Každé čtyři minuty se popálí dítě: Praskla konvice čaje a začal boj o život. U batolat stačí pár procent těla, říká Nikitinská
Kristýna Matute, moderátorka
--------------------
Popálené děti, které bojují za ochranu zdravých dětí, i tak se dá popsat poslání spolku Avalone. Na skutečných příbězích ukazuje zranění, se kterým se v Česku léčí až 100 000 lidí ročně a zároveň šroveň šíří osvětu, jak popáleninovým traumatům předejít. V DVTV teď vítám jeho zakladatelku Ivanu Nikitinskou, dobrý den.
Ivana Nikitinská, zakladatelka spolku Avalone
--------------------
Dobrý den.
Kristýna Matute, moderátorka
--------------------
Na začátku těch zmíněných příběhů popálených dětí stál příběh vašeho syna Filipa. Kolik odvahy jste oba museli mít, abyste s ním šli ven na veřejnost?
Ivana Nikitinská, zakladatelka spolku Avalone
--------------------
Vlastně přišlo to samo. Odvaha musí být a já si hrozně cením jak odvahy Filípka, tak vlastně i to, že jsem k tomu došla já, protože vím, že spousta maminek o tom nechce mluvit a myslí si, že tím, když o tom mluvit nebudou, že na to zapomenou, ale ono to tak není. A ta odvaha byla v tom, že vlastně zažila jsem s Filípkem to, co jsme zažili a vlastně byl to boj o život a nebylo to nic hezkého, a když jsem viděla na té klinice, kolik je tam dětí a jak jsou ovázané a jak ten úraz je hrozně tragický a vlastně pak jsme se seznámili i s dětmi, které byly daleko víc popálenější než Filip, o Filipovi ještě budu mluvit, tak jsem si řekla, že ty děti ostatní zdravé, že je třeba chránit, protože je tam důležitý velmi fakt, že 95 procentům těchto úrazů lze předejít. A jak jste řekla, tak vy jste řekla ze začátku, že každý rok utrpí v Čechách úraz popálení přes 100 000 lidí a já bych k tomu chtěla říct, že z toho je přes 45 000 dětí, což je hrozně velké číslo. A já, když dělám přednášky dětem ve školách, tak dítě si neumí představit, kolik je 45 000 dětí, tak to vezmeme matematicky, vezmeme a já řeknu: představte si, že do jednoho autobusu si sedne 45 dětí a kolik těch autobusů by kolem vás projelo, abyste si představili 45 000 dětí, kterých je popálených za rok, který utrpí úraz popálením takového rozsahu, že je nutný zásah lékaře? Takže vypočteme pak, že to je 1000 autobusů, že kdybyste stála u silnice, tak kolem vás musí projet 1000 autobusů, abyste si dovedla představit, kolik je to 45 000 dětí. Ono ani tohle si nejde představit, toto číslo, takže to ještě pak roznásobíme až tak, že nám vyjde, že každé čtyři minuty je v Čechách popálené dítě tak, že je nutný zásah lékaře.
Kristýna Matute, moderátorka
--------------------
A jak dlouho vám trvalou právě dospět k tomuto rozhodnutí a proměnit nějakou tu bolestnou osobní zkušenost v pomoc druhým lidem?
Ivana Nikitinská, zakladatelka spolku Avalone
--------------------
Když to odhadnu, tak to je dva roky. A jestli k tomu můžu říct, tak vlastně ono je to i tak, že když jste na té popáleninové klinice a tam vlastně bojujete přímo o život, takže tam vaše psychika jede úplně naplno nadoraz. A pak, když to všechno pomine a vrátíte se domů, tak stejně ta léčba pokračuje dál a vaše psychika se potýká například s posttraumatickým stresovým syndromem a s dalšími problémy, ale naštěstí jsme to překonali velmi brzy. A ono tam pak vlastně ještě přišlo k tomu, že při léčbě jsme poznali děti, které byly daleko víc popálenější, než byl. Filip utrpěl popáleniny na 30 % těla, což je jako velká část, jedna z největších, ale při své cestě k uzdravení jsme potkaly děti, které utrpěly daleko větší a rozsáhlejší popáleniny. Když zmíním některé děti z Avalone, tak chlapec, 93 % popáleného těla, takže ten má umělou kůži vlastně skoro všude. Anebo chlapec Zdeny, který utrpěl tak těžký a závažný úraz popálením, že nemá polovinu těla, že mu museli amputovat tělo od pasu dolů, což je úplně nejvíc, největší tragédie a člověk si to nedovede představit ani u sebe, natož u svého dítěte. Takže tady s těmi dětmi jsme se spřátelili. Začala jsem si je brát i domů, začali jsme pořádat výlety a různé akce. A já, když jsem je pozorovala a hodně jsme si spolu povídali, tak jsem si říkala, prostě musíme to dostat mezi lidi, musíme to dostat mezi jak děti, tak mezi rodiče malých dětí, protože ty děti je třeba chránit a nikdo nechce, aby zažívaly to, co by zažít nemusely.
Kristýna Matute, moderátorka
--------------------
Zároveň v rámci těch přednášek a osvětové činnosti se musíte právě k těmto okamžikům pořád vracet a pořád to popisujete, tak není to něco, co jste chtěla spíš nechat za sebou?
Ivana Nikitinská, zakladatelka spolku Avalone
--------------------
Ne.
Kristýna Matute, moderátorka
--------------------
Takže pro vás sdílení zároveň procesem hojení, dá se říct?
Ivana Nikitinská, zakladatelka spolku Avalone
--------------------
Já si myslím, že ne, protože kdyby to byl pro mě proces hojení, tak bych to dělat nemohla, nemohla bych to vyprávět.
Kristýna Matute, moderátorka
--------------------
A co se tedy před těmi 11 lety přesně stalo?
