza pouze lehká kosmetická vada. (usmívá se) Dokázal jsem si splnit mnohem víc, než po čem jsem toužil jako kluk s oběma nohama. Přes ten hendikep jsem se mohl živit sportem, závodit s nejlepšími zdravými závodníky světa, působit v zahraničních profesionálních týmech, a nakonec se objevit na slavné Tour de France. * Na Tour jste dostal šanci jet časovku v prestižním stém ročníku. Jaký to byl zážitek? Nádherná zkušenost! Není těžké pochopit, jak se cítí kluk, který přijde o nohu, zamiluje se do cyklistiky, stane se nejlepším mezi paralympioniky, pak začne normálně závodit v zahraničním profesionálním týmu, a nakonec se objeví na nejprestižnějším závodě světa… * A porazil jste někoho? O to nešlo. Ale dva nebo tři jsem tehdy porazil. * Jak to vzali? Dobře, oni mě znali, v profesionálním pelotonu jsem se tehdy už asi tři roky pohyboval. Věděli, že jsem dobrý… (usmívá se) Mezi profesionály jsem logicky nevyhrával, ale ani jsem nekončil poslední. Hůř to většinou nesli manažeři týmů nebo jejich trenéři. Nelíbilo se jim, že jejich "koně" jsou ve výsledcích až za mnou. Ale já to nedělal proto, abych někoho ztrapnil, chtěl jsem jen závodit na té nejvyšší možné úrovni. A to se mi podařilo. Postupně to měnilo pohled na paralympijský sport. * Jak se za posledních dvacet let změnilo vnímání hendikepovaných v české společnosti? Je to obrovský rozdíl a troufám si říct, že i k tomu hodně přispěl sport. Díky paralympijským hrám a jejich medializaci lidé vidí, že i hendikepovaný člověk dokáže žít naplno. Hodně velkou roli ve společnosti sehrály i neziskové organizace jako například Centrum Paraple nebo Konto bariéry. Pomáhají i jednotlivé příběhy lidí, kteří se navzdory hendikepu dokážou v životě uplatnit. Nastavení společnosti se postupně mění.
* Takže je znát posun k lepšímu?
Když jsem v roce 1985 přišel o nohu a šel jsem ještě jen o berlích bez protézy s mámou po ulici v Dejvicích, lidé na mě zírali, jako by tam přistálo UFO. Nepřeháním, někteří přecházeli na druhý chodník a dětem zakrývali oči. V tehdejší socialistické společnosti se o problematice lidí s hendikepem veřejně nemluvilo. Dneska to nikoho neudiví ani nepohorší, ale tenkrát jsem fakt měl problém jít na plovárnu, sundat si protézu a skočit do vody. Většina lidí na mě koukala s otevřenou pusou. Nakonec mě to zocelilo, zvykl jsem si a neřešil to, ale věřím, že by to spoustu jiných lidí po podobném úrazu mohlo zlomit… Dneska už člověk s protézou nebo na vozíku nikoho nepřekvapí. Je to právě díky paralympijskému sportu, různé osvětě, médiím a těm neziskovkám, jež pro hendikepované pracují. Na rehabilitační klinice Malvazinky třeba působí skvělá fyzioterapeutka Hanka Kohoutová, která založila malou organizaci No Foot – No Stress, kde "čerstvé" pacienty po amputaci učí chodit s protézou, pořádá pro ně sportovní víkendy a různé zážitkové akce. To je strašně důležitý start do "nového života". Rád mezi ně občas zavítám, ať vidí, co všechno budou moci zvládnout.
* Kolik vlastně stojí protéza?
To záleží na typu amputace a hlavně aktivitě, jíž se chci věnovat. Ta základní, kterou hradí pojišťovna a kterou já používám na běžnou chůzi přes den, třeba před časem vyšla zhruba na 100 tisíc korun. Ta sportovní, kterou mám na běhání, stojí okolo 250 tisíc. Ale cena sofistikované protézy s elektronicky ovládaným kolenním kloubem se může vyšplhat i přes milion korun.
