Jak to vidí: Iva Holmerová
12.02. 2025 - 05:44
ČRo Dvojka
Zita Senková, moderátorka
--------------------
Dobrý den. Vítám vás u pravidelné reflexe událostí kolem nás. V příštích minutách se budu ptát Ivy Holmerové, ředitelky Gerontologického centra. Já vás vítám, dobrý den.
Iva Holmerová, ředitelka, telka, Gerontologického centra v Praze
--------------------
Děkuji, dobrý den.
Zita Senková, moderátorka
--------------------
Naše tematická nabídka je pestrá. Například hodnocení zdravotnické péče, podle respondentů průzkumu, prestiž odborných pedagogů v oblasti ošetřovatelství. No, a myslím, že dojde také na jednu oslavenkyni. Zita Senková přeje nerušený poslech. Začněme pohledem na názory občanů na zdravotní péči v České republice. Jak se na podzim 2024 tato data posbíralo Centrum pro výzkum veřejného mínění. Data zveřejnilo před několika dny. Poslední srovnatelný průzkum na toto téma proběhl v červnu 2021 a předtím v prosinci 2019. Tedy v průběhu a před vypuknutím pandemie covid-19. A celkově převládá spokojenost s lékařskou péčí. Téměř 2/3, 65 %. Tak co na to říkáte, paní docentko?
Iva Holmerová, ředitelka, Gerontologického centra v Praze
--------------------
Samozřejmě se mi to líbí, protože léta pracuji ve zdravotnictví a vždy je mi milá tahle ta příznivá odezva a ještě bych řekla, že ono to je možná ve skutečnosti ještě trochu lepší, než ukazuje průzkum, protože je všeobecně známý fakt, že české zdravotnictví se zpravidla umisťuje někde tak uprostřed zemí Evropské unie. Mezi těmi bývalými východními a západními. A s výjimkou několika parametrů, s výjimkou novorozenecké úmrtnosti, kde jsme úplně jako výrazně lepší než ostatní, mnoho ostatních zemí. A právě té spokojenosti. A vždycky jsme si dělali legraci z toho, že takový ten český skepticismus, takovéto české skuhrání, se na tom hodně projevuje nebo odráží v těchhle těch průzkumech, protože ve srovnání s těmi objektivními parametry, které jsou zpravidla dobré, Češi nejsou příliš spokojení. Takže pro mě je dobrá zpráva, že vlastně i výzkum Centra pro výzkum veřejného mínění, přináší zprávu, že Češi jsou spokojeni se zdravotnictvím. Hurá bych řekla.
Zita Senková, moderátorka
--------------------
Výborně, tak já to ještě doplním. Více než polovina, 55 % dotázaných v tomto konkrétním průzkumu se domnívá, že se kvalita zdravotní péče za uplynulý rok nezměnila. Podle 23 % dotázaných došlo k jejímu zhoršení. A podle 17 % k jejímu zlepšení. Pak se také výzkumníci ptali na to, jak respondenti hodnotí vlastní zdravotní stav a i tam převažuje pozitivní pohled. Jako velmi dobrý hodnotí svůj zdravotní stav 18 %. Dalších 43 jako dobrý. Necelá třetina, 30 % respondentů, pak své zdraví hodnotí jako průměrné a méně než desetina jako špatné nebo dokonce velmi špatné. No, a co se týče hodnocení množství informací poskytovaných lékaři nemocným o jejich zdravotním stavu, tak v této kolonce průzkumu převládá názor, že je poskytován dostatek informací. 63 % si to myslí.
Iva Holmerová, ředitelka, Gerontologického centra v Praze
--------------------
To je hezké, to je hezké. Otázka je tak, jak byly ty otázky kladeny a podobně. Ale samozřejmě myslím si, že to bylo vše zcela profesionální. Co se týká toho vlastního zdravotního stavu a jeho relativně příznivého hodnocení. To bych řekla, že je také dobrá zpráva, protože my hodně v gerontologii se zabýváme problematikou. Vlastně poukazujeme na to, že česká populace žije dlouho v podstatě. Tak dožívá se toho evropského průměru. Ale, že to zdravé dožití není až tak skvělé. Ale ta data z posledních let ukazují, že se blížíme také tomu evropskému průměru. A tadyhle ta zpráva je také příznivá. Co se týká těch informací. Já osobně si myslím, že tam máme ještě určité rezervy, že ty informace, které jsou poskytovány lidem o jejich zdravotním stavu. Otázka, jak se to vezme, zda-li se hodnotí komunikace s příslušným lékařem, nebo vůbec dostatek informací o zdraví, které se dají využít pro to, aby člověk žil zdravěji. Tak já si myslím, že tam máme ještě rezervy. Ale to je můj subjektivní názor. Asi se to také zlepšilo. Tak buďme rádi, že se to také zlepšilo. Ono těch pozitivních zpráv zase není tolik, tak si je hýčkejme.
Zita Senková, moderátorka
--------------------
Tak ještě jedna. Nevím, jestli vás potěším, ale většina české veřejnosti, respektive respondentů tohoto průzkumu, 83 % sdílí názor, že by se měl pacient podílet na rozhodování o léčbě své nemoci. Tak, jaký je váš pohled?
Iva Holmerová, ředitelka, Gerontologického centra v Praze
--------------------
To je nepochybně pravda. A myslím si, že jako opravdu dochází od přechodu, od toho spíše paternalistického přístupu. Před několika desetiletími k tomu, že lidé už více chtějí rozhodovat sami o sobě. Chtějí být více autonomní. A samozřejmě se to také týká rozhodování o zdraví. A to v různých situacích. V situacích závažného onemocnění. Samozřejmě kdyby měli být nebo musejí být účastníky toho rozhodování, jo. Ale i prostě v otázce životního stylu a podobně, prevence těch nejzávažnějších onemocnění. Takže určitě prostě to rozhodování, ta autonomie člověka i v péči o sebe sama, o své zdraví je nesmírně důležitá. A ještě k tomu zdravotnictví celkově. Já už vím, že se budeme posouvat jinam, ale jenom bych to tak chtěla shrnout, že já si také myslím, že naše zdravotnictví je skvělé. A ono se to vlastně ukázalo i v průběhu třeba pandemie covidu, kdy vlastně ti, kteří opravdu už byli závažně nemocní a dostali se do rukou zdravotníků, tak prostě jako bylo učiněno maximum prostě proto, aby se vrátili zpět do života, aby se vyléčili. Ale já vždycky poukazuji na dva faktory, které jsou podle mého názoru důležité také. Pro celkový zdravotní stav naší populace, který zase v mnoha aspektech není až tak skvělý. Musíme si přiznat. A je to prevence a na jedné straně a na druhé straně doléčení a rehabilitace. A tam přece jenom i v rámci toho našeho milovaného zdravotnictví máme rezervy, které bychom, kdybychom nějakým způsobem zvládli, tak si myslím, že zase bychom dosáhli daleko lepších výsledků, co se týká zdraví.
