Jak se žije sluchově postiženým v naší společnosti

Jsou to také lidé. Jsou postižení, ale jejich postižení není na první pohled vidět.
Ano, řeč je o sluchově postižených lidech. Jedním z nich jsem já. Dlouho jsem přemýšlela, zda mé zkušenosti zveřejnit, ale protože takové zkušenosti nemám jen já, je na místě, aby se nad tím někdo pozastavil. Jako dítě jsem byla vlastně slyšící, pak přišel zánět mozkových blan z příušnic. Nic nenasvědčovalo tomu, že bude mít následky. Postupem času jsem však pocítila první příznaky, že je něco špatně. Přestávala jsem slyšet slabé tóny, později jsem přestávala rozumět cizím slovům, ať už v písničkách nebo při výuce cizích jazyků, což bylo asi závažnější. Takový diktát z francouzštiny je v tu chvíli doslova peklo. To však byl jen začátek. Samozřejmě spolužáci si mé tehdy ještě lehké nedoslýchavosti všimli a sem tam jsem byla terčem posměchu.
V době puberty je to pro člověka hodně ponižující, ale to jsem ještě nevěděla, co dokážou dospělí. Čas běžel a můj sluch se stále zhoršoval, znemožnil mi studium na vysoké škole, znemožnil mi poslech TV, rádia, telefonu. Že si ze mě utahovala i rodina, bylo hodně nepříjemné. Co bylo ale nejhorší? Jakákoliv komunikace na úřadech a u lékařů. Přijdete na úřad nebo k lékaři, nahlásíte, že špatně slyšíte. První co udělá dotyčná osoba, začne na vás doslova řvát. Po upozornění, že to je k ničemu, že jde o ztrátu srozumitelnosti, že je potřeba při mluvení být čelem ke mně, se na Vás dotyčná osoba podívá stylem, jestli jste vůbec normální. Ponižující, trapné, nevíte si rady. Poprosíte tedy, zda by vám to napsali na papírek. Reakce? Od toho tady nejsme.
U lékařů to bylo bohužel podobné. Lékař vám něco říká a u toho kouká do PC nebo do papírů, nevíte z toho vůbec nic. Nemluvě o tom, že spousta lékařů jsou cizinci a mají jiný přízvuk, tam nemáte šanci porozumět jediné slovo. Asi vás teď každého napadne, proč není přítomen doprovod. Samozřejmě, že pokud to časově jde, doprovod...