Ivana Nikitinská, zakladatelka spolku Avalone
--------------------
Tak celý příběh popáleninový náš, tak právě před těmi 11 lety, a to bylo období, kdy jsem učila ve škole u dětí s tělesným postižením, mentálním i fyzickým. Do toho jsem studovala psychoterapii na pražské Vysoké škole psychosociálních studií a k tomu umělecké terapie; terapie pomocí pohybu, pomocí tance, protože já věřím tomu, že kdo má bolevou duši, že tanec a hudba mu pomůže, muzikoterapie a tak. A toto jsem aplikovala jak u dětí ve třídě, tak pak jako dobrovolník v nedalekém dětském domově, kde mi zase bylo líto dětí, že tam nemají maminky a tatínky, v domově pro seniory a na jednotce paliativní léčbě, kde v té době umíral můj kamarád na chorobu ALS. Takže v této době já jsem se vznášela na takové té krásné vlně studia, pomoci umění a zdravých dětí, takže to bylo prostě krásné období, ale asi všechno nemůže být pořád v životě stejné, takže najednou úplně v setině sekundy, jako by když to řeknu přeneseně, tak nebe se zatáhlo, uhodil blesk a ten nás odhodil vlastně úplně na první linii do první bojové linie, řečeno po vojensky. A to bylo právě na jednotku intenzivní péče popáleninové kliniky. A stalo se to tak, že jsem byla ve škole a měla jsem najednou telefonát. A v tom telefonátu zaznělo, že můj Filípek, pětiletý syn v té době, tak že utrpěl těžký úraz popálením a že je transportován vrtulníkem na jednotku intenzivní péče popáleninové kliniky Královské Vinohrady. Takže pro mě to byl obrovský šok. Okamžitě jsem se sbalila s cílem být na té klinice dřív než Filípek. Já jsem byla v Praze ve škole a Filípek letěl ze Sedlčan. Nepodařilo se mi to, Filípek tam byl dřív, takže byl to nepodstatný fakt, ale vím, že jsem prostě jela tady metrem a tramvají a prostě chtěla jsem tam být, aby sem tam byla. Takže Filípka jsem tam pak uviděla obvázaného už v posteli a byl uvedený v umělém spánku. Teď už to funguje naštěstí tak, že na té JIPce přes den s dětmi můžou být rodiče, a to je prostě velké plus.
Kristýna Matute, moderátorka
--------------------
A nemohli v té době?
Ivana Nikitinská, zakladatelka spolku Avalone
--------------------
Byly doby, kdy nemohli. Já jsem tam mohla být už přes den, za což jako děkuji všem bohům dobra, protože nevím, jak bych to dávala. Takže jsme se ocitli na jednotce intenzivní péče a začal doslova boj o život. Filípek utrpěl popáleniny na 30 % těla. A stalo se to tak, že seděl u stolu a na tom stole praskla skleněná konvice s vroucím čajem. A praskla tak nešťastně, že vylétl střep takhle z té konvice a vlastně ten proud se vrhnul Filípkovi přímo na bříško a na stehýnka. Z pozdějšího vyprávění vím, on mi řekl o tom, že v té chvíli si přál omdlít, ale nešlo to. Pak si pamatuje, že jeho tatínek, že volal rychle záchranku a tam mu poradili, že okamžitě chladit, takže byl ve sprše a pamatuje si, že vlastně od bříška až přes nohy, že se mu vytvořil obrovský puchýř nalitý vodou. Pak si pamatuje záchranářku a pak byl uveden do umělého spánku a pak odlétl vrtulníkem.
Kristýna Matute, moderátorka
--------------------
Co vám v tom na místě sdělili lékaři? Jako věděli už tehdy prognózu?
Ivana Nikitinská, zakladatelka spolku Avalone
--------------------
Ono u těch popáleninových úrazů prognóza nelze říct dopředu, protože já se pamatuju, že pan doktor mi řekl: "Uvidíme, buď to bude týden, dva týdny, měsíc... Podle toho, jak se to bude dál vyvíjet." No, u Filípka se to vyvíjelo bohužel špatně, protože do jeho ran se dostal streptokok. a když to řeknu ošklivě, tak prostě začal ho žrát zaživa. Takže pak přišel pan doktor s tím, že tu kůži od pasu ke kolenům je nutno odřezat, protože už nekrotizovala, odumírala, a to vlastně vytvářelo zánět v těle, takže Filípek měl i čtyřicítky horečky. A tady tu odřezanou kůži od pasu dolů bylo nutné nahradit autotransplantáty, takže přišla pak jeden den operace velká, a ta spočívala v tom, že Filípkovi odřezali kůži od pasu ke kolenům a zároveň ze zdravých částí těla, takže u Filipa to bylo nejvíce od kolen ke kotníkům, tak speciálním nožem ti lékaři odříznou slabý proužek kůže, slabé proužky kůže, které pak naloží do speciálního roztoku a ty slabé proužky kůže pak ještě dají do děrovačky a ta děrovačka ty proužky naděruje, a to je z toho důvodu, aby ten proužek pak, když přiloží na popáleniny, tak aby zakryl daleko větší plochu, než by zakryl nenaděrovaný. Takže ono to v podstatě vypadá pak ve finále, jako že takový ten bílý obvaz s těmi dírkami. A to je vlastně ten kožní štěp. Takže Filíkovi při této jedné velké operaci odňali kůži od pasu ke kolenům, vzali ty autotransnsplantáty, tu kůži na ty autotransplantáty a přivezli mi ho na pokoj. A to si vzpomínám, že on byl obvázaný od pasu ke kolenům a z těch obvazů prosvítalo, jak ta dezinfekce je žlutá, tak ale i ta krev, a to byl tak hrozný pohled, že v té chvíli jsem si řekla, že jsem snad nevěděla horší záběry ani ve filmech z první světové války. Protože když vidíte u dítěte, tak je to strašný.
Kristýna Matute, moderátorka
--------------------
A jak jste se s tím vnitřně srovnávala? Nebo kde jste vy brala tu sílu, abyste mohla být jako silná pro toho syna a být mu oporou?