Zita Senková, moderátorka
--------------------
Součást výuky na lékařských fakultách je také komunikace na téma, jakou péči by si pacient, případně jeho blízcí přáli na sklonku života. Co by mělo být cílem standardů paliativní péče? Tak co by za vás, paní Holmerová, měl být stav žádoucí, nebo možná ideální? Například v Evropě existuje atlas paliativní péče. Takové srovnání mezi státy, například v oblasti dostupnosti služeb nebo vzdělávání profesionálů. Tak, jak jsme na tom v České republice?
Iva Holmerová, ředitelka, Gerontologického centra v Praze
--------------------
Já si myslím, že v České republice jsme udělali ohromný pokrok. Jednak díky lékařům, zdravotníkům, ale také různým dalším aktérům v téhle té oblasti, kteří se snažili prosadit problematiku paliativní péče, péče na konci života. Péče o lidi, kteří už vlastně dochází síly té kurativní, té heroické, té medicíně, která už léčí. A kdy opravdu je důležité se zaměřit na celkový komfort toho člověka. Neléčit jednotlivé orgány, ale prostě snažit se o to, aby vlastně ten zbytek života, který s tou, s tím onemocněním závažným bude žít, aby byl co nejkvalitnější. Takže to si myslím, že tady nastal opravdu úžasný pokrok. A jsem tomu nesmírně ráda, protože to byly opravdu velmi tristní situace často, se kterými jsme se setkávali. A ty situace se často řeší ve spolupráci jednak s paliatry, jednak s týmy hospicovými, jak v takzvaných kamenných hospicích. Čili v těch institucích, tak v domácí hospicové péči a podobně. To je jedna stránka věci. Druhá stránka věci je, a vlastně vy asi zmiňujete i ten rozhovor vlastně s kolegou Kopeckým z České společnosti pro paliativní péči. Kde on vlastně poukazuje na to, že by mělo být více paliativní péče také v zařízeních takzvané následné a dlouhodobé péče, jo. A to si myslím, že je opravdu otázka pro další diskuzi, celospolečenskou. Další spolupráci, protože, a víceméně on také vlastně poukazuje na to, že jakoby paliatři nemají partnery v té diskuzi o následné a dlouhodobé péči. A to je, myslím, do jisté míry pravda, ale jenom do jisté míry, jo. Protože samozřejmě existují ještě další lékařské a jiné ošetřovatelské a tak dále odbornosti, které vlastně se na téhle té péči podílejí. A já bych chtěla zmínit vlastně důležitost, protože se často jaksi bavíme o pacientech vyššího věku, kteří se blíží k tomu závěru života a podobně. Tak já bych chtěla zdůraznit právě důležitost té aktivní geriatrické péče, protože my často třeba i na naše oddělení velmi to často vídám. Vlastně v každodenním životě přijímáme pacienty, o kterých nám, že jo, to přikládající pracoviště třeba říká, nebo prostě jejich stav vypadá jako, že jsou ve stavu terminálním, že prostě ten jejich zdravotní stav je velmi špatný. A přitom díky lékařské péči, geriatrickému aktivnímu přístupu, rehabilitaci jaksi dostatečné hydrataci, dostatečné výživě. Také díky tomu, že právě s nimi se snažíme komunikovat o tom, co si přejí, že jsou v důstojném prostředí. Čili, že nesetrvávají v nějakých andílcích nebo prostě nočních košilích i ve dne. Ale snažíme se je mobilizovat, rehabilitovat, ale také tím, že je oblékneme nebo snažíme se, aby byli v civilním oblečení prostě, aby se cítili dobře. Tak často těmito drobnými opatřeními. Plus samozřejmě ta geriatrická medicína v tom je nesmírně důležitá, se dosáhne toho, že ten zdánlivě již pacient na konci života ještě se zlepší. Aniž bychom dělali nějaké heroické výkony. Prostě něco, co si nepřeje. Ale ještě se zlepší a potom žije třeba několik měsíců nebo let v daleko lepším zdravotním stavu, než by to bylo bez téhle té péče. Čili si myslím, že ta spolupráce různých lékařských oborů právě v těchhle těch situacích je nesmírně důležitá. A zažila jsem také diskuzi na půdě Evropského parlamentu právě s lidmi, kteří prosazovali teda paliativní péči, dlouhodobou péči, ale také se seniorskými organizacemi. A oni vlastně říkali ti zástupci seniorských organizací, ale my nechceme být jenom paliováni. My prostě nechceme slyšet jenom to, že už jo. Ale jestliže my máme potenciál se ještě léčit, tak ho využijme. A využijme ho k tomu i, abychom, aby se ten náš zdravotní stav zlepšil, abychom byli soběstačnější, protože vezměme to, že populace stárne. Za několik desetiletí každý desátý bude starší 80 let. A je nesmírně důležité, abychom využili celý ten potenciál člověka, který ještě má k tomu, aby žil, pokud možno samostatně, anebo poněkud více samostatně, i třeba v rámci nějakého zařízení třeba nebo v rámci domácí péče a podobně, protože ono je nesmírně velký rozdíl, jestli ten člověk se obstará do určité míry sám, anebo jestli potřebuje zajistit péči vlastně ve všech úkonech.
Zita Senková, moderátorka
--------------------
Je to velmi komplexní otázka. Také otázka nějakého přístupu, nejenom vlastně těch odborností, jak jste říkala. Někdy stačí i třeba v uvozovkách trochu více lásky.
Iva Holmerová, ředitelka, Gerontologického centra v Praze
--------------------
Ano.
Zita Senková, moderátorka
--------------------
Porozumění nebo pochopení. Také přístup k lidem jako takovým. Mimochodem, když jste se zmínila, paní Holmerová, vlastně o těch profesí, které vlastně vstupují do tohoto celého dění, tak důležité jsou samozřejmě zdravotní sestry. Říkám to proto, že se nedávno konala konference Bez sester to nejde. A paní Marie Zvoníčková z Ústavu ošetřovatelství 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Ústřední vojenské nemocnice v Praze. Na ní otevřela téma poklesu prestiže vyučujících v oboru ošetřovatelství. A ona odbornou učitelku označila za rodinné stříbro pro školu, pro nemocnici a vlastně pro celou společnost.
