Host: Aleš Kisý (paralympiáda)
09:04 Zálety Aleny Zárybnické
Je mistrem světa ve vrhu koulí. Svou první olympijskou medaili získal při své páté účasti na paralympiádě letos v Tokiu. Za úspěchy ho ocenil v říjnu i Královéhradecký kraj, zvítězil v anketě Sportovec desetiletí v kategorii handicapovaní sportovci. Aleš Kisý, bronzový medailista z Tokia. Ptát se budu na splněné sny, na postřehy z Tokia, na podmínky pro trénink i k další motivaci ke tvrdému tréninku. A také na ragby, které je jeho láskou. Jsou tu Zálety. Od mikrofonu Českého rozhlasu vás zdraví Alena Zárybnická. Rodilý Trutnovák je sportovec Aleš Kisý. Ještě mu nebylo ani 20, když po úraze zůstal na invalidním vozíku. Do té doby aktivně sportoval a pro sport se rozhodl i po té počáteční rekonvalescenci po úraze. Četla jsem-li správně, první úspěch se dostavil už po čtyřech letech. Na Mistrovství Evropy v Holandsku získal stříbro ve vrhu koulí. Po 10 letech od úrazu se stal mistrem světa a na své páté paralympiádě získal bronz. Dobrý den.
Aleš KISÝ, paralympionik
Dobrý den, zdravím vás.
Alena ZÁRYBNICKÁ, moderátorka
Sport je pro vás spíš rehabilitace, anebo terapie?
Aleš KISÝ, paralympionik
Teď v tuhle tu chvíli si myslím, že je to pro mě už životní krédo a životní nasazení a je to pro mě něco, bez čeho už nedokážu v podstatě fungovat. Já si myslím, že jako pro někoho je to, že ráno vstane a jde do práce, tak samozřejmě já mám teď ten sport takhle nastavený a bez něho, jak já říkám, já budu sportovat až do té doby, než půjdu do penálu.
Alena ZÁRYBNICKÁ, moderátorka
A na vozíku jste od roku 1999. Co byste udělal jinak, kdybyste věděl to, co víte teď po těch víc než 20 letech?
Aleš KISÝ, paralympionik
Co se týče sportu, tak je pravda, že tohleto si sportovec sám moc nedokáže ovlivnit. Mám tím na mysli, kam se posune dál, jak bude výkonnostně dobrý, jestli bude jezdit na ty a ty závody nebo turnaje, a tak dál, protože přece jenom máme tady týmy, máme tady svazy, máme tady organizace střešní... To jsou furt takové – já to nechci nazvat slovem papaláši, ale furt to jsou lidé, kteří maj ten život toho sportovce v podstatě ve svých rukách. Jo, takže pokavaď ten sportovec občas není tak správně jakoby drzej, není do toho zapálený tak, že občas musí přes ty mrtvoly, aby se prokousal dál, tak má mnohem míň šancí se dostat někam nahoru. Bohužel tak to tady je. Není to nic, co by se cpalo jenom do sportu handicapovaných, to si myslím, že funguje úplně všude. A je to trošku škoda. Zase na druhou stranu, co by udělal jinak třeba po té zdravotní stránce, možná o trošičku dřív ještě začal s tou osobní rehabilitací a trošičku dřív si dával ten život dohromady. Je fakt, že jsem dlouhou dobu čekal a vůbec nevěděl, co se životem, protože přece jenom před úrazem člověk aktivně sportuje, dělá to v podstatě celý život. A najednou ze dne na den tohle skončí, takže jsem zhruba nějaký 2 roky, dalo by se říct, skoro kopal do zadku a až pak jsem začal něco málo dělat. A když dneska sleduju ty kluky a holky, kteří jsou krátce po úraze a vidím, že třeba s námi už sportují a jsou třeba jenom rok po úraze, tak já jim v tom v tom závidím, protože můžou být rychleji někde jinde, než jsem byl já tenkrát.
Alena ZÁRYBNICKÁ, moderátorka
Že neztratili ten rok nebo dva tím rozmyšlením. Co vás v tu dobu hnalo dopředu? Respektive kde byl ten zlom, kdy jste si řekl, tak už dost toho, jak sám říkáte, kopání se do zadku, posunu to dál? Možná zase jako inspirace pro někoho, kdo se i mnohem v jednodušší životní situace nedokáže rozhodnout.
