Hendikepovaný cestovatel Jakub Greschl. Nic není nemožné!

Jakub Greschl neměl nikdy chodit. Mysleli si to lékaři, ovšem právě jejich péče – a nezdolná vůle jeho maminky – nakonec dokázala nemožné. A právě toto slovo je mottem jeho projektu: NIC NENÍ NEMOŽNÉ. Mladý muž procestoval tři desítky států celého světa a teď jej živí přednášky o zahraničních zkušenostech, specifičnosti jednotlivých zemí i o jeho nelehkém osudu…  

- Jak jste vlastně přišel k onomu hendikepu?  

Narodil jsem se v osmém měsíci, a protože jsem měl maličké plíce a nedovyvinuté některé orgány, dali mě do inkubátoru a vlivem toho, že ten inkubátor nebyl digitalizovaný, tak jsem omylem dostal moc kyslíku, což mi vyvolalo de facto mrtvici. Praskla mi céva v mozku.  

- Zjistili to lékaři hned?  

Zjistili, že mi teče do hlavy krev. Jakmile na to pan doktor přišel, prý umě seděl tři dny a šteloval přístroje stále dokola. Pak to krvácení zastavili a řekli rodičům, že nevědí, jak to se mnou bude, jestli budu zdravý nebo s nějakým postižením - hluchý, slepý… Když mi bylo půl roku, vůbec jsem nebyl schopný zvednout hlavičku, jak to miminka dělají, takže se přišlo na to, že postižení se týká pohybu. Mně tehdy zůstala ruka sevřená v pěsti, což znamenalo, že jde o spastické postižení a začali jsme cvičit Vojtovu metodu. Tím se to postupně rozhýbalo, ovšem první krok jsem udělal až v pěti a půl letech.  

- Čili mamince řekli, že nebudete chodit?  

Mamince řekli, že bych vůbec neměl chodit, hýbat pořádně rukama, že můžu mít problémy se zády. Tělo nebylo ochrnuté, ale bylo jakoby stažené.  

- Vyprávěla vám maminka, jak reagovala, když se tenkrát ty špatné zprávy dozvěděla?  

Ona byla hodně statečná už od začátku. V první chvíli si zkrátka řekla, že mě postaví na nohy. Je pravda, že mám hodně mladou maminku. Měla mě hned v osmnácti letech, takže s ní mám vztah spíš jako s nejlepší kamarádkou než jako s rodičem. Celou situaci brala velice sportovně a šla si za svým cílem. Vyprávěla mi, že když jsme přijeli na rehabilitaci poté, když už jsem ještě nechodil, ale už to bylo na lepší cestě, tak tam viděla chlapečka, kterému bylo osm, a doktor jí řekl, že když budeme extrémně cvičit, tak to možná dopadne takhle. A on chodil hodně špatně! My jsme cvičili osmkrát denně, fakt pořád. * To jste musel dětství prořvat…  

To jsem tedy prořval, protože Vojtova metoda je vlastně reflexní terapie a ta fakt bolí. A do toho od čtyř let do nějakých sedmnácti jsem prodělal sedm těžkých ortopedických operací, ale fakt těžkých. Měl jsem uříznuté nohy od těla, otočené stehenní kosti, všude namontovaná železa… Jednu dobu to byl masakr, ale postavilo mě to na nohy. My jsme v Praze na Žižkově sehnali výborného doktora, pana docenta Maříka, který se právě na takové operace specializuje, a všechno mně to odoperoval. Ale můžu říct, že od takových pěti do sedmnácti jsem v součtu čistého času tři čtyři roky proležel v posteli. Vždycky po každé operaci půl roku totálně bez pohybu.  

- A jak jste si tehdy krátil čas?  

Já jsem hodně četl. Jak různé sportovní životopisy, tak knihy o cestování. Když jsem byl malý a už nemusel ležet v posteli, tak jsme hodně jezdili po hradech a zámcích. To mě moc bavilo a asi už tenkrát mě to nasměrovalo k tomu cestování. A pak jsem si asi v jedenácti řekl, že chci jet do Skandinávie. Moc jsem si to přál! V sedmnácti jsem měl poslední operaci, kdy mi doktor dal dráty napříč nártem a nechal mi to koukat z obou stran. Měl jsem nohu dovnitř a on mi ji otočil ven. No a já mu tehdy řekl, že už do další operace nejdu. Moji vrstevníci chodili na diskotéky a já jsem musel pořád ležet v posteli a začalo mě to štvát.  

- A to vaše heslo Nic není nemožné bylo vytvořeno už tehdy?  

Ne, ne. Já jsem v osmnácti letech po poslední operaci řekl mámě: »Jedu do Londýna. Chci si to zkusit, čau.« Prakticky ze dne na den jsem se rozhodl a odjel na čtrnáctidenní jazykový kurz. Maminka měla tehdy velký strach, i když mě podporovala. Dneska už je to jiné, ale tenkrát to bylo pořád: »Nezakopni« nebo »Dávej pozor«. Protože já bych si to koleno neměl rozbít. Nesmím se do něj vlastně ani praštit, i když to už se taky stalo (úsměv). Když vidím rentgen svých kolen, tak to jedno vypadá jako puzzle, a to druhé sotva drží pohromadě, takže se divím, že to ještě jde. Pan docent mi řekl, že mám ujít maximálně jeden kilometr denně. A já jsem třeba v Alpách ušel patnáct - to je zrovna tři měsíce zpátky.  

- Ale to přeskakujeme. Pojďme prosím na samý začátek vašich cestovatelských dobrodružství…  

Ono to všechno tak nějak vyplynulo. Půl roku po poslední operaci jsem odjel. Sám, bez cestovky, jen s batohem. Měl jsem domluvenou hostitelskou rodinu a vše dobře klaplo, díky čemuž jsem zjistil, že to jde. Začal jsem cestovat autobusem s maličkou cestovkou. Projel jsem Benátky, Řím, Paříž, asi patnáct různých států v okolí, ve střední a západní Evropě -v průběhu šesti let a za levno, třeba za tři čtyři tisíce sem a tam. Ale lákaly mě severské země, takže pak jsem se postupně vydal do Skandinávie a na Island. Od roku 2013 jsem při studiu na vysoké škole a při práci projel dalších deset států, plus jsem zvládnul americké národní parky, na kterých jsem stavěl svůj projekt před dvěma lety, když jsem ho zakládal. * K tomu projektu se ještě dostaneme. Ale pokračujte prosím Amerikou… Amerika byla zlomová. Ve zdejší přírodě jsem si hodně uvědomil. Parky jsou obrovské a síla přírody tam na člověka dolehne naplno. Navštívili jsme národní park Arches, který zdobí krásné pískovcové oblouky. Šli jsme pěšky – na rozdíl od líných Američanů, kteří přijedou do národního parku, stáhnou okýnko u auta, vyfotí to, ujdou 500 metrů a považují park za navštívený. My jsme šli cestou 7,5 kilometrů nahoru a 7,5 kilometrů dolů po pískovcové stěně a bylo to fakt náročné. Pro mé nohy to byla asi nejdelší cesta v jeden den. Nahoře jsem si sedl u jednoho oblouku a pod slunečními brýlemi mi začaly téct slzy. Najednou mi ve 22 letech došlo, že to vše mělo nějaký smysl. To cvičení, ta brutální rehabilitace - všechno k něčemu bylo. No a s cestováním jsem už prakticky nikdy nepřestal a vždycky, když jsem měl nějakou životní krizi, vzal jsem foťák a vytáhlo mě to ze všeho. Když mi něco bylo, cestování mě vyléčilo. Vždycky mi pomohlo. Beru to tak, že ke mně patří. Moji rodiče i nejlepší kamarádi mi říkají: »Ty žiješ život takového bohéma a rebela.« Já jsem býval i průserář a trochu divočák v jednom období, a cestování mě znovu nasměrovalo. No a na začátku roku 2020 vznikl můj projekt »Nic není nemožné«.  

- Co vás k tomu inspirovalo?  