Iva Holmerová, ředitelka, Gerontologického centra v Praze
--------------------
No, paní Dr. Zvoníčková ona pro naprostou pravdu bych řekla. To bych v tom velice, nebo tenhle ten názor bych skutečně velice podporovala. Ono bez sester to opravdu nejde. A zejména v téhle té jaksi následné dlouhodobé, paliativní, eventuálně dlouhodobé psychiatrické péči v terénních službách a podobně. Ono to bez sester nejde. A já si myslím, že ta naše společnost by si tuhle tu skutečnost měla uvědomit, že my jsme jmenovali různé obory lékařské. Ale já jsem určitě zmínila také to ošetřovatelství, protože samozřejmě to je také svébytný obor. A já se musím přiznat, proč vlastně to tak dlouhodobě, nebo že se, stále si kladu otázku, proč to tak nejde. Protože jsem před těmi 30 lety třeba, kdy jsme zakládali to gereontologické centrum. Tak já jsem si říkala, že vlastně to bude právě jakási lidská důstojná, podporující v uvozovkách domácnost, kde vlastně ten důraz bude kladený právě na tu kvalitní ošetřovatelskou péči a role lékaře, že tam bude jenom konziliární. A ono vlastně za celá ta léta se tohle to nepodařilo zcela uskutečnit v zázemí té lékařské služby právě proto, že jsme nedokázali sestrám předat dostatek, bych řekla. Oni jsou kompetentní, ale prostě ono to není zakotveno v legislativě.
Zita Senková, moderátorka
--------------------
Nebo pravomoci, myslíte?
Iva Holmerová, ředitelka, Gerontologického centra v Praze
--------------------
Ano, ano, ty sestry mají kompetence. Oni mají schopnosti znalosti, ale prostě nemají, v legislativě nejsou zakotveny ty jejich, říkáte, ano, správně, prostě pravomoci také samozřejmě zodpovědnost. Protože s tou pravomocí souvisí větší zodpovědnost. Ale, když to srovnáme třeba s tím, jaké mají pravomoci, dejme tomu sestry ve Velké Británii nebo prostě na západ od našich hranic, ve Skandinávii zejména. Kde jsou opravdu autonomními, vedoucími těch týmů odborných. A kdy opravdu oni rozhodují, kdy si třeba přizvou nějakého konziliáře. Kdy jsou prostě sestry vlastně vedoucími, dejme tomu, komunitních týmů. A starají se o to, aby ti lidé opravdu setrvali co nejdéle v domácím prostředí, ale také, aby byly uspokojeny všechny jejich zdravotní a další potřeby. A to je nesmírně důležité. Takže bez sester to nejde a sestry bychom měli samozřejmě adekvátně vychovávat a k tomu potřebujeme ty pedagogy, jak říká paní doktorka.
Zita Senková, moderátorka
--------------------
Říká vedoucí Centra pro studium dlouhověkosti a dlouhodobé péče Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy. Jste ve společnosti aktuální publicistiky. Hovořím s gerontoložkou Ivou Holmerovou. Jaké jsou, paní docentko, vůbec novinky nebo pokrok v léčbě Alzheimerovy nemoci?
Iva Holmerová, ředitelka, Gerontologického centra v Praze
--------------------
Jsou, teď jsou. Po celá léta, desetiletí, jsme si říkali. Konečně nový lék bude a ten lék vždycky zklamal. Poslední lék, který vlastně byl uveden do léčby, byl memantin v roce 2002. Od té doby prakticky nic. A nyní máme skupinu léků, takzvaných monoklonálních protilátek, které opravdu dávají naději. Některé z nich už byly schváleny různými lékovými agenturami. Některé z nich i tou evropskou agenturu. Ta je stále taková nejvíce zdrženlivá. Tam dostal, tam vlastně byl poslední z těch léků, které jsou k dispozici lék /nesrozumitelné/ schválený v listopadu. Nyní zase prostě to naznalo nějakého kroku zpět ze strany prostě výboru Evropské komise a podobně. Ale věřme, že ty léky budou používány. Ale samozřejmě jsou to léky, které jsou mocné, ale které mají také samozřejmě velmi přísný indikační jaksi předpis nebo určité přísné indikační spektrum, které je relativně úzké. Takže ta naděje tady je, že opravdu snad budou brzy léky, které pozastaví anebo alespoň výrazně zmírní průběh Alzheimerovy nemoci, tu progresi. Ale bude se týkat o léky, které budeme moci užívat jenom u lidí opravdu s velmi mírnými příznaky, mírnou kognitivní poruchou. Na základě velmi pečlivého a nákladného vyšetření a budeme muset velmi pečlivě sledovat i nežádoucí účinky, které samozřejmě mají.
Zita Senková, moderátorka
--------------------
Jaké je, paní Holmerová, dostupnost léků, které existují už na tuto nemoc?
Iva Holmerová, ředitelka, Gerontologického centra v Praze
--------------------
Zatím máme k dispozici takzvanou symptomatickou léčbu. Čili léčbu, která ovlivní příznaky. Čili zlepší do jisté míry myšlení, orientaci, některé kognitivní funkce. Zlepší do jisté míry soběstačnost u některých pacientů samozřejmě. A potom máme samozřejmě spoustu takzvaných nefarmakologických přístupů nebo psychosociálních přístupů, které jsou ale také strašně důležité. Takže na to jsme se soustředili. Prostě na péči o lidi s rozvinutým syndromem demence. A nyní nám vlastně nastává taková nová etapa, nové paradigma, bych řekla, že vlastně ta nemoc bude mít dvě tváře. Jednak tu tvář vlastně hrozícího onemocnění, zvýšeného rizika. Včas diagnostikované nemoci, která se ještě neprojevuje. A tam se hledají léky a snad se naleznou léky. Ale samozřejmě pro mnoho lidí tato jaksi léčba nebude indikovaná nebo buďto budou jiné typy demence a podobně. Čili stále budeme mít tu velkou skupinu, relativně velkou skupinu. Možná trochu menší, ale nikoliv o příliš, o které se budeme muset starat až do těch terminálních stadií.
Zita Senková, moderátorka
--------------------
Velká výzva pro vědce.
Iva Holmerová, ředitelka, Gerontologického centra v Praze
--------------------
Ano.
Zita Senková, moderátorka
--------------------
Říkám to i proto, že se dostáváme k dalšímu tématu. Hlavní cenu Nadace Neuron za celoživotní přínos právě vědě získal před několika dny fyzikální chemik Pavel Jungwirth. Vědecká rada letos poprvé udělila i ocenění za rozvíjení lásky k vědě. A těší se z ní pedagog a popularizátor vědy Jan Černý. Mimo jiné spoluzakladatel programu Science pro nadané studenty. Tak, jak se vám to líbí?
Iva Holmerová, ředitelka, Gerontologického centra v Praze
--------------------
Ano, a dlouhodobý podporovatel, vlastně organizátor různých biologických chemických, já nevím, jakých olympiád. Tady jsem asi nepřesná, protože to nevím přesně. Ale myslím si, že pan profesor Černý udělal úžasnou věc v tom, že prostě opravdu dlouhodobě podporuje vědu, podporuje mladé lidi, že se to moc líbí. Budu tedy stručná v závěru našeho povídání. Moc se mi to líbí, protože si myslím, že to je nejdůležitější vlastně. Podporovat mladé lidi, kteří mají o vědu zájem. Nějakým způsobem nezkazit ten jejich zájem v těch prvopočátcích. Umožnit jim to, aby prostě ten svůj talent rozvíjeli. Takže to si myslím, že je nesmírně záslužné. A vlastně se mi líbí tyhle ty veškeré iniciativy Nadace Neuron, velice si toho, velice si toho vážím.