Ivana Nikitinská, zakladatelka spolku Avalone
--------------------
Tak já to řeknu z pozice maminek na JIPce. Já to řeknu z pozice svojí, ale i z pozice jiných maminek, které máme v Avalone a se kterými se hodně povídáme a které tráví na JIPce například při léčbě onkologických onemocnění a které tam strávily třeba nebo tráví daleko víc času než já. My jsme s Filipem byli na JIPce měsíc, ale ty ostatní maminky, tam se to táhne třeba rok, dva, což si nedovedu představit a mají můj obrovský obdiv, protože mně stačil ten měsíc a je to prostě strašný. A když to tak řeknu, tak na té JIPce přes den prostě musíte být – nebo nemusíte, ale chcete být dítěti oporou, chcete mu ukazovat, že brzy se to všechno vyhojí, za chvíli půjdeme domů, možná tak už za tři dny, už na tebe doma všichni čekají, těšíme se a všechno to zvládneme a brzo to bude dobrý. Ale přitom vevnitř v těle víte, že to není zas tak růžové, jak to říkáte, a uvědomujete si všechna ta nebezpečí, která můžou nastat, ale nepřipouštíte si je. Prostě musí se jít dál a bude to dobrý a dáváte tomu dítěti naději. Takže se s ním smějete, vyprávíte vtipné příhody, povídáte pohádky a snažíte se ho udržet prostě v té rovině, že je všechno dobrý, i když vy máte stáhlé hrdlo, máte stáhlý dech a žere vám to – nebo já jsem říkala, že mi to drásá úplně všechny vnitřnosti. A hrozně hezky to vystihla maminka jedna naše, řeknu, moje jedna z nejlepších kamarádek, pokrevní ségry si říkáme, Jitka Žižková, která nedávno trávila měsíc na JIPce na onkologii, kdy její syn Jirka byl těsně po transplantaci kostní dřeně. A když jsme si o tom povídali, tak ona řekla: "Hele, nedívám se nalevo, nedívám se napravo, jedu vpřed jako tank." Takže takhle ty maminky fungujou na té JIPce. Pak už nastává ten večer, kdy odcházíte na svůj pokoj, kdy už s dítětem nemůžete být nebo na ubytovnu a tam přichází ta druhá fáze, a to je, že zůstanete se svými myšlenkami a tam to na vás všechno dolehne, protože víte, jak je to všechno nebezpečné, takže začne takové to: "Modlím se zase ke všem bohům dobra, ať to všechno dopadne dobře. Moc ráda bych si vzala tu bolest na sebe, aby to nemuselo snášet to dítě." A prostě přejete se, aby už to bylo všechno za vámi. Pak nemůžete usnout samozřejmě, brečení do polštáře a když už usnete, tak špatné sny na to. Ale ráno prostě vstanete, nasadíte – já jsem tomu říkala maska Avengera, úsměv a vejdete na ten pokoj a tam už to dítě a jedeme dál a brzo jdeme domů. Takže takhle to funguje.
Kristýna Matute, moderátorka
--------------------
Nabídli vám během této doby lékaři nějakou psychickou pomoc?
Ivana Nikitinská, zakladatelka spolku Avalone
--------------------
Jednou byl za mnou psycholog a povídali jsme si a usoudil, že nepotřebuju psychologickou pomoc, ani žádná psychofarmaka, nic. Ono je lepší prostě...
Kristýna Matute, moderátorka
--------------------
Měla jste tu masku Avengera?
Ivana Nikitinská, zakladatelka spolku Avalone
--------------------
Přesně.
Kristýna Matute, moderátorka
--------------------
Když se ještě vrátím k té transplantaci kůže, tak chápu správně, že by nebyla nutná, kdyby se tam nerozvinula ještě ta infekce, ten streptokok? Nebo by se k ní muselo přistoupit v každém případě?
Ivana Nikitinská, zakladatelka spolku Avalone
--------------------
V každém případě určitě ne, protože když jako jsem měla ten úvodní hovor s lékařem, tak on právě řekl, že uvidí se, jak se bude všechno vyvíjet. Buď se to zahojí samo, půjdete domů za týden, anebo budou nutné další zákroky.
Kristýna Matute, moderátorka
--------------------
A to je tedy tak, že jste vlastně sám sobě dárcem, že ten štěp se vezme z nějakých nepoškozených částí toho vašeho těla?
Ivana Nikitinská, zakladatelka spolku Avalone
--------------------
Ano.
Kristýna Matute, moderátorka
--------------------
A víte, jak se to řeší v případě, když to dítě je opravdu popálené třeba na 90 %?
Ivana Nikitinská, zakladatelka spolku Avalone
--------------------
Na 93 %, jako se to stalo Danečkovi. tak tam se to řeší umělou kůží, která se nazývá integra, protože vlastně u toho dítěte není kde brát ty kožní štěpy, protože speciálně tady ten chlapec, tak u toho vím, že měl zdravou kůži jenom kolem očí a na chodidlech.
Kristýna Matute, moderátorka
--------------------
Jak velké je riziko, že tělo tu vlastní kůži tady nepřijme?
Ivana Nikitinská, zakladatelka spolku Avalone
--------------------
Je tam riziko, procenta nevím, ale vím, že třeba u Filípka se přijmula většina z 90 % a tam, kde ten kožní štěp nebyl přijmut, tak ten vlastně odpadl pak při tom jednom převazu, ale u Filipa nebylo nutné to nahrazovat, takže tam ta kůže, ty štěpy pak srostly k sobě a jsou tam jizvy.
Kristýna Matute, moderátorka
--------------------
Pokud se to tedy povede, tak může to být opravdu potom jako druhá kůže, že časem se to zahojí natolik, že ani nejde poznat rozdíl?
Ivana Nikitinská, zakladatelka spolku Avalone
--------------------
To určitě ne, rozdíl je pořád poznat. Stále.
Kristýna Matute, moderátorka
--------------------
Mě vlastně zajímají ty možnosti i nějaké estetické medicíny. Vím, že před časem byla v DVTV youtuberka Kristýna Třešňáková...
Ivana Nikitinská, zakladatelka spolku Avalone
--------------------
Ano.
Kristýna Matute, moderátorka
--------------------
A ona také utrpěla popáleniny asi na více než 30 % těla a říkala, že ti lékaři jí právě slibovali, že časem to vůbec nebude poznat, ale že jí možná slibovali nesplnitelné, aby to v tu chvíli bylo psychicky únosnější. Tak mě jenom zajímalo, jestli to vlastně jde.
