K oceňování handicapovaných a nehandicapovaných sportovců
Evropský soud pro lidská práva:
Odlišné zacházení s handicapovanými a nehandicapovanými sportovci při jejich oceňování za dosažené sportovní výkony je v rozporu se všeobecným zákazem diskriminace.
Rozsudek ESLP ve věci Negovanović a ostatní proti Srbsku ze dne 25. 1. 2022, stížnost č. 29907/16 a 3 další
Shrnutí fakt:
Stěžovatelé, čtyři vrcholoví hráči v šachu, vyhráli v letech 1961 až 1992 řadu medailí za bývalou Jugoslávii v rámci národního týmu na šachových olympiádách pro nevidomé. V roce 2006 Srbsko přijalo dekret o odměnách a uznání za sportovní úspěchy, který zavedl systém oceňování a odměňování na celostátní úrovni, jenž zahrnoval udělování čestných diplomů, výplatu doživotních měsíčních peněžitých dávek a jednorázových peněžitých odměn. Podle tohoto dekretu sportovci a hráči, státní příslušníci Republiky srbské, kteří získali medaili jako členové národního týmu Jugoslávie nebo Státního svazu Srbska a Černé Hory nebo národního týmu Republiky srbské na olympijských hrách, paralympijských hrách, šachové olympiádě nebo na mistrovství světa nebo Evropy v olympijském sportu nebo kteří jsou držiteli světových rekordů v takové disciplíně, stejně jako jejich trenéři, pokud jsou státními příslušníky Republiky srbské, mají nárok na "národní ocenění za zásluhy ve sportu".
V roce 2007 Srbská šachová federace doporučila, aby několik hráčů v šachu, kteří vyhráli medaile v mezinárodních soutěžích, včetně stěžovatelů, byli navrženi vládě jako kandidáti pro udělení národních sportovních ocenění. Avšak na rozdíl od ostatních hráčů v šachu, kteří nebyli zrakově postižení a kteří dosáhli obdobných sportovních úspěchů, stěžovatelé nebyli navrženi vládě Ministerstvem pro vzdělání a sport. Srbská federace nevidomých proto oslovila toto ministerstvo, aby zacházelo s nevidomými šachovými hráči stejně jako s jinými sportovci a šachisty, ať zdravotně postiženými, či nikoliv, kteří dosáhli stejných nebo obdobných sportovních úspěchů. V roce 2009 Srbská šachová federace a stěžovatelé zaslali ministerstvu další naléhavé žádosti. Ministerstvo však poté informovalo stěžovatele, že nesplňují zákonné podmínky stanovené v dekretu o odměnách a uznání za sportovní úspěchy, a že tudíž nemohli být vládě navrženi.
Nevidomí šachisté proto podali civilní žalobu pro diskriminaci proti Srbské republice, ve které se mimo jiné domáhali náhrady škody. Prvoinstanční soud žalobě vyhověl a žalobcům přiznal nárok na náhradu škody, přičemž konstatoval, že žalobci měli nárok na čestný diplom a na doživotní měsíční peněžité dávky, a nařídil, aby jim byla vyplacena jednorázová peněžitá odměna za jejich sportovní úspěchy. Odvolací soud však rozsudek soudu první instance zrušil a nařídil opětovné projednání věci. Ohledně nároků na ocenění na základě dekretu o odměnách a uznání za sportovní úspěchy se odvolací soud prohlásil za nepříslušný, jelikož se dle jeho mínění jedná o otázky správní povahy, o nichž nepřísluší civilnímu soudu rozhodovat. Soud první instance posléze rozhodl opět ve prospěch nevidomých šachistů, konstatoval, že byli diskriminováni, a přiznal každému z nich náhradu škody ve výši cca 4 870 eur a náhradu nákladů řízení. Odvolací soud rozsudek opětovně zrušil, přičemž uvedl, že šachová olympiáda pro nevidomé není uvedena mezi sportovními soutěžemi v dekretu o odměnách a uznání za sportovní úspěchy a že v každém případě měli žalobci podat správní žalobu ke správnímu soudu, což však neučinili. Kasační soud zamítl podané dovolání a uvedl, stejně jako odvolací soud, že šachová olympiáda pro nevidomé není uvedena mezi sportovními soutěžemi v dekretu o odměnách a uznání, a dále že žádný nevidomý šachista ocenění neobdržel, což dle kasačního soudu znamená, že nedošlo k rozdílnému zacházení mezi nevidomými šachisty navzájem. Nevidomí šachisté podali ústavní stížnost, která byla v roce 2015 zamítnuta s odůvodněním, že stěžovatelé nebyli diskriminováni, jelikož nezískali medaile v soutěžích, jež by byly uvedeny v dekretu o odměnách a uznání za sportovní úspěchy.
Předmět stížnosti:
Stěžovatelé namítali, že byli diskriminování vnitrostátními orgány, jelikož jim na rozdíl od ostatních sportovců a šachistů bez zrakového postižení, kteří dosáhli obdobných sportovních úspěchů, byl upřen nárok na určitou finanční odměnu (doživotní měsíční peněžité dávky a jednorázové peněžité odměny). Rovněž namítali, že došlo k zásahu do jejich dobré pověsti, jelikož neobdrželi čestný diplom. Tyto stížnosti byly komunikovány srbské vládě jako namítaný zásah do práva garantovaného čl. 14 Úmluvy (zákaz diskriminace) ve spojení s čl. 8 Úmluvy (právo na respektování soukromého a rodinného života) a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě (právo na ochranu majetku), a dále jako zásah do práva garantovaného čl. 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě (všeobecný zákaz diskriminace).
