Bezbariérové památky by neměly být jen pro vozíčkáře

Čím dál tím více památek se pyšní nálepkou "bezbariérové", což je skvělé. Platí to ale bohužel jen pro určitou sortu lidí a na jiné, kteří by také potřebovali v životě méně "bariér", se zapomíná…
Článek
Moje letošní tuzemská dovolená, kterou jsem strávila na severozápadě naší krásné vlasti, mě, jakožto někoho, kdo od dětství rád výletí (a současně bohužel už nějaký ten rok nemá to štěstí, aby byl stoprocentně fyzicky zdráv), konečně přiměla k napsání tohoto článku. Nejspíš to sice k ničemu kloudnému nepovede, ale alespoň tímto způsobem vyjádřím určitou nespokojenost, nebo spíše lítost nad tím, jak fungují (respektive nefungují) mnohé české památky. A kdo ví, třeba najdu mezi čtenáři i nějaké další sympatizanty, kteří to cítí stejně jako já a také mají pocit, že na lidi, kterým tak úplně neslouží fyzické zdraví, ale současně na tom nejsou až tak špatně, aby se museli pohybovat jen na invalidním vozíku, se v běžném životě tak trochu zapomíná…
Předně chci ale zdůraznit, že si velmi vážím a obdivuju jak ty, kdo se vzorně starají o tuzemské památky a turistické cíle, tak osoby upoutané na invalidní vozík, které neztrácejí chuť do aktivního života (a samozřejmě i všechny ty, kteří jim ho usnadňují a zpestřují). Jejich kritikou tento článek být rozhodně nemá! Jeho smyslem je spíše poukázat na mezery v celém systému fungování "bezbariérového" přístupu na našich kulturních a historických památkách, které většinová (zdravá) společnost prostě nevidí. Provozovatelé by je ale, podle mě, vidět měli, protože tímto ignorováním se (mimo jiné) zbytečně obírají o finance, které se jim můžou sakra hodit na provoz i údržbu. Ale to trochu předbíhám, takže o koho, že mi tedy...