Aleš KISÝ, paralympionik
Pro mě to bylo to, že já jsem v podstatě ve svých nějakých 22 letech, plus minus, se s tehdejší přítelkyní sbalil a odstěhoval se z mé rodné hroudy, z toho Trutnova. Odstěhovali jsme se do Prahy, kde jsme oba dva studovali, oba dva jsme pracovali a začali jsme tak nějak jakoby žít na vlastní triko, to znamená, že jsme museli platit nájem, museli jsme se živit a tak dál. A tohleto mě naučilo takové té hlavně soběstačnosti. To, že jsem nepotřeboval ani nikoho k tomu, aby mi oblékl ponožky, pomohl mi na záchodě nebo do auta, takže to byl takový první kopanec, který mě posunul dál. No a pak samozřejmě měl jsem větší možnost i v té Praze se dostat mezi ty handicapované lidi a odkoukat od nich to, co jsem potřeboval. A ti mě taky dostali pak na nějaké ty sporty, protože já jsem sport dělal předtím, takže jsem byl opravdu jenom kousíček zase se do toho vrátit.
Alena ZÁRYBNICKÁ, moderátorka
Do Trutnova jste se posléze vrátil?
Aleš KISÝ, paralympionik
Do Turnova jsem se posléze vrátil, zhruba po nějakých 12 letech v Praze, protože jsem usoudil, že v té Praze asi jako už stačilo. Praha je krásná. Já miluju Prahu, je to úžasné město. Je to neskutečně hektické město, a to když ráno jedete z místa bydliště do práce, do kanceláře, pouhých 7 km, ale jedete to autem v podstatě tři čtvrtě hodiny, skoro hodinu, tak ono je to hrozně náročný a nemáte bohužel jiné možnosti jet jiným způsobem, když jste na tom vozíku, takže byl to neskutečně rychlý život, krásný život, ale přiznám se, já mám rád trošku klid, mám rád přírodu a mám rád, když si můžu plno věcí ovlivnit sám a v té Praze to se nedalo moc. Tak jsem se vrátil asi v roce 2013, jsem se vrátil zpátky do Trutnova.
Alena ZÁRYBNICKÁ, moderátorka
Aleš Kisý, posloucháte Zálety. "Jsem rád, že mě přizvali do skupiny pro rozvoj města. Řešíme různé bezbariérové přístupy," říká o svém rodném Trutnově handicapovaný sportovec Aleš Kisý. Posloucháte Zálety. Trutnov je kopcovité město, ale předpokládám, že to nemusí být úplně ten nejhlavnější problém, pokud jde o dostupnost a přístupnost pro vozíčkáře.
Aleš KISÝ, paralympionik
Je to tak. Trutnov je v takovém dolíčku z obou stran nebo ze všech stran, jsou tam stráně a kopce. To by až tak nevadilo. Na druhou stranu je pravda, že zhruba teďka po 22 nebo po 21 letech, co jsem na vozíku, tak Trutnov vypadá, že by snad možná mohl začít trošičku měnit nějaké ty přístupy i pro ty lidi, co jsou na tom vozíku nebo i pro ty kočárky, takže se tam začínají dělat už i ty přístupy přímo u nás na to staré náměstí, kde donedávna byly v podstatě dlažební kostky, které byly opravdu likvidní pro vozíčkáře. A teďka se tam rekonstruuje dokonce i městské kino. A snad do budoucna by tam mohlo, do budoucna, myslím tím třeba 2–3 roky, by tam mohlo snad být i koupaliště, myslím tím krytý bazén, takže už i já bych mohl po 22 letech na vozíku jít v Trutnově do kina a do bazénu, což je úžasné. Je pravda, že ten Trutnov v tomhle tom hodně, hodně zaostal a mrzí mě to, ale jsem rád, že mám teďka možnost do toho trošičku mluvit aspoň svými nápady, názory a nějakými zkušenostmi. A věřím, že za pár let to bude vypadat zase nějak lépe pro lidi, co jsou na vozíku nebo i pro maminky s kočárkama, eventuálně lidi důchodcovského věku.
Alena ZÁRYBNICKÁ, moderátorka
Kdo to nezažil, tak samozřejmě neví a neumí se na svět dívat vašima očima, protože tu věc nepovažuje za bariéru. Já bych u těch běžných věcí, když dovolíte, ve vašem osobním životě ještě chvíli zůstala. Snad nebudu příliš indiskrétní. Jak složité bylo pro vás vrátit se domů z nemocnice, vrátit se domů a pokoušet se o zvládnutí toho všeho, co nám připadá jako naprostá banalita?
Aleš KISÝ, paralympionik
Na jednu stranu já měl štěstí v neštěstí v tom, že bydlel jsem s rodiči v panelovém domě vlastně v pátém patře, ale díky Bohu do toho paneláku nebyl žádný schod, což pro mě bylo ideální, a dokonce i přístup do výtahu byl přímo rovně bez žádných překážek, takže já jsem se do svého nebo do našeho tehdejšího bytu mohl dostat, což bylo pro mě v pohodě. Na druhou stranu, řeknu to jinak, jo, pokavaď člověk se dostane následkem úrazu nebo jakýmkoliv jiným způsobem na ten invalidní vozík, tak jedna z nejhorších věcí je to, když lidi okolo vás běhaj a v podstatě dělají za vás první poslední, pomaličku vám čistí zuby, zavazují tkaničky, češou vás a z vás se pak stane v podstatě absolutně nesoběstačný člověk a pak, když najednou máte někam jet a nemáte tam ten svůj full service, tu maminku, tatínka nebo kohokoliv dalšího, tak jste nefunkční. A tohle já jsem hrozně nesnášel. Takže čím víc člověk těch překážek má, který se dají nějakým způsobem zvládnout, tak tím pak ten člověk je o tohleto silnější. Samozřejmě znám plno lidí, kteří mají doma, nazveme to slovem, mama-hotel, kdy jim rodiče v podstatě podstrojují a starají se o ně od A do Z, ale pak na druhou stranu, když ten člověk má někam odjet nebo kamkoliv fungovat po vlastní ose, tak je nefunkční, a proto já říkám, nejlepší je v podstatě hodit do vody a plav a uvidíme, co ten člověk zvládne, nezvládne. Já znám plno lidí, kteří mají ještě mnohem horší handicapy, než mám já, a zvládnou takové věci, že já normálně na ně koukám s otevřenou pusou a říkám: wow, to jsou borci, to jsou frajeři. A smekám před nimi.
Alena ZÁRYBNICKÁ, moderátorka
A ten příklad učí, že?
Aleš KISÝ, paralympionik
Přesně tak.
Alena ZÁRYBNICKÁ, moderátorka
To, že vidíte před sebou někoho, kdo se posouvá dál. Rozumím. Máte syna, čerstvý školák. Vidíte na něm nějakou jasnou vizi toho, k čemu v životě inklinuje třeba i díky tomu, že má možnost pozorovat váš handicap, že vlastně to jeho prostředí je odlišné od zbývajících 99 % dětí?
Aleš KISÝ, paralympionik
Když se budu bavit teďka o tom, že má vlastně tátu na vozíku, tak tím, že on mě nezná jinak, on mě zná v podstatě od té doby, co se narodil, tak táta je na vozíku, tak on to bere jako samozřejmost. Neřeší vůbec to, že když jede se mnou na nějaké závody nebo zápasy, kde je dalších 20, 40, 50 lidí na vozíku, on je bere jako absolutní kamarády, nemá problém si do nějakého vozíku sednout, jezdit na něm tam mezi ostatními a bere to úplně perfektně. A zase na druhou stranu je to i dobré pak, když je třeba mezi těmi děcky a oni se ho na cokoliv ptají, tak on jim to vysvětlujete, tak jako když jim popisuje v podstatě nějaký malý autíčko nebo když byl někde, já nevím, na zmrzlině, takže tohle je fajn. Zase na druhou stranu hodně se mi stávalo, že třeba kolikrát já jsem byl v nákupním centru nakupovat a malá holčička se ptá maminky: "Maminko, co se stalo pánovi? A on nemůže chodit, co má s nožičkama?" A ti rodiče tu holčičku chytnou za ruku a řeknou: "Prosím tě, pojď, nevšímej si toho." A mně by jako nevadilo, kdy by za mnou přišli a řekli: "A tak mohl byste tady naší malé říct, co se vám stalo a tohle to. Ježíši Kriste, vždyť to je úplně normální a my nejsme prašiví lidi nebo jinak, nám nevadí o tomhle se bavit.