Rozhodnutí ESLP:
ESLP se zabýval předloženými stížnostmi pouze z hlediska požadavků čl. 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě. Zdůraznil, že státy mají poměrně úzký prostor pro uvážení při zavádění odlišného zacházení s osobami s postižením do vnitrostátní legislativy. Připomněl, že jak doporučení Parlamentního shromáždění Rady Evropy 1592 (2003) "k plné sociální inkluzi osob s postižením", tak Úmluva o právech osob s postižením zdůrazňují potřebu chránit osoby s postižením před diskriminačním zacházením. S tím dle ESLP souvisí povinnost státu umožnit, aby osoby s postižením měly příležitost plně uplatnit svá práva, přičemž porušení této povinnosti zakládá jejich diskriminaci (Enver Şahin proti Turecku, § 67-69; Çam proti Turecku, § 65-67; G. L. proti Itálii, § 60-66).
ESLP dále připomněl několik zásad, které formuloval a které se vztahují k danému případu: 1. význam pojmu "diskriminace" je v čl. 1 Protokolu č. 12 a v čl. 14 Úmluvy shodný (k ustálenému výkladu pojmu "diskriminace" viz Sejdić a Finci proti Bosně a Hercegovině, § 55; Napotnik proti Rumunsku, § 69); 2. principy stanovené v judikatuře ESLP k čl. 14 Úmluvy jsou použitelné rovněž na případy, ve kterých je namítáno porušení čl. 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě; 3. diskriminaci ve smyslu čl. 14 Úmluvy, včetně diskriminace na základě zdravotního postižení, mohou založit pouze rozdíly v zacházení na základě identifikovatelné charakteristiky nebo "statusu" [viz Fábián proti Maďarsku (GC), § 113; Glor proti Švýcarsku, § 80]; 4. problém může z hlediska čl. 14 Úmluvy nastat, pokud existuje rozdílné zacházení s osobami v analogických nebo relevantně obdobných situacích [viz Molla Sali proti Řecku (GC), § 133] – takové rozdílné zacházení je diskriminační, pokud nemá žádné objektivní a rozumné odůvodnění, nebo jinými slovy, pokud nesleduje legitimní cíl nebo pokud neexistuje rozumný vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a cílem, jehož má být dosaženo; 5. pokud stěžovatel prokáže rozdílné zacházení, je na vládě, aby prokázala, že takové rozdílné zacházení bylo oprávněné [viz Molla Sali proti Řecku (GC), § 137; Vallianatos a další proti Řecku (GC), § 85].
Dle mínění ESLP, pokud se srbské orgány rozhodly zavést systém oceňování a odměňování za sportovní úspěchy, měly tak učinit způsobem, který je v souladu s požadavky čl. 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě. Srbské orgány neprokázaly, z jakých důvodů měly být medaile, které získali stěžovatelé – nevidomí šachisté, méně významné než obdobné medaile, které obdrželi ostatní sportovci bez zrakového postižení. ESLP poznamenal, že prestiž sportovní hry (a sportu jako takového) by neměla být závislá na tom, zda ji praktikují osoby se zdravotním postižením, či bez něho. Dotčený dekret o odměnách a uznání za sportovní úspěchy staví olympijské a paralympijské hry na stejnou úroveň, a tudíž podle tohoto dekretu si sportovní úspěchy handicapovaných a nehandicapovaných sportovců zasluhují rovnocenné uznání. Argument srbské vlády, že je nutné rozlišovat mezi olympijskými a neolympijskými sporty, dle ESLP není relevantní, neboť ani šachová olympiáda pro zdravotně nepostižené sportovce, která je uvedena mezi sportovními soutěžemi v dekretu o odměnách a uznání za sportovní úspěchy, ani šachová olympiáda pro nevidomé, která mezi sportovními soutěžemi ve stejném dekretu uvedena není, nebyly součástí olympijských nebo paralympijských her.
ESLP uzavřel, že v daném případě nebyly dány objektivní a rozumné důvody pro to, aby s nevidomými šachisty bylo zacházeno odlišným způsobem na základě jejich zdravotního postižení, a že tudíž došlo k porušení čl. 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě.
ESLP rozhodl, že Srbská republika je povinna uhradit každému ze stěžovatelů spravedlivé zadostiučinění za utrpěnou nepeněžitou újmu ve výši 4 500 eur. Ohledně peněžité újmy ESLP rozhodl, že stěžovatelům mají být vyplaceny finanční dávky a/nebo odměny, na které by měli nárok jako nehandicapovaní šachisté, kteří získali za Jugoslávii stejné medaile na šachové olympiádě pro nehandicapované šachisty.
Foto:
O autorovi: Rozhodnutí zpracovala Mgr. VLADIMÍRA PEJCHALOVÁ GRÜNWALDOVÁ, Ph. D., LL. M., odborná asistentka na Katedře mezinárodního práva Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni.