Děti nevidí, že ten druhý je "postiženej", dokud jim to neřeknou dospělí, říká o inkluzi poradkyně

Ačkoliv zákon, který měl v českých školách podpořit systém opatření pro inkluzi, vznikl už v roce 2016, stále záleží především na rodičích a škole, jak to s konkrétním žákem dopadne. "Některé školy tento systém nevítají. Mají předsudečné přístupy a obavy z toho, jak to bude v praxi fungovat," upozorňuje v podcastu Reparát Českého rozhlasu Plus Lenka Hečková z organizace Society for All.
Představa inkluzivního vzdělávání v Česku je, že v jedné třídě spolu sedí děti, které mají různé vzdělávací potřeby, schopnosti a dovednosti, jak si látku osvojují stejným tempem. Je to tak?
Náš model inkluze opravdu stojí na tom, že bychom měli zohledňovat individuální potřeby každého dítěte. Jde o individualizaci, práci se zpětnou vazbou, učení se venku, hrou a zážitkem. Pak to funguje lépe, než ve školách, kde k tomu pedagogové přistupují tak, že všichni všechno zvládají ve stejný čas, stejným tempem, stejným způsobem. To moc nefunguje.
Každý z nás, kdo má dvě a víc dětí, ví, že každé je jiné. A co teprve ve smíšené třídě, kde je třeba 30 dětí, z toho deset má speciální potřeby. Tenhle zastaralý model nemůže fungovat pro všechny.
Když mluvíme o inkluzi z pohledu rodičů, tak co jejich optikou chybí školám?
Některé školy tento systém nevítají. Je to často spíš o nastavení než o nedostatečné ...