Zita Senková, moderátorka
--------------------
Říká lékařka Iva Holmerová. Nejstarší obyvatelka Česka oslavila 108. narozeniny. Paní Blažená Strachotová se narodila 9. února 1917 ve Slavičíně na Zlínsku. Nyní žije v Českých Budějovicích. No, a jak řekla tamním rozhlasovým kolegům. Sama si ráno připraví snídani, krajíc chleba a na něj lžičku medu. Další důležitá věc je, že se zatím sama postará o hygienu. A do domova důchodců, jak řekla Českému rozhlasu v Budějovicích, nechvátá. Tak to je pro gerontoložku krásná zpráva?
Iva Holmerová, ředitelka, Gerontologického centra v Praze
--------------------
To je krásná zpráva.
Zita Senková, moderátorka
--------------------
Tak všechno nejlepší.
Iva Holmerová, ředitelka, Gerontologického centra v Praze
--------------------
Ano, to jsem potom taky chtěla říct, že bychom se měli ještě připojit ke gratulantům. Byť poněkud později samozřejmě. 108 let, to je opravdu úžasné, krásné jubileum. A ještě krásnější je to, že opravdu paní Strachotová žije obklopena svou rodinou. Žije ve svém rodinném prostředí. Vůbec neuvažují o nějakém ústavu a podobně. Je to vlastně několikagenerační rodina. Viděla jsem fotografie s nejenom pravnoučátky, ale vlastně prapravnoučátky a že je aktivní, že se prostě postará sama o sebe. A to si myslím, že je takové krásné poselství. Protože víte, já vždycky, když třeba přednáším a podobně, a když, když vidím ten současný důraz na to, budujme teda instituce nebo populace stárne, musíme stavět instituce. Musíme stavět ústavy a prostě a podobně. Tak si říkám, tak zvedněte ruku, kdo chce být v instituci. Já chápu, že je to důležitá součást péče, že nikde to řešení nelze najít jiné. Ale, že prostě ty instituce jsou i určitým zázemím pro tu péči v domácnosti a podobně. Ale přece jenom, když se podíváme na veškeré studie o tom, kde lidé chtějí žít v tom nejvyšším věku, v závěru svého života a podobně. Tak to vyznívá unisono, chci žít doma, chci žít pokud možno obklopený svými rodinnými příslušníky. Pokud možno mít i nějaké takové další zázemí, protože jsem zvyklý, třeba po léta na pejska prostě a podobně. Prostě chci žít normálním způsobem až do těch nejvyšších decenií, do toho nejvyššího věku, i přes určitý handicap zdravotní a tak dále. Takže to si myslím, že je důležité poselství.
Zita Senková, moderátorka
--------------------
Vy jste, paní Holmerová, vedoucí Centra pro studium dlouhověkosti a dlouhodobé péče na Univerzitě Karlově. Tak s jakými dotazy se na vás obracejí posluchači, nebo možná i návrhy, nápady?
Iva Holmerová, ředitelka, Gerontologického centra v Praze
--------------------
Ono to vždycky záleží na tom kdy, jaký třeba článek nám někde vyjde nebo o čem třeba mluvíme a podobně. Takže bych řekla, že to spektrum je nesmírně široké. A když to tak vezmeme vlastně, tak ta dlouhověkost, to je problém, který prolíná celým naším životem. A týká se, my právě proto jsme to pojmenovali dlouhověkost, nikoliv jenom stáří, protože vlastně už magické shromáždění o stárnutí stáří v roce 2002 deklarovalo, že vlastně se lidský věk prodlužuje. A prodlužuje se nejenom u té jaksi majoritní populace, ale vlastně týká se to prodlužování lidského věku. Také třeba i lidi s různými handicapy, s mentálním nebo se zdravotním postižením a tak dále. I tyhle ty skupiny lidí žijí déle. A to nejsou třeba lidi, kteří jsou staří. V podstatě nenaplňují tu dikci seniora, čili 65 plus a podobně. Ale už tam je prostě specifická problematika, která s tím stárnutím samozřejmě souvisí. Plus s tím dalším třeba postižením. Ale jsou to i takové otázky jako třeba stárnutí lidí, kteří jsou v produktivním věku. Prodlužování produktivního věku. Víme, že vlastně senioři zasahují vlastně do všech těchhle těch významných etap. A týká se to třeba i stárnoucích rodiček a jejich problematiky a podobně. Takže to stárnutí je opravdu, bych řekla, univerzální fenomén. A já trochu se usmívám, když se objeví nová čísla. Čistá statistika a ta čísla se objeví na titulních stránkách jaksi různých deníků a webů a podobně. Ale vzpomínám si na dobu před 30 lety, kdy naše populace zdaleka nebyla tak stárnoucí, stará, kdy vlastně to byl velký problém, vůbec o stáří hovořit.
Zita Senková, moderátorka
--------------------
A jak hovoříme nyní vůbec o stáří, jak se to změnilo, jak to vnímáme?
Iva Holmerová, ředitelka, Gerontologického centra v Praze
--------------------
O stáří hovoříme. Já bych řekla, že dříve to bylo opravdu velké tabu. Když nějaký redaktor nebo paní redaktorka chtěla o stáří psát, tak to bylo zpravidla takové, no, víte, zkusíme to, ale pan editor asi bude myslet, že to je takové /výpadek/. Bych řekla, daleko veseleji v podstatě, protože se týká samozřejmě nás všech.
Zita Senková, moderátorka
--------------------
Myslíte?
Iva Holmerová, ředitelka, Gerontologického centra v Praze
--------------------
Ale také bych řekla ageisticky. Bohužel těch různých takových agestických, diskriminujících výroků a podobně je stále hodně. Jako by si prostě lidé neuvědomovali, že to stárnutí se týká každého z nás. Nyní v blízké budoucnosti, ve vzdálenější budoucnosti, ale prostě každého z nás. A že je to vlastně přece jenom jediný způsob, jak se dožít vyššího věku, anebo toho hodně vysokého věku.
Zita Senková, moderátorka
--------------------
Konstatuje ředitelka Gerontologického centra Iva Holmerová. Já vám děkuji za vaše postřehy a přeji vše dobré. Mějte se hezky.
Iva Holmerová, ředitelka, Gerontologického centra v Praze
--------------------
Přeji hezký den, na shledanou.
Zita Senková, moderátorka
--------------------
Příjemný poslech dalších pořadů Českého rozhlasu přeje Zita Senková.