Alena ZÁRYBNICKÁ, moderátorka
Aleš Kisý, posloucháte Zálety. Před letní paralympiádou v Tokiu se psalo, že nejúspěšnější sezónu Aleše Kisého byla ta v roce 2019. O závodě v Dubaji se mluvilo jako o divokém závodě plném protestů. Možná právě na tomto závodě bychom si mohli i vysvětlit teď trochu parametry handicapu, podle kterých se pak posuzují kategorie, ve kterých sportujete. Alespoň tak jsem to pochopila. Rozumím, že to není vůbec jednoduché. Tak to pojďme nějak shrnout, aby posluchač a já jsme pochopili, jakým způsobem se do kategorií handicapovaní sportovci řadí.
Aleš KISÝ, paralympionik
OK. Každý ten sport, ať je jakýkoliv, tak má několik tříd handicapů. Těch handicapů je tak tolik, že tam můžete mít jak úrazy, tak i dětské mozkové obrny, nevidomí a tak dál, a tak dál, ale když se budeme bavit přímo o tom handicapu, kde vlastně jsou úrazy páteře, tak v atletice máme 7 tříd handicapů, tzn. od lidí, co mají problém i s prstama na ruce, kdy mají problém udržet v prstech skleničku a najíst se a vyčistit si zuby, až po lidi v podstatě, co mají třeba amputovanou část nohy. Vlastně těch 7 tříd, já jsem ve třetí skupině, což vlastně první až třetí skupina je postižení jak dolních, tak horních končetin, a to znamená, že já i mám lehce zasažené i ruce, kde ta jemná motorika je taky slabší. No a pak vlastně od skupiny 4 až do té sedmé, tam už jsou ty ruce zdravé, ale tam to záleží, jak je to trupové svalstvo, eventuálně pak třeba ty nohy. Takže já spadám do skupiny číslo 3 a u nás tam máme oštěp, disk, kouli v naší skupině s tím, že vlastně v roce 2008 nebo 9 začalo jakoby slučování skupin. Mezinárodní organizace to udělala z několika důvodů. Jedním z důvodů bylo i to, že vlastně, když to vezmeme, třeba u zdravých máte, dám příklad, disk mužů, disk žen a je to všechno, rozdá se zlatá, stříbrná, bronzová, ale u nás máme třeba disk mužů, ale je to ještě v sedmi skupinách, takže se tam rozdá 7 zlatých, 7 stříbrných, 7 bronzových. Jo a bylo to dost jakoby finančně náročnější, takže oni začali poslučovávat skupiny na nějaké přepočty a třeba v mé skupině nám zrušili disk úplně, my nemáme disk. Máme kouli a oštěp, máme sloučený se zdravější skupinou. S těmi, co mají ty prsty zdravé úplně a kdo hodí dál, hodí dál, takže když se v naší skupině hází oštěpem kolem 20 metrů a oni tam hází 28–30, tak nemá smysl, abych já nějakým způsobem trénoval, preferoval oštěp, když bych jim tam šel v podstatě dělat jenom stafáž do počtu, takže já jsem začal orientovat na kouli, kterou máme čistě jenom v naší skupině a to je moje prioritní disciplína, ale jinak ovládám v podstatě všechny tři, jak oštěp, disk, tak i kouli.
Alena ZÁRYBNICKÁ, moderátorka
Já se ještě vrátím do Dubaje, když jsem si ho vybrala jako příklad pro ten začátek. Pochopila-li jsem správně, tak to tam probíhalo tak, že vlastně jste dostal medaili zpětně kvůli neregulérním podmínkám. Je to něco, jako kdybychom kvůli dopingu vítěze dostali nějakou medaili až po závěrečném ceremoniálu, a dokonce možná o rok, dva později.
Aleš KISÝ, paralympionik
Ano. V podstatě je to tak. Tam šlo o to, že já jsem si opravdu... To byl první závod, kdy já jsem si nádherně uvědomil, jak vám může chyba rozhodčího neskutečně ovlivnit kompletně celou soutěž. Samozřejmě na naše závody tam je několik rozhodčích. Tam jich je zhruba asi 6 nebo 7, každý má na starost něco jiného. A ta hlavní rozhodčí, která to měla na starosti, nám začala mávat červené praporky úplně z nesmyslných důvodů. Začala nám tvrdit, že hýbeme nohama při samotném odhodu nebo při tom vrhu což je fyzicky u nás nemožné. My máme takové postižení, kdy vlastně my nehýbeme ani trupem, a ona nám tvrdila, že hýbeme nohama. Tam šlo o to, jak jsme seděli na té židli, tak vlastně tady ten pohyb, jak vám trošičku se pohybuji kolena dopředu, dozadu, což vlastně při tom odhodu začíná s kyčlí, tak ona nám tvrdila, že hýbeme nohama a začala nám zdvihat červené praporky, což bylo fatální v ten moment. A teďka najednou vy máte za sebou 3 pokusy a zjistíte, že máte 3 červený a je to mistrovství světa, na které se připravujete v podstatě celý rok, dáváte tomu maximum ze sebe, co můžete. A paní rozhodčí vám dává takovýhle bonmoty, který jsou absolutně šílený. Takže my jsme se rozhodli tenkrát s trenérkou, se kterou jsem tam byl, že zkusíme hodit aspoň 1–2 takový ty zapisovací a jeden, do toho se opřeme úplně naplno, i když pod protestem bude červenej a udělali jsme to tímhle tím způsobem a pak jsme tedy podali protesty na rozhodčí, že to takhle nebylo, nebo respektive na ty hody. A dopadlo to naštěstí tak, jak to dopadlo.
Alena ZÁRYBNICKÁ, moderátorka
Aleš Kisý, posloucháte Zálety. "Tak, a je to tady! Zítra v neděli 29. 8. v 9:35 tokijského času, ve 2:35 našeho, jdu na to. Na startovce čtvrtá pozice, pro mě osobně ideální. Tak snad i tak závod proběhne. Nervozita je. Myslím, že jsem ale připravený skvěle. Bude to boj, držte palce. Kdo je noční tvor, možná to uvidí i na YouTube. Kdo ne, podívám se třeba později." Napsal Aleš Kisý na svůj Facebook před startem na své páté olympiádě. Atény, Peking, Londýn, Rio a teď Tokio. To je slušná sbírka. Čím bylo Tokio výjimečné?
Aleš KISÝ, paralympionik
Tokio byla ohromná loterie. Byl to neskutečný risk. Jo, my jsme opravdu do poslední chvíle nevěděli strašně moc informací. My jsme nevěděli, jestli letíme, my jsme nevěděli, kdy letíme. My jsme nevěděli, jak to tam bude probíhat. My jsme nevěděli, jestli tam přiletíme a náhodou nebudeme covid pozitivní, takže my jsme v podstatě do toho šli s obrovským rizikem, ale šli jsme do toho s tím, že to nějak dopadne. A snažili jsme si tyhle ty věci nepřipouštět. To bylo asi to, co nás tak nějak drželo nad vodou. To bylo asi to, co nás posouvalo furt dopředu. Viděli jsme, že připravení jsme. To bylo asi jediný pozitivní, i když ta doba byla neskutečně na tu přípravu zkrácená z důvodu toho, že byl nějaký lockdown. Vysloveně jsme naplno začali trénovat s trenérem až někdy kolem května, což jsme zhruba 3–4 měsíce bohužel tímhle tím ztratili, ale podařilo se nám to nějakým způsobem dohnat. Bolelo to, neskutečně to bolelo. A teď, když si na to vzpomínám, tak mě to bolí i v hlavě, jak nad tím přemýšlím. Ale zvládli jsme to, ta příprava proběhla a byl jsem připraven, si myslím, na výbornou. A i na tom výkonu to bylo vidět, takže perfektní, plus tam proběhla i spolupráce vlastně s jednou firmou u nás v Trutnově, která mi pomohla a udělala novou kozu, novou židli, která je v luxusní, naprosto perfektní, a to si myslím, že také hodně tomuhle pomohlo. Takže Tokio bylo náročné po psychické stránce. Já jsem za něj rád. Já jsem za to hrozně rád, i když se přiznám, že jsem do posledního dne nevěřil, jestli tam poletíme. Furt jsem si říkal, že to nějak nedopadne, i když už zdraví sportovci byli zpátky z Tokia, tak furt jsem si říkal, že nám to jako utnou a my budeme doma, ale nakonec to dopadlo a můžu si odškrtnout i Tokio.
Alena ZÁRYBNICKÁ, moderátorka
Měl jste s sebou někoho, kdo vám pomáhal? Byl s vámi trenér nebo jaká je obvyklost vlastně?
Aleš KISÝ, paralympionik
No, obvyklost je...
Alena ZÁRYBNICKÁ, moderátorka
Jak kde, že?
Aleš KISÝ, paralympionik
Jak kde, no. Nemůžeme porovnávat zdravé a handicapované sportovce, bohužel takhle to nefunguje. My máme nějaké kvóty, že na sportovce nebo na určitý počet sportovců může být tolik doprovodů. V podstatě můj trenér Martin Tejkl, on původně se mnou letět neměl, protože jsme neměli tu kvótu na to. Naštěstí se podařilo jedné naší sportovkyni Terce Jakšové, která vlastně běhá, na posledních možných závodech splnit limit pro Tokio. Tím pádem nám přibyl další sportovec. Tím pádem se nám otevřela kvóta ještě pro další doprovod. A tím, že Terka tam měla možnost mít pro sebe naši vedoucí atletické výpravy Anetu Inochovskou jako doprovod nebo pomocníka, tak tedy vlastně tam už jela nebo byla jasná, že jede, tak se otevřelo místo právě pro mého trenéra, pro Martina, a já jsem za to hrozně rád, protože ten Martin mi tam neskutečně pomohl. A přiznám se, že kdyby on tam nebyl, tak by to byl asi velký problém. Oni nám na tu kozu nepomáhají. To znamená, my se na ni musíme nějakým způsobem vyškrábat. A Martin je kus chlapa, takže mě vzal do plnejch a hodil mě tam jak nějakou milenku, takže to bylo dobrý. Takže mě tam hodil, přenesl mě přes práh, tak jsme si řekli, že jsme svoji a seděl jsem na koze a šel jsem do toho.
Alena ZÁRYBNICKÁ, moderátorka
A pak už jste jenom zametali střípky a měli tu obrovskou radost. Byl jste dojatý?
Aleš KISÝ, paralympionik
No, dojatý... Na mě to vlítlo až, přiznám se, v momentě, kdy jsem byl na stupních vítězů. Tam to bylo hrozně hektický. Já jsem měl ohromnou radost, že mi ty pokusy letěly tak, jak mi letěly. Já jsem se celý rok nemohl dostat přes 8 m, furt jsem se pohyboval 7,95–7,90 a tak nějak, ale viděl jsem, že natrénováno mám. Mně tam neseděla moc technika, moc mi to nešlo i ta hlava byla taková složitější umně. Ale najednou, když jsem má jenom při tom rozhazovacím jsem na pohodu hodil před 8 a říkám, co se děje, a ta radost tam byla obrovská, že to takhle letělo. Já jsem věděl, že ti dva kluci, kteří vyhráli vlastně na prvním a na druhém místě, tak na ně nemáme, protože to jsou kluci, kteří prostě nemají být u nás, ale jsou tam, no a tak jsem věděl, že budu bojovat s těmi, co tam bojují vždycky, a to je právě ten Američan a další kluci, no a to se zadařilo, takže ta radost byla pak obrovská na těch stupních vítězů.
Alena ZÁRYBNICKÁ, moderátorka
Aleš Kisý, posloucháte Zálety. "Paralympiáda zůstává v pozadí gigantu jménem olympiáda. Zdraví sportovci jsou v televizi pořád, od nás se bude vysílat obvykle vždycky jenom sumář událostí za den." To jste říkal v roce 201. To je, řekněme, už přece jenom pár let. Změnilo se něco za těch 9 let?
Aleš KISÝ, paralympionik
Změnilo. Určitě. Kdybych řekl, že ne, tak bych lhal. Změnilo, jde to kupředu. Bohužel nejde to takovými mílovými kroky jako třeba v jiných zemích. Prostoru handicapovaných se dává víc v těch médiích, ale bohužel není to ještě na takové úrovni třeba jako u zdravých sportovců, což je bohužel škoda, protože ta medializace by samozřejmě byla hodně dobrá už jenom z toho důvodu, aby právě si lidé uvědomovali, že my tady jsme. Jsme tady a jsme absolutně normální lidé, kteří bohužel nebo dáváme tomu mnohdy mnohem víc energie, času a bůhvíčeho dalšího oproti zdravým sportovcům. A vězte, že když víte, že vaše tělo funguje po fyzické stránce z nějakých jenom 25 %, že ten zbytek pak jako nefunguje, protože ta mícha je přerušena a ty nohy a ten trup a prostě nic nefunguje a jsou tam zdravotní problémy a ti lidi se s tím opravdu potýkají... A vezměte si, že jsme tam třeba teďka našeho sportovce Adama Peška, který vlastně získal tu zlatou medaili v boccie, a to je klučina, který má svalovou dystrofii, je na dýchacích přístrojích a vlastně připravuje se na to paralympiádu se svými rodiči, s maminkou, s tatínkem, a přivezl zlatou medaili a já před tady tím člověkem absolutně smekám, protože jenom tu anabázi, kterou oni museli podstoupit na to, aby člověka s takovým handicapem dostali do Tokia, do letadla a kdy má s sebou v podstatě dýchací přístroje, jeho vozíček je v podstatě pojízdná lékárna nebo ambulance, tak to si prostě lidé neuvědomí, co tohle všechno obnáší. Zdravý člověk si řekne: "Tak já si jdu ven zaběhat, já si jdu zahrát fotbal, zaházet, zaplavat cokoliv, ale my, když chceme jít, tak u nás to všechno trvá, je to náročný fyzicky, bolí to a tak dál, a tak dál. Do toho ještě musíme do té práce, protože nejsme profesionálové. A tak dále.
Alena ZÁRYBNICKÁ, moderátorka
Čím je to, že jsou na tom Slováci lépe?
Aleš KISÝ, paralympionik
No, to se musíme zeptat těch, co sedí nahoře na těch židlích, no. Tam Slováci si uvědomili před x lety to, že nemá smysl nebo neměli by dělat tu segregaci mezi zdravým a postiženým člověkem a už i právě do toho Ria 2016 udělali to, že zdraví sportovci měli za medaile nějakou finanční částku, a to samé měli i handicapovaní sportovci. U nás se to podařilo až letos prvním rokem. Ale jinak, když to vezmu třeba, když Arnošt Petráček přivezl zlatou medaili z Ria 2016 za plavání, tak jenom Lukáš Krpálek, co mám informace, tak vím, že za zlatou medaili v judu to tenkrát bylo 1 750 000 a Arnošt měl, myslím, 200 000 Kč. A to původně mělo by snad 120 tisíc, pak se to zdvihlo na 200 000.
Alena ZÁRYBNICKÁ, moderátorka
Přitom náklady na váš sport v mnoha ohledech na tu přípravu jako takovou jsou minimálně srovnatelné, ne-li větší.
Aleš KISÝ, paralympionik
No, jsou větší. Jsou určitě větší, protože berte to tak, že já neplatím jenom sám sebe, ale musím platit právě i ten doprovod, toho trenéra, člověka, který tam se mnou pojede, který mi bude pomáhat s těmahle těma věcma. Pak samozřejmě i to vybavení je dražší. Jenom třeba ty sportovní vozíky, to je všechno třeba, já nevím, to jsou statisíce korun. Hand bajky, bez nich to nejde.
Alena ZÁRYBNICKÁ, moderátorka
Aleš Kisý, posloucháte Zálety. Zálety dnes hostí olympionika Aleše Kisého. Ještě jedna věc, ke které se určitě musíme dnes dostat, a to je ragby. Vy jste hned na začátku říkal, že je to vaše obrovská láska. Když jsem se dívala, tak pro mě je to příliš velká tvrďárna. Jsem úzkocitlivá?
Aleš KISÝ, paralympionik
Ne, ona si to říká jako většina. Já když jsem viděl ten sport úplně poprvé, úplně poprvé, to si pamatuji, to byl někdy rok 2002, já byl čerstvě po úraze a viděl jsem ty kluky, to jsem se tenkrát jel podívat na nějaký turnaj do Ostravy. A teď jsem viděl, jak tam ti kluci do sebe narážejí a teď se srazí a kolikrát jakoby padli, myslím tím, jako že s tím vozíkem se vysypali. Teď já na ně koukal a říkal jsem si, že se zbláznili: "Vy jste po úraze, sotva se hýbete a ještě tahle... Tady si ubližujete." "Aleši, co blbneš, pojď to zkusit." Zkusil jsem to, začalo mě to bavit, chytlo mě to a musím říct, že neznám teďka lepší jak adrenalinový, tak i relaxační sport na světě. Je to něco naprosto úžasného. Je to něco, co vás naplňuje, kde se dokážete vybít, pokavaď máte špatný den v tý práci, tak tam přijdete, s někým se srazíte jednou, nejde to, dvakrát, ne, tak se s ním srazíte 30×, pak už je vám lépe, protože jste tak utahaná, tak vás bolej ruce, ale byl tam ten náraz a ještě když někoho vysypete, tak to prostě je vůbec nejvíc. A je to hrozně, je to paráda. Baví nás to a my máme vlastně v Hradci, kde trénujeme s klukama, máme tak skvělou partu lidí. I kdybychom tam přijeli a jenom tam hodinu seděli, kecali, nebo 2 hodiny seděli, kecali, tak odjíždíte úplně, úplně nadšená. Prostě je to úžasný.
