Jaké je žít ve tmě? Netflix v seriálu Jsou světla, která nevidíme ukázal, že hlavní postavy mohou hrát i nevidomí

V novém netflixovém seriálu Jsou světla, která nevidíme si zahrály dvě nevidomé herečky a přizpůsobilo se jim i natáčení. Zatímco starší Aria Mia Loberti upřednostnila memorování textů pomocí nahrávek, mladší Nell Sutton kombinovala tuto metodu se čtením v Braillově písmu. "Nikdy jsem nesnila o tom, že bych mohla mít hereckou kariéru. Jednoduše si zvyknete na to, co jiní lidé považují za vhodné pro vás," říká Loberti.
Když v roce 2015 získala kniha Jsou světla, která nevidíme od amerického spisovatele Anthonyho Doerra Pulitzerovu cenu, bylo jasné, že se objeví zájem zpracovat ji i filmově. Před měsícem tak učinil Netflix.
Hlavní dějová linie čtyřdílné minisérie se odehrává ve francouzském přístavním městě Saint-Malo v srpnu 1944 – tedy pár dní před skončením nacistické okupace země. Doerr se zaměřil zejména na vykreslení různorodých osudů dvou mladých lidí.
Marie-Laure je odmalička slepá a s otcem vyrůstala v Paříži, dokud odtud po začátku války neutekli. Werner žil se sestrou v německém sirotčinci, ale nacisté ho ještě jako chlapce odvlekli na vojenský výcvik.
Obě postavy spojují rádiové frekvence – Marie prostřednictvím starého vysílače promlouvá k občanům a zároveň předává kódované informace, přičemž netuší, že její projevy zachycuje i Werner. Ten ji však režimu nenahlásí, protože její slova v něm udržují poslední zbytky lidskosti a nevinných vzpomínek.
Kniha má sice přes pět set stran, ale krátké úderné kapitoly nutí čtenáře neustále postupovat vpřed. Zásluhu na tom má i [lock]Doerrův smysl pro detail a komplexnost lidských povah či motivací.
Zároveň není pochyb o tom, že si při psaní podrobně nastudoval dané období, a surovost války dokázal vyobrazit i na obyčejné každodennosti postav.
Dílo, které ještě jako prezident doporučoval i Barack Obama, představovalo filmařskou výzvu. Zpočátku se mluvilo o běžném dvouhodinovém zpracování, ale nakonec z tohoto záměru kvůli hutnosti příběhu nebylo nic. V roce 2019 převzal iniciativu Netflix a odkoupil práva.
Režisér Shawn Levy, známý díky seriálu Stranger Things‚ a scenárista Steven Knight, který má na kontě dobové drama Peaky Blinders, se ujali zpracování Doerrovy knihy jako čtyřdílné série.
A ačkoli zkušenosti tvůrců, herecké obsazení i drby o štědrém rozpočtu napovídaly, že výsledek, který od 2. listopadu uvádí Netflix, by se mohl vyrovnat oceňované knize, nakonec se to až tak nepodařilo.
Zlodějka knih byla lepší
Zřejmě by pomohlo, kdyby seriálové zpracování dostalo obvyklých osm epizod namísto čtyř. Tvůrci neměli šanci vtěsnat do kratšího časového úseku všechny nuance knihy. To je na jedné straně pochopitelné, ale na druhé straně kvůli tomu netflixové dílo působí ochuzeně a v některých pasážích velmi staticky.
Například herec Hugh Laurie, u nás známý zejména jako doktor House, ztvárňuje působivou postavu vojenského veterána Etienna.
Právě on svým někdejším rozhlasovým pořadem také propojil osudy Marie a Wernera, ale seriál tato fakta ukazuje spíše polopaticky a divácká představivost tak nedostává mnoho prostoru.
Hugh Laurie jako Etienne LeBlanc. Foto: Netflix
Příčinou jsou i časté flashbacky, jejichž prostřednictvím hlouběji poznáváme jednotlivé postavy. Problémové je jejich umístění v seriálu, protože se často nejprve dozvídáme následky toho, co se stalo v minulosti, a samotná událost pak není tak šokující.