V době, kdy začínal covid, jsem přišel o práci. Absolutně jsem nevěděl co dělat, jen jsem ležel v posteli. Tehdy přišla moje mamina, vrazila do dveří a řekla: »Přestaň brečet a jdi podnikat.« A zase odešla. Nechal jsem si to projít hlavou a asi po hodině jsem za ní šel. Řekla mi: »Využij potenciál z těch zemí, co jsi navštívil, už ti to říkám iks let, neboj se toho a jdi o tom přednášet.« Skoro jsem se jí vysmál a prohlásil: »Prosím tě, nějaké přednášky,  

kam to povede? Nikam. Pět přednášek do roka.« Trvala na svém, ať to alespoň zkusím. A ono to šlo hned od začátku! Sice jsem něco rušil kvůli covidu a teď jsem to znovu obnovoval, ale i pandemii navzdory se dalo podnikat, a hlavně jsem zjistil, že mě to baví, že mi to emočně něco dává a že to něco dává i těm lidem.  

- Kdy a kde vlastně přednášíte?  

Přednáším od září do dubna nebo do půlky května. Pak následují volnější měsíce, kdy firmy akce tolik nepořádají, protože lidi jsou venku. Jedu de facto tři vlny - jedna jsou knihovny a kulturní centra, další pak domovy seniorů a teď se snažím oslovit i školy. Tam mám motivaci navíc. S dětmi mě to baví a člověk jim může otevřít oči, aby se odpoutaly od Facebooku nebo Instagramu.  

- Čili na svých přednáškách pod heslem Nic není nemožné vyprávíte svůj životní příběh? Ano, vždycky probírám jednu destinaci a k tomu připojím nějaký příběh. Jak se to rozjelo, zjišťuji, že mi destinace ubývají, takže mám pak léto na to, abych cestoval.  

- Kolik zemí už máte na kontě?  

Právě teď? Před Vánoci jsem byl ve 32. zemi. Ale opakovaně to dělá nějakých 95 cest - třeba v Itálii jsem byl dvanáctkrát a různě jsem to kombinoval.  

- A máte také nějaký dlouhodobý plán, třeba na léto?  

Mám, pokud to nezkomplikuje covid. Já mám teď dost kšeftů do konce května, ale loni jsem kvůli covidu rušil akce za půl milionu a dvakrát stavěl podnikání znovu na nohy… Ale zpátky k vaší otázce. Mám dvě vize. První je bláznivý plán, že bych si koupil letenku do Norska a z polárního kruhu projel vlakem až na Gibraltar, což zabere zhruba tři měsíce. Jel bych výhradně přes země, které mi chybí ve výčtu navštívených, ale ještě uvidíme, jak to dopadne. Druhá vize je totiž trošku reálnější a mohla by být zajímavá pro seniory jako pro cílovou skupinu. Objel bych vlakem Československo podél hranice a udělal tím takovou nostalgickou cestu… No a krátkodobě chci v dubnu buď na Kapverdské ostrovy, nebo Azory a pak se vydat s báglem na kratší cestu do San Marina.  

- Už jste zmínil, že byste kvůli svým nohám neměl chodit tak dlouhé túry. Jak to končetiny snášejí?  

Já vám řeknu jak (smích)! Vezmu si pět Ibalginů, protože mě bolí kolena, kotníky a kyčle. Z fyzického pohledu neumím rozložit váhu mezi kotníky, kyčle a kolena, prostě to nejde. Všechno to táhnu přes kolena a ten zbytek hrozně trpí. Řeším to tak, že si napustím lavor s horkou vodou, dám si tam nějakou sůl, vezmu si ty Ibalginy a jdu se vyspat. Když jsem teď jel Barcelonu, Andorru a Katalánsko, nachodil jsem s báglem asi 90 kilometrů za 10 dní. Pak jsem se první tři dny ráno nebyl schopen ani zvednout. Po zadku jsem se doplazil do koupelny, ochladil si nohy o studené dlaždice a řekl si: ono to půjde, vstávej. Po třech dnech jsem si na to zvykl. Boty se vyšláply a šlo to… ...