Je možné a potřebné psát přístupně?

Ač samouk, většinu publicistických žánrů jsem odkoukala relativně dobře. Výjimkou je reportáž, která mi nikdy moc neseděla. A tak když jsem jednou shodou okolností jednu překvapivě snadno napsala, pro jistotu jsem ji ukázala třem lidem.
    Čekala jsem různé kritické připomínky, ale rozhodně ne sdělení, že článek působí spíše negativně a mohl by někoho odradit. Nemám ráda takové ty suchopárné texty o tom, jže někdo někde byl a tam něco bylo, a jinak nic, takže když už něco podobného píšu, snažím se to pojmout zážitkově, aby se mi u toho čtenáři nenudili tak, jak se u reportáží obyčejně nudím já. K tomu neodmyslitelně patří i vtipně laděný popis různých nedokonalostí a subjektivních obtíží.
    Vždy jsem se domnívala, že když z daného textu čiší humor a nadhled, čtenář automaticky pozná, že je míněn pozitivně, ať už popisuje pád z kola, nepříznivé počasí či rozbité sluchadlo. Žila jsem v přesvědčení, že se tak k němu dostávám o něco blíž, protože nějaké ty každodenní incidentíky občas zažíváme všichni. Sama za sebe bych byla nesmírně vděčná, kdyby se reportáže psaly právě takhle.
    Nebudu tu rozebírat, co asi způsobilo, že se konkrétní čtenář na text nenaladil, tím spíš že to přesně nevím a musela bych spekulovat. Nečekaná zkušenost mě ale přivedla k zamyšlení. Uvědomila jsem si totiž, že kdyby si článek přečetl např. můj kamarád s poruchou autistického spektra, možná...