Herec Mark Ruffalo tak mohl podat jakkoliv hvězdný výkon, ale v roli otce Marie výrazně nezazářil.
Přečtěte si takéRaději natáčet než zírat na YouTube. Co s dětmi udělá filmařská zkušenost?
Otázkou zůstává, zda by seriálu neprospělo, kdyby tvůrci dali do popředí jiné dějové linie než hledání vzácného kamene, který má podle legendy zajistit vlastníkovi nesmrtelnost.
I vzhledem k válce na Ukrajině či vystupňovanému izraelsko-palestinskému konfliktu mohl příběh zasazený do období druhé světové války připomenout publiku jiné, podstatnější odkazy než to, že je potřeba dávat si pozor na pověry.
Esteticky a obsahově seriál Jsou světla, která nevidíme vlastně připomíná přesně dekádu starý film Zlodějka knih, který také vzešel z knižní předlohy.
Ten vás emočně osloví zřejmě víc, protože šikovněji propojil znaky nacistického režimu se životy postav. V případě nového netflixového seriálu vnímáme množství potenciálních hrozeb, ale ztrácejí svůj efekt, protože charakterový vývoj postav je nedostatečný.
Louis Hofmann jako Werner. Foto: Netflix
Vezměme si postavu Wernera. Prostřednictvím flashbacků vidíme, jak se nadaný chlapec, který odmítal žít pouze v německém kontextu a chtěl znát svět, dostane do vojenského institutu.
Sice později sám zabije několik lidí, ale zdá se, že je to stále tentýž mladý člověk, který zůstal uvnitř naladěný na stejné "frekvenci". Tvůrci seriálu si mohli mnohem více pohrát s jeho vnitřními konflikty a vyostřit dilema mezi záchranou Marie a poslušností vůči režimu.
O herecké kariéře si netroufala snít
Knihou i seriálem se táhne myšlenka, že nejdůležitější je světlo, které nevidíme. Na první poslech to možná zní jako klišé nebo prázdná fráze, ale postava Marie a přímo herečka Aria Mia Loberti dodávají této větě smysluplnost.
Netflix je již známý tím, že si potrpí na autentické obsazování rolí, výrazně se to dalo pozorovat například v seriálu Sexuální výchova.
Stejně postupoval i režisér Shawn Levy při novém dobovém díle. Od začátku mu bylo jasné, že hlavní postavu Marie by měla hrát herečka, která je rovněž nevidomá. Zároveň je musel najít rovnou dvě, protože ve flashbacích vystupuje její výrazně mladší verze.
Přečtěte si takéVáclav Táborský, Agnieszka Holland nebo Ivan Ostrochovský. Co v Jihlavě prozradili slavní hosté?
Jako první se podařilo najít sedmiletou Nell Sutton, která se narodila s glaukomovým onemocněním, a proto z velké části ztratila zrak. Potom následoval mezinárodní konkurz na obsazení starší Marie.
Tvůrcům přišlo přes tisíc nahrávek z celého světa, z nichž jejich pozornost upoutala zejména americká studentka Aria Mia Loberti. Odmalička žije s naprostou vrozenou barvoslepostí, takzvanou achromatopsií. Ta způsobuje, že v některých prostředích Aria nevidí vůbec nic a v jiných dokáže velmi omezeně rozeznat odstíny šedé.
Obě získaly v seriálu Jsou světla, která nevidíme své první herecké zkušenosti. Aria se právě chystala nastoupit na postgraduální studium, když jí vyučující řekla o konkurzu.
"Ačkoli se mi tehdy dařilo ve všem, co jsem si umínila v rámci studia, nebyla jsem moc šťastná," řekla herečka pro Netflix. "Cítila jsem se zaseknutá a nedokázala jsem zjistit proč."
Pro svůj hendikep nikdy nesnila o tom, že by se jí mohla otevřít taková kariérní příležitost. "Jednoduše si zvyknete na to, co jiní lidé považují za vhodné pro vás."
Aria Mia Loberti. Foto: Netflix
Když natáčela castingové video, byla už fanynkou knihy a měla promyšlené, co si oblékne. Našla starou zachovalou halenku ještě po své babičce právě ze čtyřicátých let a vlasy si také upravila ve stylu toho období.