--------------------
Dobrý den. Vítám vás u pravidelné reflexe událostí kolem nás. V příštích minutách se budu ptát Ivy Holmerové, ředitelky Gerontologického centra. Já vás vítám, dobrý den.
Iva Holmerová, ředitelka, telka, Gerontologického centra v Praze
--------------------
Děkuji, dobrý den.
Zita Senková, moderátorka
--------------------
Naše tematická nabídka je pestrá. Například hodnocení zdravotnické péče, podle respondentů průzkumu, prestiž odborných pedagogů v oblasti ošetřovatelství. No, a myslím, že dojde také na jednu oslavenkyni. Zita Senková přeje nerušený poslech. Začněme pohledem na názory občanů na zdravotní péči v České republice. Jak se na podzim 2024 tato data posbíralo Centrum pro výzkum veřejného mínění. Data zveřejnilo před několika dny. Poslední srovnatelný průzkum na toto téma proběhl v červnu 2021 a předtím v prosinci 2019. Tedy v průběhu a před vypuknutím pandemie covid-19. A celkově převládá spokojenost s lékařskou péčí. Téměř 2/3, 65 %. Tak co na to říkáte, paní docentko?
Iva Holmerová, ředitelka, Gerontologického centra v Praze
--------------------
Samozřejmě se mi to líbí, protože léta pracuji ve zdravotnictví a vždy je mi milá tahle ta příznivá odezva a ještě bych řekla, že ono to je možná ve skutečnosti ještě trochu lepší, než ukazuje průzkum, protože je všeobecně známý fakt, že české zdravotnictví se zpravidla umisťuje někde tak uprostřed zemí Evropské unie. Mezi těmi bývalými východními a západními. A s výjimkou několika parametrů, s výjimkou novorozenecké úmrtnosti, kde jsme úplně jako výrazně lepší než ostatní, mnoho ostatních zemí. A právě té spokojenosti. A vždycky jsme si dělali legraci z toho, že takový ten český skepticismus, takovéto české skuhrání, se na tom hodně projevuje nebo odráží v těchhle těch průzkumech, protože ve srovnání s těmi objektivními parametry, které jsou zpravidla dobré, Češi nejsou příliš spokojení. Takže pro mě je dobrá zpráva, že vlastně i výzkum Centra pro výzkum veřejného mínění, přináší zprávu, že Češi jsou spokojeni se zdravotnictvím. Hurá bych řekla.
Zita Senková, moderátorka
--------------------
Výborně, tak já to ještě doplním. Více než polovina, 55 % dotázaných v tomto konkrétním průzkumu se domnívá, že se kvalita zdravotní péče za uplynulý rok nezměnila. Podle 23 % dotázaných došlo k jejímu zhoršení. A podle 17 % k jejímu zlepšení. Pak se také výzkumníci ptali na to, jak respondenti hodnotí vlastní zdravotní stav a i tam převažuje pozitivní pohled. Jako velmi dobrý hodnotí svůj zdravotní stav 18 %. Dalších 43 jako dobrý. Necelá třetina, 30 % respondentů, pak své zdraví hodnotí jako průměrné a méně než desetina jako špatné nebo dokonce velmi špatné. No, a co se týče hodnocení množství informací poskytovaných lékaři nemocným o jejich zdravotním stavu, tak v této kolonce průzkumu převládá názor, že je poskytován dostatek informací. 63 % si to myslí.
Iva Holmerová, ředitelka, Gerontologického centra v Praze
--------------------
To je hezké, to je hezké. Otázka je tak, jak byly ty otázky kladeny a podobně. Ale samozřejmě myslím si, že to bylo vše zcela profesionální. Co se týká toho vlastního zdravotního stavu a jeho relativně příznivého hodnocení. To bych řekla, že je také dobrá zpráva, protože my hodně v gerontologii se zabýváme problematikou. Vlastně poukazujeme na to, že česká populace žije dlouho v podstatě. Tak dožívá se toho evropského průměru. Ale, že to zdravé dožití není až tak skvělé. Ale ta data z posledních let ukazují, že se blížíme také tomu evropskému průměru. A tadyhle ta zpráva je také příznivá. Co se týká těch informací. Já osobně si myslím, že tam máme ještě určité rezervy, že ty informace, které jsou poskytovány lidem o jejich zdravotním stavu. Otázka, jak se to vezme, zda-li se hodnotí komunikace s příslušným lékařem, nebo vůbec dostatek informací o zdraví, které se dají využít pro to, aby člověk žil zdravěji. Tak já si myslím, že tam máme ještě rezervy. Ale to je můj subjektivní názor. Asi se to také zlepšilo. Tak buďme rádi, že se to také zlepšilo. Ono těch pozitivních zpráv zase není tolik, tak si je hýčkejme.
Zita Senková, moderátorka
--------------------
Tak ještě jedna. Nevím, jestli vás potěším, ale většina české veřejnosti, respektive respondentů tohoto průzkumu, 83 % sdílí názor, že by se měl pacient podílet na rozhodování o léčbě své nemoci. Tak, jaký je váš pohled?
Iva Holmerová, ředitelka, Gerontologického centra v Praze
--------------------
To je nepochybně pravda. A myslím si, že jako opravdu dochází od přechodu, od toho spíše paternalistického přístupu. Před několika desetiletími k tomu, že lidé už více chtějí rozhodovat sami o sobě. Chtějí být více autonomní. A samozřejmě se to také týká rozhodování o zdraví. A to v různých situacích. V situacích závažného onemocnění. Samozřejmě kdyby měli být nebo musejí být účastníky toho rozhodování, jo. Ale i prostě v otázce životního stylu a podobně, prevence těch nejzávažnějších onemocnění. Takže určitě prostě to rozhodování, ta autonomie člověka i v péči o sebe sama, o své zdraví je nesmírně důležitá. A ještě k tomu zdravotnictví celkově. Já už vím, že se budeme posouvat jinam, ale jenom bych to tak chtěla shrnout, že já si také myslím, že naše zdravotnictví je skvělé. A ono se to vlastně ukázalo i v průběhu třeba pandemie covidu, kdy vlastně ti, kteří opravdu už byli závažně nemocní a dostali se do rukou zdravotníků, tak prostě jako bylo učiněno maximum prostě proto, aby se vrátili zpět do života, aby se vyléčili. Ale já vždycky poukazuji na dva faktory, které jsou podle mého názoru důležité také. Pro celkový zdravotní stav naší populace, který zase v mnoha aspektech není až tak skvělý. Musíme si přiznat. A je to prevence a na jedné straně a na druhé straně doléčení a rehabilitace. A tam přece jenom i v rámci toho našeho milovaného zdravotnictví máme rezervy, které bychom, kdybychom nějakým způsobem zvládli, tak si myslím, že zase bychom dosáhli daleko lepších výsledků, co se týká zdraví.
