Když kolem předsudků točím já
Vzhledem k tomu, že si spousta nevidomých stěžuje na nevhodnou komunikaci a chování zdravotníků (např. nedostatečný popis či pomoc při orientaci v místnosti, nevhodné komentáře atd.), rozhodla jsem se ocenit ty, kteří to dělají dobře. Netuším ovšem, jestli jsem udělala dobře já:
Dnes jsem byla u jedné doktorky na prevenci. Chodím k ní už několik let a chovají se tam ke mně velice hezky. Zdravotní sestra mi vždy pomůže s orientací v místnosti, popíše, co je potřeba, a na konci mě vyvede před ambulanci. Žádné vyvolávání kdesi z hlubin ordinace, abych musela hledat, kde že je ten vchod - vždy si pro mě přijde a osloví mě příjmením. Zároveň se nevnucuje tam, kde to není potřeba - když jsem odmítla nabízenou pomoc s obouváním, brala to, jak to je, a mě ani nenapadlo se urazit, protože ta nabídka byla tak nějak nevtíravá a empatická (ne, udivený komentář, že si umím rychle zavázat tkaničky, opravdu nenásledoval).
Totéž platí o lékařce: od první návštěvy mě automaticky dovede ke křeslu na vyšetření, popisuje mi, co a kdy se se mnou bude dít, nemá žádné nevhodné komentáře na jednu ani na druhou stranu a obecně má komunikaci s pacienty dobře pořešenou bez ohledu na handicap. Ono to totiž moc dobře nejde oddělovat - buď je někdo empatický a chová se dobře k leckomu (a když náhodou ne, tak to neurazí), nebo není empatický a pak se nechová dobře skoro k nikomu.
A tak jsem si řekla, že to ocením, a pochválila jsem je, že se ke mně z hlediska zrakového postižení velmi dobře chovají. Sestřička odpověděla (myslím, že trochu překvapeně), že jim to přijde úplně normální a že jsou asi staré. V tu chvíli jsem to otočila v žert, že jsou spíš mladé, ale pak jsem sama sobě položila otázku, jestli to byl dobrý tah. Jistě - když se k nám někdo chová hezky, je dobré to nepovažovat za samozřejmost. A hlavně, co si budeme povídat, ono to potěší. Když je na mě někdo hodný, chci na něj být taky hodná.
Jenže, na druhou stranu, když to takhle vyzdvihnu, nedávám tím najevo, že chovat se empaticky k člověku s handicapem je vlastně něco nadstandardního? Nespoluvytvářím tím tytéž předsudky, proti nimž se snažím bojovat? Možná by bývalo bylo rozumnější pochválit je spíš za to, že jsou milé a že se u nich cítím dobře, a nevnucovat jim tak myšlenku, že vhodné chování k člověku s handicapem je něco speciálního, když je navíc ani nenapadla a když se nejspíš stejně mile chovají...