Ivana Nikitinská, zakladatelka spolku Avalone
--------------------
Jako co znám děti, tak u nich je to vždycky poznat, jako z těch, co znám. A myslím si, že ta kůže, když už utrpí popáleninový úraz, tak prostě je vidět, je to vidět. A ty jizvy vůbec nejsou hezké. Jako jestli k tomu můžu říct, co vím, tak že prostě ty popáleninové jizvy, když to vezmu zase úplně od začátku, s Filipkem jsme se vrátili pak domů a nastal další boj. To znamená, že vy musíte o ty jizvy pečovat, o ty transplantáty, protože když to řeknu drsně, tak dítě roste, ale ty transplantáty většinou s tím dítětem nechtějí růst a nerostou. Takže je nutné je masírovat a mazat a celkově rehabilitovat. Takže vím, že jsem mazala každé dvě hodiny a k tomu ještě Filipovi jsem dávala na ty rány speciální gely, které se kupujou v lékárně, které jsou napuštěné nějakou hojivou látkou, a to dítě ještě rvete do takových stahovacích oblečků. A to proto, aby, když to ukážu na ruce, tak aby ta kůže, to tělo bylo úplně stažené, protože ty jizvy po popáleninách mají tendenci kolonoidovat, to znamená, že se tam vytváří takové speciální jako vazivo, které prorůstá na povrch těla, kde je schopno vytvořit jizvu až o velikosti květákové hlavičky, což vůbec není krásný a hezký, je to hnusný. Anebo dokážou prorůst i do kloubu, kde dokážou ten kloub úplně znecitlivět, znehybnět, protože ho prorostou, takže proto je potřeba pořád ty transplantáty mazat, masírovat a protahovat a stahovat těma stahovacíma oblečkama, do kterýho to dítě prostě rvete úplně jak... Nedokážu to k ničemu popsat. Takže vím, že Filip ten obleček měl přes dva roky a musím to zaťukat.
Kristýna Matute, moderátorka
--------------------
Jak intenzivní péči potřeboval po tom propuštění z nemocnice?
Ivana Nikitinská, zakladatelka spolku Avalone
--------------------
Bylo mu pět let. Mazali jsme každé dvě hodiny, v noci to bylo tak tři a po čtyři hodinách, protože jsme nebyli schopni k tomu vstát. A rehabilitace a cvičení, protože třeba Filípek ležel měsíc v nemocnici, bylo mu pět let, vážil 19 kilo, a vím, že po tom měsíci ležení na lůžku, tak jeho nožičky byly jako tyčky slabý, protože ty svaly, svaly úplně ochabnou. A když jsem pak viděla zpětně fotku, tak... Fakt tyčinky, takže učit chodit znovu, cvičit, posilovat, takže péče je nutná pořád a stále. Ono, když to řeknu i třeba odborně, nejenom mými slovy, tak vlastně popáleniny patří k nejstrašnějším úrazům, které se nám mohou stát a vyznačují se vysokou motalitou, úmrtností, a když už dítě nebo člověk tento úraz přežije, tak stejně pak ho čeká dlouhodobá, velmi těžká a vlastně nikdy nekončící léčba.
Kristýna Matute, moderátorka
--------------------
To jsem se právě chtěla zeptat, jestli ta léčba někdy končí, nebo je to vlastně i teď pořád ještě proces?
Ivana Nikitinská, zakladatelka spolku Avalone
--------------------
U Filipa proces, myslím si, že už je u konce, protože ty transplantáty se nám podařilo tak krásně rozmasírovat a je tak dobrý a šikovný a cvičí. Prostě ty jizvy tam má, ale hmotu už nabyl dostatečně, tak já myslím, že už nebude nikdy nic potřeba dál speciálně pro něj vymýšlet.
Kristýna Matute, moderátorka
--------------------
Má teď ještě nějaká omezení nebo...
Ivana Nikitinská, zakladatelka spolku Avalone
--------------------
Ne, ne, ne.
Kristýna Matute, moderátorka
--------------------
Jak těžce se hojí ty psychické jizvy?
Ivana Nikitinská, zakladatelka spolku Avalone
--------------------
Psychické jizvy se hojí taky velmi těžce. A já bych řekla, že po tom propuštění z nemocnice, že je to tak půl napůl s těmi fyzickými problémy, protože když to řeknu – vím, že u maminek i u dětí třeba po návratu z nemocnice až u 40 % těch pacientů, co přijdou, tak se projeví posttraumatický stresový syndrom. To je jasný, že jo, protože když jste v té nemocnici, psychika jede úplně naplno, to už jsem říkala, ale pak, když přijde k tomu uvolnění a vy už to máte za sebou, jako to nejhorší, tak ta psychika ale neumí zařadit to, co prožila, ty hrozně jakoby strašný zážitky, taky je neumí zařadit do svého vědomí a do těch šuplíků v mozku, takže je taková zmatená a pořád se vám vrací k tomu, co jste zažili a pořád to přemítá v hlavě, ať je to ve dne, ať je to v noci. Takže u těch lidí se to projevuje například pláčem nebo jakoby špatnou náladou. Pořád se k tomu vrací a nemůže se toho ten člověk zbavit. Takže já vím, že u mě se to projevilo třeba tak, že zase přes den jsem jela prostě naplno, ale jednou jsem sedla do autobusu, protože jsem jela do školy na to dálkové studium, byla sobota, těšila jsem se do autobusu, že si tam odpočinu, že jo, hodina a půl cesty autobusem, a já jsem si sedla a v tom momentě uvolnění vím, že jsem se rozbrečela. A věděla jsem, že není proč brečet, protože všechno dopadlo krásně a dobře, ale prostě to člověk nemůže zastavit. Takže tam je ta léčba, že buď ta psychika, že se s tím vyrovná sama, anebo hrozně dobrá a jedna z nejlepších je psychoterapie anebo pak v těch těžších případech, pak už psycholog a psychofarmaka.
Kristýna Matute, moderátorka
--------------------
A dá se říct, co vám pomohlo nejvíc? Kdybyste mohla dát i nějakou radu lidem, kteří si prochází něčím podobným, tak co bylo opravdu účinné?
Ivana Nikitinská, zakladatelka spolku Avalone
--------------------
U mě nevím, já jsem se s tím vypořádala sama, ale vím, že u těch dětí, a vím to i z vlastní zkušenosti, i co jsem načetla, tak že je důležité se s nimi o tom bavit, o tom, co prožily, protože ono většinou ten rodič má tendenci s tím dítětem se o tom nebavit, aby to dítě na to zapomnělo, aby to prostě přešlo, zapomnělo na to a nepřipomínat mu to. Ale ono vlastně pořád to má v sobě, ty zážitky a nemá se komu svěřit. A vlastně jedna ze zásad té psychoterapie pak je, že když to dítě je s psychoterapeutem, tak si s ním o tom povídá a to dítě to ze sebe dostane, dokáže pak ty zážitky jako by zpracovat samo v sobě a tím dochází k vyléčení. Takže já určitě doporučuju každému se bavit s tím dítětem nebo když má sám problémy, tak mluvit o tom. Mluvit o tom a ono se to ne samo, ale prostě vypovídá se z toho a dostane se mu té pomoci, že to ze sebe dostane.
Kristýna Matute, moderátorka
--------------------
Dá se říct, že Filipa po propištění z nemocnice čekal další boj o přežití. A tentokrát o to sociální?
Ivana Nikitinská, zakladatelka spolku Avalone
--------------------
Určitě. A to bylo nejenom u Filipa, ale vlastně je to u všech dětí. Ono, co vím o těch psychických problémech, tak to dítě se musí vyrovnat s tím, že to jeho tělo je zjizvené a nechce to nejdříve přijmout. Takže já když zase řeknu o Filípkovi, tak si pamatuju, on je vlastně nejenom tělo od pasu dolů, to měl pořád přikryté, takže to neviděl, ale měl i ručičku. A vím, že když mu lékaři sundali obvaz z té ručičky a on ji uviděl, jak ji má žluto-zeleno-červenou a to, tak on ji vůbec nechtěl vidět, on si ji schovával pod deku. Takže jsem vymyslela dobrý způsob a požádala jsem rodinu, aby nám přivezli tablet, takže přivezli tablet, takže ručička letěla nahoru a krásně se rozcvičovala. Ale vím, že pak po návratu domů pak vlastně to tělo vůbec nevypadá hezky, ale nám hodně pomohlo to, že jsem začala zvát jako Filipa, kamarády a příbuzenstva a takové, abychom Filípkovi říkali, jak ta kůže jeho, že vypadá jak válečný hrdina, že prostě je to bojovník. On v té době byl voják samozřejmě pětiletej, že jo, takže vždycky: "Ukaž mi to, ty jo, ty vypadáš úplně jak tankista, ty jsi borec." Takže takhle postupně jsme to do něj, nechci říct, tlačili, ale myslím si, že to hodně pomohlo k tomu, že to přijal a že to své tělo takto přijal. Ale ne u každého dítěte se to vlastně takhle děje a co vím ze zkušenosti i z vyprávění vlastně z literatury, tak to dítě s těmi psychickými problémy, které má vyvolané těmi jizvami, tak na základní škole se ještě jakžtakž dokáže popasovat, i když ve většině případů, když už do té školy přijde, tak samozřejmě nastává posměch, urážky, takže vím, že jsou celkem běžné urážky "ty ohořelá mumie, seškvařený škvarku" a ještě daleko horší, to nebudu tady ani říkat. Ale na té základce to dítě ještě pořád to jakoby snese, ale pak, když přijde do puberty, dospívání, tak tam já říkám, že i úplně zdravé děti, které dospívají, mají hodně problémů a přicházejí deprese a hodně v dnešní době i pokusy o sebevraždu dokonané, nedokonané. Ale vím, že u těch dětí s popáleninami, že vlastně pak v té pubertě to u nich propukne úplně znovu a v daleko větší míře. A co vím od třeba známých záchranářů, tak vím, že jednou mi jeden řekl, že právě děti z popáleninovými úrazy v době dospívání patří do kategorie s největším počtem pokusů o sebevraždu.
Kristýna Matute, moderátorka
--------------------
A měla jste třeba z tohoto strach? Nebo snažila jste se právě o to víc s Filipem jako mluvit, komunikovat o všem, abyste měla jistotu, že je v pořádku?
Ivana Nikitinská, zakladatelka spolku Avalone
--------------------
Přesně. Komunikujeme pořád.
Kristýna Matute, moderátorka
--------------------
Ještě k tomu posměchu a k těm urážkám, které jste zmínila, tak já mám tady vaši citaci z rozhovoru pro server Aktuálně, kde jste řekla: "Musí se naučit přijímat posměch a urážky nejen spolužáků, ale i cizích dětí a bohužel i dospělých." Mě překvapili, se přiznám, ti dospělí, protože si neumím představit, jaké urážky řeknu dítěti, které má evidentně jako vážné zranění a popáleniny.
Ivana Nikitinská, zakladatelka spolku Avalone
--------------------
Řeknu příhodu, odkud to vím, a to bylo, že Filip letěl na ozdravný pobyt a bylo to s jednou organizací. A vezla jsem na letiště Filipa a ještě s dalším popáleným kamarádem, takže byla jsem s nima na letišti, předala jsem je a pak odešli do toho zavazadlového prostoru a pak vzletěli do nebes letadlem. Samozřejmě jako matka jsem to sledovala na tom radaru, jak letadlo vzlétá, přistává, všechno dobrý, díky Bohu. A když přistáli a pak mohli volat, tak vím, že mi volal Filípek a říká: "Jako všechno bylo v pořádku." Bylo mu tak sedm let a on mi pak říká: "Víš, co se, mami, stalo?" A říkám: "Co se stalo, prosím tě?" A on říká: "No, když jsme pak čekali už u toho letadla, tak přišla za panem vedoucím nějaká paní a říkala mu: "Co si to dovolujete brát do toho letadla takovéhle děti? Já letím na dovolenou a nechci to vidět." Ona to řekla ještě jako horšími slovy. A ten druhý chlapec mi to ještě potvrdil do telefonu. Já říkám: "Filí, tak prostě to byla nějaká paní..." Takže je to i o dospělých.