Zita Senková, moderátorka
--------------------
Součást výuky na lékařských fakultách je také komunikace na téma, jakou péči by si pacient, případně jeho blízcí přáli na sklonku života. Co by mělo být cílem standardů paliativní péče? Tak co by za vás, paní Holmerová, měl být stav žádoucí, nebo možná ideální? Například v Evropě existuje atlas paliativní péče. Takové srovnání mezi státy, například v oblasti dostupnosti služeb nebo vzdělávání profesionálů. Tak, jak jsme na tom v České republice?
Iva Holmerová, ředitelka, Gerontologického centra v Praze
--------------------
Já si myslím, že v České republice jsme udělali ohromný pokrok. Jednak díky lékařům, zdravotníkům, ale také různým dalším aktérům v téhle té oblasti, kteří se snažili prosadit problematiku paliativní péče, péče na konci života. Péče o lidi, kteří už vlastně dochází síly té kurativní, té heroické, té medicíně, která už léčí. A kdy opravdu je důležité se zaměřit na celkový komfort toho člověka. Neléčit jednotlivé orgány, ale prostě snažit se o to, aby vlastně ten zbytek života, který s tou, s tím onemocněním závažným bude žít, aby byl co nejkvalitnější. Takže to si myslím, že tady nastal opravdu úžasný pokrok. A jsem tomu nesmírně ráda, protože to byly opravdu velmi tristní situace často, se kterými jsme se setkávali. A ty situace se často řeší ve spolupráci jednak s paliatry, jednak s týmy hospicovými, jak v takzvaných kamenných hospicích. Čili v těch institucích, tak v domácí hospicové péči a podobně. To je jedna stránka věci. Druhá stránka věci je, a vlastně vy asi zmiňujete i ten rozhovor vlastně s kolegou Kopeckým z České společnosti pro paliativní péči. Kde on vlastně poukazuje na to, že by mělo být více paliativní péče také v zařízeních takzvané následné a dlouhodobé péče, jo. A to si myslím, že je opravdu otázka pro další diskuzi, celospolečenskou. Další spolupráci, protože, a víceméně on také vlastně poukazuje na to, že jakoby paliatři nemají partnery v té diskuzi o následné a dlouhodobé péči. A to je, myslím, do jisté míry pravda, ale jenom do jisté míry, jo. Protože samozřejmě existují ještě další lékařské a jiné ošetřovatelské a tak dále odbornosti, které vlastně se na téhle té péči podílejí. A já bych chtěla zmínit vlastně důležitost, protože se často jaksi bavíme o pacientech vyššího věku, kteří se blíží k tomu závěru života a podobně. Tak já bych chtěla zdůraznit právě důležitost té aktivní geriatrické péče, protože my často třeba i na naše oddělení velmi to často vídám. Vlastně v každodenním životě přijímáme pacienty, o kterých nám, že jo, to přikládající pracoviště třeba říká, nebo prostě jejich stav vypadá jako, že jsou ve stavu terminálním, že prostě ten jejich zdravotní stav je velmi špatný. A přitom díky lékařské péči, geriatrickému aktivnímu přístupu, rehabilitaci jaksi dostatečné hydrataci, dostatečné výživě. Také díky tomu, že právě s nimi se snažíme komunikovat o tom, co si přejí, že jsou v důstojném prostředí. Čili, že nesetrvávají v nějakých andílcích nebo prostě nočních košilích i ve dne. Ale snažíme se je mobilizovat, rehabilitovat, ale také tím, že je oblékneme nebo snažíme se, aby byli v civilním oblečení prostě, aby se cítili dobře. Tak často těmito drobnými opatřeními. Plus samozřejmě ta geriatrická medicína v tom je nesmírně důležitá, se dosáhne toho, že ten zdánlivě již pacient na konci života ještě se zlepší. Aniž bychom dělali nějaké heroické výkony. Prostě něco, co si nepřeje. Ale ještě se zlepší a potom žije třeba několik měsíců nebo let v daleko lepším zdravotním stavu, než by to bylo bez téhle té péče. Čili si myslím, že ta spolupráce různých lékařských oborů právě v těchhle těch situacích je nesmírně důležitá. A zažila jsem také diskuzi na půdě Evropského parlamentu právě s lidmi, kteří prosazovali teda paliativní péči, dlouhodobou péči, ale také se seniorskými organizacemi. A oni vlastně říkali ti zástupci seniorských organizací, ale my nechceme být jenom paliováni. My prostě nechceme slyšet jenom to, že už jo. Ale jestliže my máme potenciál se ještě léčit, tak ho využijme. A využijme ho k tomu i, abychom, aby se ten náš zdravotní stav zlepšil, abychom byli soběstačnější, protože vezměme to, že populace stárne. Za několik desetiletí každý desátý bude starší 80 let. A je nesmírně důležité, abychom využili celý ten potenciál člověka, který ještě má k tomu, aby žil, pokud možno samostatně, anebo poněkud více samostatně, i třeba v rámci nějakého zařízení třeba nebo v rámci domácí péče a podobně, protože ono je nesmírně velký rozdíl, jestli ten člověk se obstará do určité míry sám, anebo jestli potřebuje zajistit péči vlastně ve všech úkonech.
Zita Senková, moderátorka
--------------------
Je to velmi komplexní otázka. Také otázka nějakého přístupu, nejenom vlastně těch odborností, jak jste říkala. Někdy stačí i třeba v uvozovkách trochu více lásky.
Iva Holmerová, ředitelka, Gerontologického centra v Praze
--------------------
Ano.
Zita Senková, moderátorka
--------------------
Porozumění nebo pochopení. Také přístup k lidem jako takovým. Mimochodem, když jste se zmínila, paní Holmerová, vlastně o těch profesí, které vlastně vstupují do tohoto celého dění, tak důležité jsou samozřejmě zdravotní sestry. Říkám to proto, že se nedávno konala konference Bez sester to nejde. A paní Marie Zvoníčková z Ústavu ošetřovatelství 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Ústřední vojenské nemocnice v Praze. Na ní otevřela téma poklesu prestiže vyučujících v oboru ošetřovatelství. A ona odbornou učitelku označila za rodinné stříbro pro školu, pro nemocnici a vlastně pro celou společnost.
