Jiří Volejník: Už odmalička jsem fungoval jako pojítko obou světů
Když se narodíte jako slyšící dítě neslyšícím rodičům, většinou si dlouho neuvědomujete jejich zdravotní handicap. A přesně tak to vnímal i dnes pětačtyřicetiletý Jiří Volejník.
"Při pohledu zpátky do minulosti si vybavuji jeden moment, mohla to být tak první nebo druhá třída, kdy jsem začal vnímat, že na třídní schůzky nechodí mí neslyšící rodiče, ale slyšící prarodiče," vzpomíná Jirka.
Na druhou stranu – když potřeboval cokoli vysvětlit, rodiče dokázali podat pomocnou ruku. "Táta měl obrovský přehled. A hlavně s technickými věcmi či s matikou mi pomohl. Mamina byla zase trpělivější a dokázala mi vysvětlit jiné věci."
Jirkovi neslyšící rodiče dokonce trvali na tom, aby se sestrou hlavně mluvili. "Do – tehdy – znakové řeči nás nenutili. Ale co bylo pro nás přirozené – brali nás s sebou do spolků či na výlety s neslyšícími."
Doprovod jako berlička
Protože v době Jirkova dětství nefungovali profesionální tlumočníci, chodil se svými neslyšícími rodiči jako doprovod. Na úřady i k lékařům.
"Mí rodiče si dokázali mnoho věcí zařídit sami, ale třeba u očního lékaře by samozřejmě nebyli schopni reagovat na mluvené slovo, ztratili by oční kontakt... Anebo někteří úředníci byli...