Kristýna Matute, moderátorka
--------------------
A zároveň vlastně říkáte jako "musí se to naučit přijímat" v té citaci, tak jakým způsobem? Jako co jste mu radila třeba, když za vámi chodil s těmito zkušenostmi? Jak na to reagovat?
Ivana Nikitinská, zakladatelka spolku Avalone
--------------------
Reagovala jsem na to, že je třeba se naučit žít s tím, že ne všichni lidi na světě jsou dobří a že tady to nikdy nevymizí a pořád to bude. A že on sám ví, že hrdina je, zvítězil a posměch musí od sebe... Bohužel to tak je.
Kristýna Matute, moderátorka
--------------------
A vy sama třeba máte nachystanou nebo naučenou nějakou reakci, kdybyste se s takovým přístupem setkala?
Ivana Nikitinská, zakladatelka spolku Avalone
--------------------
To asi jde přímo ze mě. Jako naučené předem to nemám, abych to měla jako básničku, ale myslím, že bych si s tím poradila rychle a snadno.
Kristýna Matute, moderátorka
--------------------
Když budete vycházet i ze zkušenosti těch ostatních rodičů, se kterými se setkáváte ve spolku, tak řekla byste, že obecně tady v Česku jako funguje pro ně ten podpůrný systém a pro ty děti?
Ivana Nikitinská, zakladatelka spolku Avalone
--------------------
Myslím, že nefunguje.
Kristýna Matute, moderátorka
--------------------
A proč ne? Co vám třeba osobně nejvíc chybělo?
Ivana Nikitinská, zakladatelka spolku Avalone
--------------------
No, nedostatek psychoterapeutů nebo psychologů. A já jsem měla to štěstí, protože znala jsem skvělé psychology jako ze své školy, takže pro Filipa jsem našla pomoc téměř okamžitě. A vlastně pak i pro další děti, protože jsem je doporučovala přímo do tohoto...
Kristýna Matute, moderátorka
--------------------
A myslíte psychoterapeutů specializovaných přímo na tyto typy zranění a úrazů? Nebo obecně?
Kristýna Matute, moderátorka
--------------------
Asi i obecně, protože já ani neznám někoho, kdo by byl specializovaný na tento typ úrazů. Já si i vzpomínám, že když jsem chodila do školy, tak jsme tam jeli pak jeden seminář, kde se zkoušely přímo, jako já nevím, jak to říct, jako v akci, že vím, že jsme tam jeli nějaké dvě psychoterapeutky a my jsme tam byli jako žáci a oni říkaly: "Teď si to předvedeme, jak se řeší nějaké problémy. Je tady nějaký dobrovolník, který by se chtěl svěřit se svými problémy? A my vám ukážeme, jak se takový člověk dá psychoterapeuticky jako vyléčit nebo pomoci mu." Tak nikdo se nehlásil, tak jsem se přihlásila a říkám: "Tak já bych se ráda svěřila." A tak jsme tam takhle seděly, a tak jsem se začala svěřovat, že máme za sebou úraz popálením a že jsem jako maminka, vrátili jsme se domů, pokračuji ve studiu, ale že se mi stane to, že v noci se mi ty vzpomínky vrací, v autobuse se mi to vrací a že když jsem jela do té školy, že jsem se rozbrečela a že je to jako jasný posttraumatický stresový syndrom a jak mi pomůžou. A já si pamatuju, že ta paní psychoterapeutka řekla: "No, tak u vás nevíme, jak bychom vám pomohly. Je někdo další?" A tím to bylo jako hotový.
Kristýna Matute, moderátorka
--------------------
Ani lékaři vás nenasměrovali na nějakého konkrétního odborníka?
Ivana Nikitinská, zakladatelka spolku Avalone
--------------------
Ne, ne.
Kristýna Matute, moderátorka
--------------------
Nebo že by vám doporučili, vůbec?
Ivana Nikitinská, zakladatelka spolku Avalone
--------------------
Ne, ani jsem si nikde nestěžovala jako sama za sebe, že bych vyžadovala, ale nebyli jsme nasměrováni, že bychom měli navštívit někoho a někde. Prostě to není, chybí to.
Kristýna Matute, moderátorka
--------------------
A jakou podporu tedy lidé můžou najít ve vašem spolku Avalone?
Ivana Nikitinská, zakladatelka spolku Avalone
--------------------
Spolupracujeme právě s pražskou Vysokou školou psychosociálních studií, kde je pán prof. Karel Balcar, který vede psychoterapie pro děti, a když je potřeba, tak k němu nasměruju rodiče s tím dítětem. Takže tam chodili Filípek na dva roky na skupinovou psychoterapii. A pak ještě další.
Kristýna Matute, moderátorka
--------------------
Vy se na webu popisujete jako parta popálených a nemocných dětí, jejich rodičů a přátel. Tak co kdyby se chtěl někdo do té party přidat?
Ivana Nikitinská, zakladatelka spolku Avalone
--------------------
Ať se přidá. My přibíráme pořád.
Kristýna Matute, moderátorka
--------------------
Kolik vás je momentálně?
Ivana Nikitinská, zakladatelka spolku Avalone
--------------------
Je to neustálý proces, tak odhadnu tak 30 dětí a rodiče. A jsou to jak děti popálené, tak děti s leukémií a s rakovinou.
Kristýna Matute, moderátorka
--------------------
A vy už jste to trochu načala na začátku, ale s jakými příběhy popálených dětí jste se ještě setkala? Jako při jakých situacích k takovému úrazu může dojít?
Ivana Nikitinská, zakladatelka spolku Avalone
--------------------
Tak já zmíním... No, u dětí vlastně jsou tři druhy popálením, které jsou nebezpečné, a to je opaření, tam je vlastně horká tekutina, a tady ten způsob popálení hrozí u nejmenších dětí, u batolat a u předškolního věku. Takže já vím, že třeba na té jednotce intenzivní péče 80 % dětí byla batolata. A nebyl to vůbec krásný pohled, protože co tam ty maminky nosily ta děťátka, tak to jsou obvázané hlavy, obvázané hrudníčky a koukají z toho jenom oči. A ono je to způsobené tím, že to malé dítě, když se snaží chodit anebo lézt, tak prostě leze a najednou vidí v kuchyni maminku a tam visí něco bílého a ono se to hýbe, je to zajímavé, tak děťátko přileze, zatáhne za to a on je to kabel od rychlovarné konvice. Takže to strhne na sebe a má to po celém těle. Přileze ke stolu, strhne ubrus, tam je polévka. Já vím, že na Slovensku se uváděl případ, že zemřela holčička, taky batole, a to bylo po opaření horkou polévkou. Ono u těch malých dětí hrozí, že už u pětiprocentní popáleniny, u popálenin na 5 % těla hrozí smrt. Ono je to způsobené tím, že vlastně tělo, když zažije popáleninový úraz, pětiprocentní to je – já to dětem ukazuju na přednášce – řeknu jedna dlaň je 1 %, tak si to pětkrát přiložte za sebou na stehýnko, a to je 5 %. A stačí si popálit 5 % těla a už vám půjde o život, a to není vlastně nic nesnadného si popálit 5 % těla. Je to rychlé, je to snadno a je to hned. Takže u těch batolat tam hrozí, jak jsem říkala, ještě opaření, rychlovarná konvice, čaj, kafe i špatně nastavená sprcha a prostě začíná boj o život. Pak u starších dětí to je školní věk, to je základní škola, to pak řeknu ten jeden příběh, tak to jsou výzkumníci a geniové, kteří zkouší, co je možného a co všechno jde vyzkoumat. Takže například cvaknutí zapalovačem u kanystru s benzínem, to bude ten případ. A pak u starších dětí, a to jsou středoškoláci, tak tam nastává popáleninový úraz, nejvíce teď je uváděn elektrický proud. A to znamená, že je to odvozeno od toho, že ty děti si například chtějí buď zažít dobrodružství anebo vyfotit selfíčko nejčastěji na odstavených vagonech vlakového nádraží. A petardy samozřejmě. Takže takové je vlastně to rozvrstvení, ty popáleninové úrazy. A když to vezmu jakoby na těch přednáškách, tak ty děti seznámím s každým typem úrazu od nejmenších až po nejstarší, co se jim může stát, co se jim může přihodit. A když už jsme tedy zase u těch přednášek, tak já to řeknu tak, že ta přednáška Pálí, preventivní program do škol, tak je založena příbězích dětí. Takže ke každému typu popálení je namluvený příběh dítěte, video a fotografie. A já to těm dětem pouštím, prokládám to samozřejmě hudbou, aby se uvolnily, a oni se mají možnost na každý ten úraz zeptat. Pak přejdeme k prevenci, to znamená, jak se ochránit, jaké jsou zásady, aby se jim to nestalo a první pomoc. A na konci to pak končíme krásným, protože já říkám, že všechno má v životě mít dobrý konec, nejenom pohádky, tak tam si povídáme o pomoci a jak těm dětem lze pomoci. A vy jste se mě ptala na to, jaké ty druhy úrazů, jako konkrétní případ.
Kristýna Matute, moderátorka
--------------------
S jakými příběhy se setkáváte a vy jste zmínila nějaký z té základní školy s tím benzínem a zapalovačem, tak jestli to chcete ještě říct.
Ivana Nikitinská, zakladatelka spolku Avalone
--------------------
Takže začneme těmi opařeninami a tam je příběh Filípka. Pak je příběh ze základky, a to je příběh o popáleném chlapci ohněm, protože u těch základních škol, tam, jak jsem říkala, ti výzkumníci, a tam hrozí nejčastější způsob úrazu ohněm. A tady to je příběh chlapce. Vím, že ve třetí třídě se s kamarády bavili o přestávce a kamarádi říkali, jak je hrozná sranda, když zapalovačem cvakne u kanystru s benzínem, takže šel domů a doma zapalovač a v garáži kanystr s benzínem. Takže to zkusil a pak z vyprávění jeho, tak říká: "No, nejdřív jsem cvaknul poprvý a udělalo to fuk, a to byla hrozná sranda, to bylo hezký. Pak jsem cvaknul podruhý a udělalo to ještě takhle víc." A to se mu taky líbilo, tak cvaknul potřetí, ale potřetí to už přišel výbuch a chytla celá garáž, oblečení zimní, takže to jsou ty popáleniny na 93 procentech těla. Z vyprávění ještě vím, že padnul na zem, ale i v těch devíti letech měl tolik síly a odvahy a chuti žít, že vstal a běžel za maminkou. Takže při převozu do nemocnice samozřejmě vrtulníkem, tak nikdo z lékařů, ani pan primář nevěřil, že tak malé dítě může přežít tak těžký úraz popálením, protože 93 % těla, říkám, to nepřežili ani váleční veteráni. Jan Palach, 60 %. Takže to je úraz popálením na základě vědeckých výzkumů školáků. A právě ono je potřeba, aby ty děti to slyšely a aby to viděly, co se může stát, protože já jim i na těch přednáškách říkám: "Uvidíte fotky a je lepší se na tu fotku podívat a vidět ji vteřinu, než to pak vidět na svém těle." Takže funguje to a...
Kristýna Matute, moderátorka
--------------------
Takže tohle je i důvod, proč cílíte vlastně přímo na ty děti a nejenom na ty rodiče?
Ivana Nikitinská, zakladatelka spolku Avalone
--------------------
Ano.
Kristýna Matute, moderátorka
--------------------
Protože vy vlastně říkáte, že 95 % těch případů jde předejít, ale jak jde předejít něčemu, co rodiče ani nenapadne, že by se mohlo stát? Jako třeba takový výzkum, nebo že dítě vyleze na ten vagon, aby si udělalo fotku.
