Drobná vítězství v životě se zrakovým hendikepem

V tomto textu bych se chtěla podělit o moje pocity při překonávání denních výzev, které jsou pro "zdravé" jedince naprosto rutinní záležitostí každého dne, ale pro člověka bez zrakové kontroly mohou být až na hraně stresu.
Článek
Na téma následujících řádků mě přivedla nedávná událost a to, že jsem doprovázela dceru do školky bez manžela. Sice jsme měly pokyny ohledně toho, kde předchozího dne nechali ležet legíny, kde se zvoní – dětičky jsou v jiné třídě než obvykle – že uprostřed druhé šatny je stolek, ten u naší třídy není aj. Pokynů bylo vcelku dost, i tak se vyskytly malé problémy, které jsme nemohli předpokládat. Nutno říci, že kdyby člověk viděl, tak nastalé komplikace nebudou problém, ani by se nad tím nepozastavil. Jenže když na věci nevidíte, tak to, že mají dveře ve školce pojistku před útěkem dětí, nebo že je na stěně vypínač, který je třeba držet, je pak problém, který bez kontroly zraku snadno vyřešit nelze.
Příprava je důležitá
Na tomto příkladu jsem chtěla uvést, že na zcela běžnou záležitost je v životě zrakově postiženého nutná příprava, že je dost věcí, na které musí člověk myslet a které si musí zafixovat, jako který zvonek má mačkat, odpočítat si schody či vědět, které místo v šatně ratolesti patří, když na obrázky nevidí. Jistě, dcera již zná svou značku, ale na začátku to byl stres pro nás obě, než se situace zažila a dcera si ve školce zvykla. Proto je třeba velmi často v mém životě nutná příprava na to, co mě následující den čeká. A to teď nemyslím přípravu materiálních věcí, ale i psychickou.
Když mě následující den čeká něco, co je pro mě premiérové, tak to ve mně budí jisté obavy. Jsem nervózní a probírám si, jak to zvládnu a nač nesmím zapomenout. Tohle hodně prožívám zvlášť v situaci, když jdu na nějaké místo prvně sama v rámci prostorové orientace a samostatného pohybu. O to je to náročnější, je-li trasa ...