Je pro mě jako druhá maminka

Můj čas na kafíčko - Pro ženy

 

O sousedku, která skončila na vozíku, se starám dlouhé roky z čisté dobroty. Její děti se ale v péči maminku právě nepřetrhnou, a tak pro ně bylo skousnout, že na mě chce přepsat svůj domek.
Vždy jsem byla vděčná za to, jaký život mám. Měla jsem úžasem úžasné rodiče, kteří by se pro nás s bratrem rozdali, a dělali vždy to, abychom byli šťastní a mohli si plnit sny. I můj bratr je celý život mou oporou a vím, že se na něj mohu kdykoli obrátit. Štěstí jsem měla i ve výběru manžela, protože František je opravdu chlap, pro kterého je rodina to nejdůležitější, a nikdy jsem se nemusela bát, že by mi zlomil srdce nebo se o mě a děti nepostaral. I proto, jaké mám životní zázemí, jsem to chtěla nějak vracet tam, kde to bylo nejvíc potřeba.
Nebýt mě, nikdo by se o ni nepostaral
Už od pětadvaceti jsem vedle své práce chodila jako dobrovolník pomáhat do pečovatelského domu a také do domu, kde se starali o lidi s tělesným postižením. Bylo to sice někdy psychicky náročnější, ale měla jsem na to kapacitu, díky vlastnímu pohodovému životu. Proto mi nikdy nebyla péče o jiné lidi cizí, a když se před deseti lety vše pro sousedce stal úraz, po kterém zůstala na invalidním vozíku, neváhala jsem ani chvilku a hned jsem jí byla nápomocná. Její dvě děti nežily v blízkosti, a ona tak zůstala vlastně úplně sama. Pro mě to ale bylo vlastně fajn, protože synové i dcera už vylétli z hnízda a já díky manželovi nemusela už tolik pracovat a chodila jsem jen na dopoledne pomáhat na úřad, a měla jsem tak spoustu času.
Nikdy jsem po ní nechtěla ani korunu
Ivanka, jak se sousedka jmenuje, je čistá dušička, která si zaslouží každou moji minutu. Chodím jí nakupovat, sem tam jí pomohu uvařit na dva tři dny dopředu, poklidím, co je potřeba, vezmu na procházku jejího psa, aby nebyl pořád jen na zahradě, a také ji cho dím mýt, když k ní zrovna nechodí pečovatelka. Sice je Ivanka o patnáct let starší než já, ale mám ji jako d: uhou maminku a ona mi často povídá o tom, že jí mě seslal anděl strážný, protože jinak by skončila někde v domově důchodců. Nikdy jsém po ní nechtěla ani korunu a opravdu jsem to dělala z čistého úmyslu.
Začala přemýšlet, co udělá s majetkem i maietkc Jenže poslední rok se Ivance trochu zhoršil stav, a ona už začala přemýšlet o tom, co udělá se svým majetkem. Vždy mě velmi bolí, když mi smutně vypráví o tom, jak jí syn ani dcera nevolají a už vůbec ji penavštěvují a ji to trápí. Začala tak přemýšlet o tom, že já jsem pro ni vždycky udělala mnohem více než oni. Dětem tedy chtěla odkázat všechny své peníze, ale dům, o který se poslední roky starám převážně já, by ráda přepsala na mě. Když mi to řekla, málem jsem dostala infarkt, protože jsem se s nikým nechtěla pouštět do nějakých konfliktů, a už vůbec jsem nechtěla, aby něco takového dělala. Ona mě ale přesvědčovala, že si to zasloužím. Samozřejmě že když to svým dětem oznámila, hned se spustil humbuk. Vyčítali mi kde co, například že se o jejich matku starám jen ze zištných důvodů. Touž se ale do toho vložila sama Ivanka a téměř s pláčem svým dětem připomenula, že tu pro ni téměř nikdy nebyli. Že si se všemi svými potížemi musela vždy poradit sama. V tu chvíli se snad na chvíli zastyděli a nakonec její dcera usoudila, že by mi měli být vděční. A že se tedy postará, aby vše dopadlo tak, jak si její matka přeje. Jana Č, 63 let, Karlovy Vary