Alena ZÁRYBNICKÁ, moderátorka
Minulý týden tu se mnou byla Nina Špitálníková a tady její otázka pro vás.
Nina ŠPITÁLNÍKOVÁ, koreanistka
Tak já bych se chtěla zeptat na takový dvě otázky, kdy byl nejvíc frustrovaný a kdy byl naopak nejvíc vlastně šťastný?
Aleš KISÝ, paralympionik
Rozumím. No tak ono, pokud se budeme bavit o osobní soukromé stránce anebo o sportovní, tak je to samozřejmě pokaždé něco jiného. Po té sportovní, tak nejvíc frustrovaný, přiznám se, po sportovní stránce to bylo asi právě na tom mistrovství světa v té Dubaji, kde jsme řešili to fatální selhání rozhodčích a dalo by se říct i teďka na Mistrovství Evropy v Polsku 2021, kdy probíhaly hodně podobné věci, kdy ti rozhodčí tam můžou opravdu zkazit ten závod a je to hodně špatný. Tam člověk si pak... já když jsem odjížděl z toho závodu, tak si pak říkáte, má smysl tohleto dělat, když víte, že tady se na něco připravujete, makáte, dřete, a ten rozhodčí nebo vlastně kdokoliv jiný vám může to zkazit, takže vy ani nemáte šanci to ovlivnit. A oni ti rozhodčí si tam na to hrajou, jako že jsou bohové, a že to, co řeknou, to platí, a i když pak zpětně to dohledáváte, tak zjistíte, že oni opravdu tu pravdu neměli.
Alena ZÁRYBNICKÁ, moderátorka
A nejvíc šťastný ve sportu?
Aleš KISÝ, paralympionik
Nejvíc šťastný ve sportu, no tak asi Tokio. Je to pravda.
Alena ZÁRYBNICKÁ, moderátorka
A když vezmeme i tu druhou stránku?
Aleš KISÝ, paralympionik
Tu soukromou? Samozřejmě když se mi narodil syn. To bylo něco úžasnýho, když držíte ten uzlíček 3,5kilový v ruce a ono to tam brečí a pak vám to poprvý řekne táta a pak poprvé tomu chcete nasekat na zadek, protože to neposlouchá... ale ne, já mám svýho kluka hrozně rád, já ho miluju a jsem rád, že tady po mně jednou něco jakoby zůstane, co ponese to moje příjmení dál. A já se budu snažit žít tak, aby on mohl být jednou na mě pyšný a budu se snažit žít tak, abych já mu byl vždycky tím příkladem.
Alena ZÁRYBNICKÁ, moderátorka
A příští týden tu se mnou bude Barbora Půlpánová, která je znalkyně umění a propagátorkou umění. Vaše otázka pro ni?
Aleš KISÝ, paralympionik
Možná bych se jí zeptal, protože asi hádám, ona se pohybuje v těch aukčních síních a tohleto, tak s jakou nejdražší věcí nebo s čím nejdražším ona vůbec jako za svoji profesní historii přišla do kontaktu, u čeho si mohla říct: "Wow, tam jsem okolo třeba chodila po špičkách, aby se něco nestalo." Tak tohle by mě třeba zajímalo.
Alena ZÁRYBNICKÁ, moderátorka
Ráda budu tlumočit. Budu ráda, když si nás naladíte i příští týden. Aleši, já mockrát děkuju za setkání v Záletech a upřímně vám přeju, ať vás dál těší to, co v životě dělíte, ať jste šťastný a ať to dopadne tak, jak jste říkal na závěr, ať váš syn říká: "Jsem hrdý na to, to je můj táta!"
Aleš KISÝ, paralympionik
Děkuju mockrát. Děkuju za pozvání.
Alena ZÁRYBNICKÁ, moderátorka
Krásnou neděli přejeme vám všem.