Nedělala si ale naděje, že by se její video dostalo až k režisérovi. Jeho však ohromilo, protože už tehdy si uvědomoval, jak moc dokáže Aria své budoucí postavě porozumět. Navíc i jemu dodala novou perspektivu.
Konkrétně mu utkvěl v paměti moment, kdy mu Aria řekla, že nikdy neviděla svou vlastní tvář a neví, jak se na ni dívají ostatní.
"Přitom tak si budujeme povědomí o sobě samých – soustředíme se na svůj obraz a dojem, který zanecháváme v jiných. Bez toho si člověk musí vytvářet identitu čistě na základě svého nitra a to vyžaduje i hodně statečnosti," poznamenal režisér Shawn Levy. V jistém smyslu to vyžaduje světlo, které nevidíme.
Kulturní posun pro nevidomé
Aby se na "place" mohly pohybovat nevidomé herečky a aby se vůbec dokázaly připravit na své role, štáb musel myslet na několik detailů a přivolal si na pomoc i konzultanta Joea Strechaya.
Ten se narodil s dědičnou dystrofií sítnice a v devatenácti letech oslepl. Svoji odlišnost naplno přetavuje do práce a pravidelně se podílí na filmech a seriálech, které zobrazují nějaké znevýhodnění. Právě při natáčení tohoto dobového dramatu však poprvé asistoval nevidomým herečkám přímo v hlavních rolích.
Už castingové výzvy byly upraveny do více podob, aby jim rozuměly osoby s různými zrakovými limity. Později Nell a Aria dostaly scénáře ve svých preferovaných formátech. Zatímco starší herečka upřednostnila memorování textů pomocí nahrávek, mladší Nell kombinovala tuto metodu se čtením v Braillově písmu.
Nell Sutton a Mark Ruffalo. Foto: Netflix
Arie běžně pomáhá vodící pes, a tak Strechay vytvořil na natáčení prostor i pro něj a navíc seznámil celý štáb s tím, jak má přistupovat k nevidomým lidem. Pohyb v neznámém prostředí si herečka osvojovala podobně jako její postava v seriálu – počítáním kroků a speciální holí.
Zajímavostí je, že samotný Strechay měl při těchto scénách svou pomocnici – choreografku Caru Lee, která mu popisovala, jaké pohyby v prostoru budou postavy dělat.
Tvůrci a producenti seriálu nezapomněli ani na nevidomé diváky. Mezi další speciální přizpůsobení, která by však mohla být samozřejmostí, patří, že k epizodám lze spustit speciální komentář pro nevidomé.
Prostřednictvím něho nevidomí přesně vědí, co se na obrazovce děje. Herečka Aria Mia Loberti dokonce nahrála úvodní komentář, který divákům detailně přibližuje děj ještě před první částí.
"Kéž by existovala taková postava, už když jsem byla mladší," řekla Aria pro Netflix. "Ale takhle se možná alespoň pro někoho jiného stanu součástí kulturního posunu."
I tak si však nemyslí, že by Marii definovala právě ztráta zraku. "Je to asi nejméně důležitá součást její identity, ale formuje, jakým způsobem poznává okolní svět." A zároveň může nabídnout vidícím divákům náhled, jaké je žít ve tmě.
Netflixové zpracování oceňované knihy tedy má svoji přidanou hodnotu a dá se považovat za vizuálně pěkné dílo. Seriály by však v dnešním přetlaku nových titulů neměly být jen "pěkné", ale v první řadě zapamatovatelné.
To se při přímočarosti tvůrců nevydařilo. Možná se mohli ještě výrazněji inspirovat samotným názvem a ukrýt do svých epizod více neviditelného světla – více odkazů relevantních i v těchto časech.
Kniha Jsou světla, která nevidíme se dočkala filmového zpracování. Vzhledem k rozsahu knihy představovala pro filmaře výzvu.
Seriál se sice dá považovat za vizuálně pěkné dílo, měl by ale více odkazovat k aktuálním relevantním tématům.
V seriálu hrají dvě nevidomé herečky. Štáb uzpůsobil natáčecí prostředí tak, aby to bylo možné. ...