Iva Holmerová, ředitelka, Gerontologického centra v Praze
--------------------
No, paní Dr. Zvoníčková ona pro naprostou pravdu bych řekla. To bych v tom velice, nebo tenhle ten názor bych skutečně velice podporovala. Ono bez sester to opravdu nejde. A zejména v téhle té jaksi následné dlouhodobé, paliativní, eventuálně dlouhodobé psychiatrické péči v terénních službách a podobně. Ono to bez sester nejde. A já si myslím, že ta naše společnost by si tuhle tu skutečnost měla uvědomit, že my jsme jmenovali různé obory lékařské. Ale já jsem určitě zmínila také to ošetřovatelství, protože samozřejmě to je také svébytný obor. A já se musím přiznat, proč vlastně to tak dlouhodobě, nebo že se, stále si kladu otázku, proč to tak nejde. Protože jsem před těmi 30 lety třeba, kdy jsme zakládali to gereontologické centrum. Tak já jsem si říkala, že vlastně to bude právě jakási lidská důstojná, podporující v uvozovkách domácnost, kde vlastně ten důraz bude kladený právě na tu kvalitní ošetřovatelskou péči a role lékaře, že tam bude jenom konziliární. A ono vlastně za celá ta léta se tohle to nepodařilo zcela uskutečnit v zázemí té lékařské služby právě proto, že jsme nedokázali sestrám předat dostatek, bych řekla. Oni jsou kompetentní, ale prostě ono to není zakotveno v legislativě.
Zita Senková, moderátorka
--------------------
Nebo pravomoci, myslíte?
Iva Holmerová, ředitelka, Gerontologického centra v Praze
--------------------
Ano, ano, ty sestry mají kompetence. Oni mají schopnosti znalosti, ale prostě nemají, v legislativě nejsou zakotveny ty jejich, říkáte, ano, správně, prostě pravomoci také samozřejmě zodpovědnost. Protože s tou pravomocí souvisí větší zodpovědnost. Ale, když to srovnáme třeba s tím, jaké mají pravomoci, dejme tomu sestry ve Velké Británii nebo prostě na západ od našich hranic, ve Skandinávii zejména. Kde jsou opravdu autonomními, vedoucími těch týmů odborných. A kdy opravdu oni rozhodují, kdy si třeba přizvou nějakého konziliáře. Kdy jsou prostě sestry vlastně vedoucími, dejme tomu, komunitních týmů. A starají se o to, aby ti lidé opravdu setrvali co nejdéle v domácím prostředí, ale také, aby byly uspokojeny všechny jejich zdravotní a další potřeby. A to je nesmírně důležité. Takže bez sester to nejde a sestry bychom měli samozřejmě adekvátně vychovávat a k tomu potřebujeme ty pedagogy, jak říká paní doktorka.
Zita Senková, moderátorka
--------------------
Říká vedoucí Centra pro studium dlouhověkosti a dlouhodobé péče Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy. Jste ve společnosti aktuální publicistiky. Hovořím s gerontoložkou Ivou Holmerovou. Jaké jsou, paní docentko, vůbec novinky nebo pokrok v léčbě Alzheimerovy nemoci?
Iva Holmerová, ředitelka, Gerontologického centra v Praze
--------------------
Jsou, teď jsou. Po celá léta, desetiletí, jsme si říkali. Konečně nový lék bude a ten lék vždycky zklamal. Poslední lék, který vlastně byl uveden do léčby, byl memantin v roce 2002. Od té doby prakticky nic. A nyní máme skupinu léků, takzvaných monoklonálních protilátek, které opravdu dávají naději. Některé z nich už byly schváleny různými lékovými agenturami. Některé z nich i tou evropskou agenturu. Ta je stále taková nejvíce zdrženlivá. Tam dostal, tam vlastně byl poslední z těch léků, které jsou k dispozici lék /nesrozumitelné/ schválený v listopadu. Nyní zase prostě to naznalo nějakého kroku zpět ze strany prostě výboru Evropské komise a podobně. Ale věřme, že ty léky budou používány. Ale samozřejmě jsou to léky, které jsou mocné, ale které mají také samozřejmě velmi přísný indikační jaksi předpis nebo určité přísné indikační spektrum, které je relativně úzké. Takže ta naděje tady je, že opravdu snad budou brzy léky, které pozastaví anebo alespoň výrazně zmírní průběh Alzheimerovy nemoci, tu progresi. Ale bude se týkat o léky, které budeme moci užívat jenom u lidí opravdu s velmi mírnými příznaky, mírnou kognitivní poruchou. Na základě velmi pečlivého a nákladného vyšetření a budeme muset velmi pečlivě sledovat i nežádoucí účinky, které samozřejmě mají.
Zita Senková, moderátorka
--------------------
Jaké je, paní Holmerová, dostupnost léků, které existují už na tuto nemoc?
Iva Holmerová, ředitelka, Gerontologického centra v Praze
--------------------
Zatím máme k dispozici takzvanou symptomatickou léčbu. Čili léčbu, která ovlivní příznaky. Čili zlepší do jisté míry myšlení, orientaci, některé kognitivní funkce. Zlepší do jisté míry soběstačnost u některých pacientů samozřejmě. A potom máme samozřejmě spoustu takzvaných nefarmakologických přístupů nebo psychosociálních přístupů, které jsou ale také strašně důležité. Takže na to jsme se soustředili. Prostě na péči o lidi s rozvinutým syndromem demence. A nyní nám vlastně nastává taková nová etapa, nové paradigma, bych řekla, že vlastně ta nemoc bude mít dvě tváře. Jednak tu tvář vlastně hrozícího onemocnění, zvýšeného rizika. Včas diagnostikované nemoci, která se ještě neprojevuje. A tam se hledají léky a snad se naleznou léky. Ale samozřejmě pro mnoho lidí tato jaksi léčba nebude indikovaná nebo buďto budou jiné typy demence a podobně. Čili stále budeme mít tu velkou skupinu, relativně velkou skupinu. Možná trochu menší, ale nikoliv o příliš, o které se budeme muset starat až do těch terminálních stadií.
Zita Senková, moderátorka
--------------------
Velká výzva pro vědce.
Iva Holmerová, ředitelka, Gerontologického centra v Praze
--------------------
Ano.
Zita Senková, moderátorka
--------------------
Říkám to i proto, že se dostáváme k dalšímu tématu. Hlavní cenu Nadace Neuron za celoživotní přínos právě vědě získal před několika dny fyzikální chemik Pavel Jungwirth. Vědecká rada letos poprvé udělila i ocenění za rozvíjení lásky k vědě. A těší se z ní pedagog a popularizátor vědy Jan Černý. Mimo jiné spoluzakladatel programu Science pro nadané studenty. Tak, jak se vám to líbí?
Iva Holmerová, ředitelka, Gerontologického centra v Praze
--------------------
Ano, a dlouhodobý podporovatel, vlastně organizátor různých biologických chemických, já nevím, jakých olympiád. Tady jsem asi nepřesná, protože to nevím přesně. Ale myslím si, že pan profesor Černý udělal úžasnou věc v tom, že prostě opravdu dlouhodobě podporuje vědu, podporuje mladé lidi, že se to moc líbí. Budu tedy stručná v závěru našeho povídání. Moc se mi to líbí, protože si myslím, že to je nejdůležitější vlastně. Podporovat mladé lidi, kteří mají o vědu zájem. Nějakým způsobem nezkazit ten jejich zájem v těch prvopočátcích. Umožnit jim to, aby prostě ten svůj talent rozvíjeli. Takže to si myslím, že je nesmírně záslužné. A vlastně se mi líbí tyhle ty veškeré iniciativy Nadace Neuron, velice si toho, velice si toho vážím.
