Jak se jezdí na koni bez zraku

Brno - Téměř každé páteční odpoledne tráví sedmatřicetiletý Václav Toul na koňském hřbetu. Hodina začíná čištěním flekaté kobyly Sofie, uvázáním otěží a krátkou rozcvičkou.
Pak už zbývá jen nasednout, vyrazit po boku své trenérky Jitky Bednářové Smíškové do terénu a vnímat houpavý pohyb zvířete pod sebou. Zní to jako poměrně běžná jezdecká hodina. Do určité míry to tak i je, ale přece jen je tu jedna podstatná věc, nad kterou se mnozí pozastaví. Václav je nevidomý. "Lidé jsou překvapení, když jim řeknu, že jezdím. Spousta z nich si to vůbec neumí představit,” popisuje reakce se kterými se setkává.  
Poprvé jel na koni ještě před nástupem do první třídy na popud rodičů. V té době ještě viděl. "Chodil jsem spíše na vožení. Šlo o to seznámit se se zvířetem, s terénem mimo jízdárnu, komunikovat,” vysvětluje. Projel se párkrát do roka a pak nastala dlouhá pauza. V patnácti letech ztratil Václav Toul zrak důsledkem vzácného genetického onemocnění, které postihuje kromě zraku i sluch. Ten se mu také výrazně zhoršil.  
Když začal chodit na gymnázium, po ježdění se mu zastesklo. Ke koním se tedy vrátil, tentokrát na Panskou Líchu do Brna. "Měli dva hiporehabilitační koně. Bylo to hodně pohodlné, kůň měl dečku a madla na držení, vedle šel další člověk, který mě jistil, a ještě někdo kdo vedl koně. Nemusel jsem o ničem přemýšlet,” vzpomíná na další jezdeckou etapu.  
V současnosti využívá v každodenním životě vodicího psa Wolfieka, naslouchátka a bílou hůl. Získal magisterské vzdělání na právech na Masarykově univerzitě a pracuje v sociálně právní poradně v Brně. "Když jsem chodil na vysokou, všeho bylo hodně a moc času nezbývalo,” vysvětluje další několikaletou pauzu v ježdění. V roce 2015 si řekl, že chce do své rutiny zařadit venkovní aktivity. A tak si vzpomněl na prvotní zkušenost s koňmi. Místo, kam tehdy jezdil, bylo jen pár kilometrů od domova rodičů. "Podíval jsem se na stránky, našel...