* Na podzim se představíte ve StarDance. S jakou protézou budete tančit?
To pořád ještě řeším se svou taneční partnerkou Lenkou Norou Návorkovou. Na různé tance vybíráme nejvhodnější druhy protéz a typy chodidel. Pro standard se jako nejvhodnější jeví typ, na němž normálně chodím, na latinu nebo živější poskoky se nám zatím nejlíp osvědčila sportovní protéza, kterou používám třeba na volejbal. Je to trochu jako s botami, jedny máte na latinu a další na standard. (usmívá se)
* Jaký jste tanečník?
To uvidíme na podzim… (směje se) Do tanečních jsem nechodil, takže do začátku tréninků jdu absolutně neposkvrněný… Bude to velká výzva nejen pro mě, ale i pro Lenku Noru. Ale ona je skvělá profesionálka, StarDance už vyhrála s hercem Jiřím Dvořákem a kromě téhle soutěže po celý rok vede taneční kurzy. Takže věřím, že něco naučí i takové kopyto, jako jsem já…
* Jdete to tam vyhrát?
Vyhrát, to rozhodně ne, jsem realista. V letošním ročníku máme plno talentovaných osobností. Navíc to neberu jako souboj nebo soutěž. Bude to nádherný zážitek. Samozřejmě že nechci vypadnout hned v prvním kole. Chtěl bych se naučit co nejvíce tanců a pak to v přímém přenosu pořádně rozbalit. Musí to být obrovský zážitek! Moje manželka Soňa se na ty soutěžní večery strašně těší. Bude nás s Lenkou Norou podporovat, stejně jako mi fandila při závodech. Už si na to pořizuje šaty.
* Jak dlouho jste nabídku České televize zvažoval?
Asi půl sekundy! StarDance miluju od prvního ročníku. Prošla jím řada mých kamarádů a známých, třeba David Svoboda, Vávra Hradilek (olympijští medailisté, první v moderním pětiboji, druhý na kajaku, pozn. red.), herci, zpěváci… A všichni mluví o úžasném zážitku, atmosféře a skvělé partě. Podle mě je StarDance nejmilejší a nejpozitivnější pořad v televizi. Jasně že mám obavu, jak budu tance s protézou zvládat. Třeba to vůbec nepůjde. Ale zkusit to musím. Je to obrovská výzva a ty já miluju!
* Zase jste průkopník…
Kdo jiný? Baví mě prošlapávat cestu… (usmívá se)
* Jak moc vás protéza při tanci omezuje?
Samozřejmě že někdy nedokážu přesně zvládnout techniku. U některých tanců je potřeba nejdřív šlápnout na patu a pak se odvalit přes špičku, u jiných zase krok začíná pohybem na špičkách. Přesně tento rozdíl "pata–špička" ta protéza neumí. Musíme se s tím s Lenkou Norou nějak poprat.
* Těšíte se i na ty obleky?
Strašně moc! Miluju show, kostýmy a převleky. Chtěl bych být herec nebo zpěvák, ale na to bohužel nemám talent. Tak konečně teď můžu podobné věci zažít. Ale zároveň k tomu mám obrovský respekt. Zatím si úplně nedokážu představit, co se ve mně bude dít, až poprvé vyrazíme na parket před porotu.
* Jste přece ostřílený sportovec. Dala vám cyklistika větší sebevědomí?
Určitě mi hodně pomohla. Ale čím déle jste na vrcholu, tím větší trému a odpovědnost cítíte. Před důležitými starty jsem zažíval opravdu hrozné stavy. Stejné momenty prožívám, když jdu moderovat velkou slavnostní akci nebo důležitý přímý přenos. Pamatuju první večerní televizní zprávy. Víte, že na vás kouká přes milion diváků, znají vás jako bývalého cyklistu, a teď si říkají, proboha, co ten tam dělá… A vám je jasný, že to nebude dobrý, protože jste tam poprvé. To je strašný pocit. Ale stejně jako na kole – člověk to prostě musí zvládnout.
* Vaši sportovní kariéru vlastně lemovaly dvě tragické nehody. Věříte v osud? Mělo to tak být?
Asi jo… Bez toho prvního úrazu bych byl h h b h b l možná flink, který by se životem nějak protloukal. Jako dítě jsem dost zlobil, máma to se mnou neměla lehké. Myslím, že se trochu bála, co ze mě vyroste. Pak jsem přišel o nohu. V jedenácti letech jsem najednou musel každý den něco překonávat, bojovat, abych držel krok se svými vrstevníky. Pamatuju, jak mě strašně bolela noha, když jsme po škole hráli fotbal, ale pro mě to bylo hrozně důležité. Nebo první školní výlet. Šli jsme na Sněžku, já měl nohu do krve rozedřenou, ale byl jsem šťastný, že tam můžu být s nimi. Tam se možná formovala moje pozdější vůle a bojovnost ve sportovní kariéře.
* Jak se vlastně cítí kluk, když se po operaci probudí z narkózy a zjistí, že nemá nohu?
Přesně si pamatuju, co mi proběhlo hlavou. "Ty vole, já nemám nohu…" Věděl jsem, že je to průšvih. Že můj sen o fotbalové kariéře je pryč. A co chudák moje máma, jak ta to zvládne. Už takhle jsem ji dost zlobil, a navíc to měla v životě fakt těžké. Tvrdě pracovala, táta dost pil, často na nás s bráchou byla sama. A já jí přidělal další starost. Když za mnou přišla do nemocnice, usmál jsem se na ni a klukovsky mrknul: "Neboj, mami, to zvládneme!" A zvládli jsme to! Je to statečná a silná ženská. Věřím, že tu pracovitost, vůli a vytrvalost jsem podědil po ní.
* Nechtěla po vás vnoučata?
Chtěla. My jsme se Soňou samozřejmě po dětech toužili taky, ale to jediné nám nevyšlo. Byli jsme z toho hodně smutní, ale už je to za námi. Máme krásný vztah a nádherný život. Člověk nemůže mít úplně všechno…
"Profesionální cyklistice jsem stále blízko." "Soňa na kolo nežárlila, naopak, fandila mi." "Ve sportu si bolest působíte sám a dobrovolně." "Při půlmaratonu mi protéza z nohy sedřela kůži." "Lidé na mě zírali, jako by tam přistálo UFO." "Do tanečních jsem nechodil." "Taneční rozdíl ,pata–špička‘ protéza neumí."
Foto: Tomáš Krist / MAFRA
> "Cyklistika mi dala to nejdůležitější, přinesla mi mou manželku Soňu," vyznává se Jiří Ježek. "Poznali jsme se totiž na závodech v Rakousku, kde tehdy byla náhodou na dovolené."
Foto: Profimedia, ČTK
Český cyklista Jiří Ježek je s jedenácti medailemi (6–4–1) světově nejúspěšnějším cyklistou v historii paralympijských her. Své první zlato vybojoval v roce 2000 v Sydney (vlevo), další přidal v letech 2004 a 2008 v Athénách a Pekingu a naposledy si ho pověsil na krk v roce 2012 v Londýně (vpravo).
Foto: Profimedia
Letos na jaře se Jiří Ježek zúčastnil pražského maratonu, který 5. května odstartoval ze Staroměstského náměstí.
Foto: Petr Lemberk / MAFRA, ČTK
O svém životním příběhu napsal Jiří Ježek autobiografickou knihu Frajer.
ˇ Cenu Jiřího Gutha-Jarkovského přebrala loni lyžařka a snowboardistka Ester Ledecká (vpravo) od lyžařky Nikol Kučerové (vlevo), veslařky Mirky Knapkové a cyklisty Jiřího Ježka v sídle Českého olympijského výboru v Praze.
 
Klíčová slova: