Dejte sluchadlo na dvojku!
18. června 2024 Tři rodinné příběhy o rozvoji komunikace s dětmi se ztrátou sluchu
Hana, Kateřina a Gabriela jsou matkami dnes již dospělých dětí, které se narodily s těžkou ztrátou sluchu. Jak se u nich doma rozbíhala komunikace? Měly na dosah potřebnou zdravotní a sociální péči? Nabízel ji vůbec někdo v době, kdy ji jejich rodina a děti potřebovaly? Nejen o tom vypráví následující trojice příběhů.
Znakování zakázáno
Hana Kudličková je matkou dvou dospělých dcer. Mladší Veronika (36) má od narození těžkou ztrátu sluchu, na kterou se přišlo, když jí byl rok. V tehdejší Československé socialistické republice právě probíhala sametová revoluce, ale na revoluční změny ve vzdělávání a péči o děti se ztrátou sluchu si jejich rodiče museli ještě dlouho počkat. Ve školách bylo zakázáno používat znakový jazyk, systém rané péče nebyl ani v plenkách a mezi odbornou veřejností dosud přetrvával názor, že když bude neslyšící dítě znakovat, nenaučí se mluvit.
Haně bylo divné, že její dcera ani v roce věku vůbec nemluví, navštívila proto praktickou lékařku a ta ji s dcerou poslala na ušní. Odtamtud putovali rovnou na foniatrii, kde se potvrdilo, že holčička opravdu neslyší. "Veronika dostala krabičková sluchadla a nám řekli: Dejte je na dvojku. A to bylo víceméně všechno. Žádné informace, o tom, co to znamená, když má člověk sluchovou vadu. Já si tedy představovala, že dostane sluchadla, bude slyšet a už nebude co řešit. Až o několik let později jsem se setkala s rodiči z Prahy, kteří informace dostali. A bylo mi to líto, protože mezitím uteklo spoustu času…" , vzpomíná Hana, která tehdy bydlela u Vyškova. Sehnala si alespoň v té době jediný dostupný slovník znakového jazyka v knižní podobě. Jak ale podotýká, slovník podléhal duchu doby – obsahoval výrazy jako "komunista", zato však postrádal slova "princezna" nebo "drak", která by rodič malého dítěte využil více.
Hana s dcerou a bývalým manželem jezdila jednou až dvakrát měsíčně do Brna za psycholožkou a logopedkou. Když byly Veronice 3 roky, nastoupila do mateřské školy v Kyjově. Hana se přestěhovala do Vracova, aby bylo dojíždění snazší. Ředitel sliboval, že se u nich všechny neslyšící děti naučí mluvit. Až časem Hana pochopila, že to tak jednoduché nebude: "Ve školce tehdy panoval zákaz používání znakového jazyka. Dcera má ale praktickou hluchotu, slyší opravdu jen minimálně, takže to pro ni bylo velmi těžké."
V Kyjově Veronika nastoupila později také do speciální základní školy pro sluchově postižené. "Tehdy byly školy rozdělené podle stupně sluchové vady a tato škola byla původně pro nedoslýchavé, takže tam nebyla tradice používání znaků. Když byl schválen zákon o znakové řeči, požadovala jsem od tehdejšího...