Zita Senková, moderátorka
--------------------
Říká lékařka Iva Holmerová. Nejstarší obyvatelka Česka oslavila 108. narozeniny. Paní Blažená Strachotová se narodila 9. února 1917 ve Slavičíně na Zlínsku. Nyní žije v Českých Budějovicích. No, a jak řekla tamním rozhlasovým kolegům. Sama si ráno připraví snídani, krajíc chleba a na něj lžičku medu. Další důležitá věc je, že se zatím sama postará o hygienu. A do domova důchodců, jak řekla Českému rozhlasu v Budějovicích, nechvátá. Tak to je pro gerontoložku krásná zpráva?
Iva Holmerová, ředitelka, Gerontologického centra v Praze
--------------------
To je krásná zpráva.
Zita Senková, moderátorka
--------------------
Tak všechno nejlepší.
Iva Holmerová, ředitelka, Gerontologického centra v Praze
--------------------
Ano, to jsem potom taky chtěla říct, že bychom se měli ještě připojit ke gratulantům. Byť poněkud později samozřejmě. 108 let, to je opravdu úžasné, krásné jubileum. A ještě krásnější je to, že opravdu paní Strachotová žije obklopena svou rodinou. Žije ve svém rodinném prostředí. Vůbec neuvažují o nějakém ústavu a podobně. Je to vlastně několikagenerační rodina. Viděla jsem fotografie s nejenom pravnoučátky, ale vlastně prapravnoučátky a že je aktivní, že se prostě postará sama o sebe. A to si myslím, že je takové krásné poselství. Protože víte, já vždycky, když třeba přednáším a podobně, a když, když vidím ten současný důraz na to, budujme teda instituce nebo populace stárne, musíme stavět instituce. Musíme stavět ústavy a prostě a podobně. Tak si říkám, tak zvedněte ruku, kdo chce být v instituci. Já chápu, že je to důležitá součást péče, že nikde to řešení nelze najít jiné. Ale, že prostě ty instituce jsou i určitým zázemím pro tu péči v domácnosti a podobně. Ale přece jenom, když se podíváme na veškeré studie o tom, kde lidé chtějí žít v tom nejvyšším věku, v závěru svého života a podobně. Tak to vyznívá unisono, chci žít doma, chci žít pokud možno obklopený svými rodinnými příslušníky. Pokud možno mít i nějaké takové další zázemí, protože jsem zvyklý, třeba po léta na pejska prostě a podobně. Prostě chci žít normálním způsobem až do těch nejvyšších decenií, do toho nejvyššího věku, i přes určitý handicap zdravotní a tak dále. Takže to si myslím, že je důležité poselství.
Zita Senková, moderátorka
--------------------
Vy jste, paní Holmerová, vedoucí Centra pro studium dlouhověkosti a dlouhodobé péče na Univerzitě Karlově. Tak s jakými dotazy se na vás obracejí posluchači, nebo možná i návrhy, nápady?
Iva Holmerová, ředitelka, Gerontologického centra v Praze
--------------------
Ono to vždycky záleží na tom kdy, jaký třeba článek nám někde vyjde nebo o čem třeba mluvíme a podobně. Takže bych řekla, že to spektrum je nesmírně široké. A když to tak vezmeme vlastně, tak ta dlouhověkost, to je problém, který prolíná celým naším životem. A týká se, my právě proto jsme to pojmenovali dlouhověkost, nikoliv jenom stáří, protože vlastně už magické shromáždění o stárnutí stáří v roce 2002 deklarovalo, že vlastně se lidský věk prodlužuje. A prodlužuje se nejenom u té jaksi majoritní populace, ale vlastně týká se to prodlužování lidského věku. Také třeba i lidi s různými handicapy, s mentálním nebo se zdravotním postižením a tak dále. I tyhle ty skupiny lidí žijí déle. A to nejsou třeba lidi, kteří jsou staří. V podstatě nenaplňují tu dikci seniora, čili 65 plus a podobně. Ale už tam je prostě specifická problematika, která s tím stárnutím samozřejmě souvisí. Plus s tím dalším třeba postižením. Ale jsou to i takové otázky jako třeba stárnutí lidí, kteří jsou v produktivním věku. Prodlužování produktivního věku. Víme, že vlastně senioři zasahují vlastně do všech těchhle těch významných etap. A týká se to třeba i stárnoucích rodiček a jejich problematiky a podobně. Takže to stárnutí je opravdu, bych řekla, univerzální fenomén. A já trochu se usmívám, když se objeví nová čísla. Čistá statistika a ta čísla se objeví na titulních stránkách jaksi různých deníků a webů a podobně. Ale vzpomínám si na dobu před 30 lety, kdy naše populace zdaleka nebyla tak stárnoucí, stará, kdy vlastně to byl velký problém, vůbec o stáří hovořit.
Zita Senková, moderátorka
--------------------
A jak hovoříme nyní vůbec o stáří, jak se to změnilo, jak to vnímáme?
Iva Holmerová, ředitelka, Gerontologického centra v Praze
--------------------
O stáří hovoříme. Já bych řekla, že dříve to bylo opravdu velké tabu. Když nějaký redaktor nebo paní redaktorka chtěla o stáří psát, tak to bylo zpravidla takové, no, víte, zkusíme to, ale pan editor asi bude myslet, že to je takové /výpadek/. Bych řekla, daleko veseleji v podstatě, protože se týká samozřejmě nás všech.
Zita Senková, moderátorka
--------------------
Myslíte?
Iva Holmerová, ředitelka, Gerontologického centra v Praze
--------------------
Ale také bych řekla ageisticky. Bohužel těch různých takových agestických, diskriminujících výroků a podobně je stále hodně. Jako by si prostě lidé neuvědomovali, že to stárnutí se týká každého z nás. Nyní v blízké budoucnosti, ve vzdálenější budoucnosti, ale prostě každého z nás. A že je to vlastně přece jenom jediný způsob, jak se dožít vyššího věku, anebo toho hodně vysokého věku.
Zita Senková, moderátorka
--------------------
Konstatuje ředitelka Gerontologického centra Iva Holmerová. Já vám děkuji za vaše postřehy a přeji vše dobré. Mějte se hezky.
Iva Holmerová, ředitelka, Gerontologického centra v Praze
--------------------
Přeji hezký den, na shledanou.
Zita Senková, moderátorka
--------------------
Příjemný poslech dalších pořadů Českého rozhlasu přeje Zita Senková.
Klíčová slova: