Bez sportu by byl život nuda, říká handbiker Patrik Jahoda

Vážný úraz upoutal Patrika Jahodu před lety na vozík, ale protože byl nadšeným sportovcem už před zraněním, vrátil se ke sportu hned, jakmile to bylo možné.
Jak sám říká, sport má na člověka obrovsky pozitivní vliv, ale rodiče a jejich děti jsou mnohdy vrženi do těžkých životních situací zcela náhle a třeba vůbec nevědí o tom, že je možnost začít se se svým dítětem věnovat nějakému sportu. Patrik svoje nadšení ze sportu předává i dále. Na jaře se zapojil do kampaně společnosti Procter & Gamble, která podporuje projekt Českého paralympijského výboru s názvem Parahrátky, který kouzlo sportování handicapovaným dětem ukazuje. Patrik jim vzkazuje, aby si našly ten sport, kde zažívají nejvíc srandy, protože pak u toho můžou zůstat napořád. Jaká byla ta jeho cesta mezi top sportovce?
Jaký osobní příběh stojí za vaším handicapem? Co se vám stalo?
Od devíti let jsem se věnoval vodnímu lyžování. Dostal jsem se na takovou úroveň, že jsem v zimě jezdil do tepla, abych mohl sportovat celý rok. Když mi bylo čtrnáct let, byl jsem poprvé sám, bez rodičů, s kamarádem na soustředění na Floridě. Jednou po celodenním tréninku jsem si ještě chtěl jít zaplavat na místo, které jsem velmi dobře znal. Vždy jsem do vody skákal šipku, když to šlo. I na tomto místě jsem ji už skákal, nebylo to tedy nic nového. Bohužel stačí jen jeden nepovedený pokus a máte život hlavou vzhůru. Nevím přesně, co se stalo, jestli jsem podklouzl nebo prostě jen skočil špatně. Narazil jsem hlavou do dna a zlomil si několik krčních obratlů. Bohužel jsem si přitom i velmi vážně porušil míchu a ochrnul na většinu těla.
Kolik let vám bylo, když se vám úraz stal?
Bylo mi tenkrát čtrnáct let.
Byl jste vrcholovým sportovcem ještě před zraněním. Kdo vás ke sportu přivedl?
Vodní lyžování jsme objevili jako rodina úplně náhodou při dovolené na Krétě. Shodou okolností jsme se seznámili s jinou českou rodinou, která jezdila na vodních lyžích rekreačně. Začali jsme také, protože je to krásný sport. Jen já jsem u toho zůstal nejdelší dobu.
Přemýšlel jste po nehodě o tom, že se sportem definitivně skončíte? Co vás přimělo k tomu ve vrcholovém sportu pokračovat?
Určitě ne. Po nehodě se můj myšlenkový proces různě vyvíjel, ale vlastně nikdy jsem nepočítal s tím, že bych měl skončit se sportem. Nejdřív jsem si myslel, že se za pár měsíců rozchodím a budu pokračovat s lyžemi, jenže když se ukázalo, že to s chozením asi nedopadne, automaticky jsem přemýšlel ...