Ivana Nikitinská, zakladatelka spolku Avalone
--------------------
Takže prevencí cílíme na děti, a to jsou přednášky ve školách, ale zároveň i na dospělé, a to je jednak přes sociální sítě, že na tom Facebooku a na webu, tak sdílíme ty příběhy, aby ty rodiče věděli, co se může stát. A pak hlavně na festivalech přes léto. My vlastně od května každý víkend jezdíme na festivaly a na koncerty, kde máme svůj stánek Avalone a tam rollupy s prevencí popáleninových úrazů a zase ty příběhy. A já bych tímto hrozně moc chtěla poděkovat jednak organizátorům festivalu, že nám to umožnili, protože to je velký dosah mezi lidmi, takže nejvíce například panu Viktoru Součkovi, zakladatel a majitel Hradů CZ, se kterými my už vlastně pátým rokem pojedeme po celé republice. To je putovní festival a objede celou republiku, osm hradů přes celé víkendy, kde je dosah přes 100 000 lidí za jeden rok. No, a pak naši patroni, se kterými můžeme jezdit na turné, a to je kapela Dimitri a kapela Kabát, kde je zase ohromí dosah mezi jejich fanoušky. A prostě vím, že třeba k nám do stánku přijde spousta mladých lidí, kteří řeknou: "Tohle jsem vůbec nevěděl. Teď vůbec dítě nepustím ani do kuchyně." A ono je to potřeba. Já jsem to taky nevěděla. Já jako mamina, vlastně jako mamka malých dětí, tak jsem nevěděla, jak je nebezpečný ten úraz popálením, jak je nebezpečné kafe na stole, jak je nebezpečný čaj, špatně nastavená sprcha. A vím třeba i od mých známých a kamarádek a tak, že říkají: "Tedy Ivo, od té doby, co tě znám, tak já i to kafe takhle dávám pryč." A ono je to dobře, protože nechtěli by to vědět na té jednotce intenzivní péče.
Kristýna Matute, moderátorka
--------------------
Takže kdybyste mohla shrnout nějaké ty nejdůležitější rady pro rodiče s malými dětmi, jak takovým úrazům předejít?
Ivana Nikitinská, zakladatelka spolku Avalone
--------------------
Tak u těch malých dětí určitě největší opatrnost v kuchyni. Nikdy nechovat dítě, když něco vařím. Když už vařím něco na plotně, když řeknu postaru, tak zase to dítě dát úplně pryč, protože znám příběh, že malý chlapeček přišel k plotně, a on to vyprávěl pak zpětně, chtěl vidět, co tam je a tam byl velký hrnec, takže ještě si vystoupnul na něco, co tam je u toho sporáku a šáhnul na ten hrnec a samozřejmě to vylítlo celé na něj. Nebo jsme leželi v nemocnici a vedle nás ležel chlapeček a tomu se to stalo s rozžhaveným olejem. Taky přišel k vařiči a pánev. Takže opatrnost v kuchyni, v koupelně a při jakékoliv manipulací s horkými jídly a s horkými nápoji.
Kristýna Matute, moderátorka
--------------------
Pomáháte nejenom popáleným dětem, ale také dětem z leukémií a hledáte dárce kostní dřeně. Proč tento úkrok od popálenin?
Ivana Nikitinská, zakladatelka spolku Avalone
--------------------
No, protože jsme bojovníci a vlastně nebojujeme jenom za naše životy, ale prostě je potřeba ochránit, já to řeknu nadneseně, ale prostě děti celého světa, protože jsem máma. A když to pak vidíte, tu bolest, to prostě nejde nic proti tomu nedělat. A stalo se to tak, že v té době, když už jsme jezdili na ty festivaly a mezi lidi, tak jeden z našich kamarádů onemocněl leukémií. A vím, že jeho tatínek začal hledat dárce kostní dřeně s tím, že ten dárce kostní dřeně je vlastně jediná možnost, která může jeho dítě zachránit. A ten tatínek se do toho pustil tak, že hledal sám dárce kostní dřeně. On i své kolegy v práci vozil do registru, kamarády a pak i pořádal kulturní akce... Tak si říkám: "Musíme mu pomoct, už máme i ten dosah." Takže jsme se pustili i do toho. A vlastně vstoupili k nám do Avalone a pak se přidaly další děti s leukémií a jejich maminky a zase vyprávění, příběhy, setkávání a tak jsem si řekla, ty příběhy jsou tak silný a ony pomůžou najít dárce kostní dřeně, takže některé maminky, většina těch maminek, tak našly odvahu a příběh toho dítě sepsaly a zveřejnili jsme je ve výzvě Chci žít. A já tomu říkám výzva k životu Chci žít a je to prostě výzva dětí, že chtějí žít a nechtějí zemřít na leukémii. A tam jsou popsána jejich příběhy a na základě těch příběhů prostě hledáme dárce kostní dřeně, to znamená, že ty příběhy vysíláme zase přes sociální sítě a na těch festivalech, takže můžu říct, že jedna z těch výzev na Facebooku, tak má přes 6 milionů zhlédnutí, což je prostě takhle... a to je nejenom v Čechách, ale hlásí se mi, například i psala paní z Anglie, jestli to pomůže, když se přihlásí do registru v Anglii, takže samozřejmě že to pomůže, protože skvělá zpráva je, že ty registry dárců kostní dřeně jsou celosvětově propojeny. Takže když lékař vloží genetické znaky pacienta, který nutně potřebuje zachránit dárcem kostní dřeně, tak prostě ta žádost projede celým světem a čeká se na zázrak, že někde na světě je genetické dvojče toho člověka, který má ten dar, ten zázrak tím darováním kostní dřeně toho člověka zachránit. A děje se to a stává se to, takže hledáme a nevzdáváme to. K dnešnímu dni vím, že na základě této výzvy se přihlásilo přes 4000 lidí. A říkám, pořád jsme na začátku a bude to víc a víc.
Kristýna Matute, moderátorka
--------------------
Tak vám přeju a těch dárců najdete co nejvíc.
Ivana Nikitinská, zakladatelka spolku Avalone
--------------------
Najdeme. Já tomu věřím. Říkám, jsme na začátku a vy nám v tom pomůžete hrozně moc, protože jestli k tomu ještě můžu říct, tak ono pořád těch dárců je málo a pořád platí ten fakt, že každý čtvrtý člověk umírající na leukémii se dárce nedočká. Takže já říkám, že to měníme a změníme.
Kristýna Matute, moderátorka
--------------------
Moc vám děkuju za rozhovor, na shledanou.