"Když má člověk ruce a nohy, může dělat prakticky cokoliv"

Jihlavsko;Třebíčsko
Jaké to je, potýkat se s nemocí či zraněním, zná atlet Petr Svoboda moc dobře. Co však nyní prožívá úplně poprvé, je velký strach o mladšího bratra Aleše.  

BUDIŠOV Pokaždé, když už se zdá, že atletický život českého překážkáře Petra Svobody začíná dostávat normální podobu, objeví se další zranění či nemoc. Jedna taková dvojkombinace letos vyřadila urostlého sportovce z Budišova na Třebíčsku ze závodního rytmu na bezmála čtyři měsíce.  

"Naposledy jsem běžel šedesátku překážek na halovém mistrovství České republiky letos v únoru. A kuriózní na tom bylo, že i když jsem si při závodě natrhl sval, stejně jsem vyhrál," zmínil s hořkým úsměvem svoje vítězství, a tudíž i republikový titul z ostravské haly.  

- Zranění bylo zřejmě vážnější, než jste si původně myslel. Nebo se přidaly nějaké komplikace?  

Měl jsem ve svalu díru velkou skoro pět centimetrů. I tak se to ale hojilo docela dobře. Jenže jak jsem se začal pomalu rozběhávat, tak jsem nemocné noze ulevoval a přetížil si zánártní kůstky na té zdravé. Chvíli to dokonce vypadalo na únavovou zlomeninu. Což se sice naštěstí nepotvrdilo, ale z toho chození po vyšetřeních v nemocnici jsem dostal angínu. A pak, aby toho náhodou nebylo málo, i zánět průdušek.  

- Dal jste svému strážnému andělovi volno?  

(směje se) Myslím, že ne. Každopádně od halové sezony mě opustil. A byla to velká škoda, protože moje časy byly na letošní Evropě medailové. O to bylo pro mě těžší se s tím smířit.  

- Na první pohled nicméně nevypadáte, že byste se měl každou chvíli zhroutit. Už jste komplikacím nejrůznějšího druhu přivykl?  

Spíš jsem v posledních týdnech pochopil, že kňučet občas při nějaké bolesti je nic proti tomu, když člověk bojuje o sebemenší pohyb. Můj mladší brácha Aleš (atletický vícebojař – pozn. red.) se totiž léčí z hodně ošklivé nemoci. Nějakou dobu mohl hýbat jen hlavou.  

- To zní dost děsivě...  

Měl nějaký syndrom, jméno jsem zapomněl. Dá se říct, že mu v podstatě vypnulo celé tělo. Kromě zánětu střev bojoval i s přechozenou boreliózou. Jeho organismus byl brutálně vyčerpaný.  

- Tak proto mu nedávno věnoval vícebojař Adam Havlíček povedený závod, při kterém se stal juniorským mistrem České republiky v novém osobním rekordu 7 547 bodů?  

Přesně tak. Adam mě trochu předběhl. Říkal jsem si, že si s bráchou dáme takovou výzvu – já budu bojovat ve svém neustálém sportovním nezdaru a on s , aby se vrátil do plnohodnotného života.  

- Už je na tom bratr lépe?  

Před pár dny jsem za ním byl v Kladrubech, kde bude rehabilitovat ještě asi šest měsíců, a měl hroznou radost, že už může hýbat špičkami nohou. I mluvení už je jakž takž a začal si taky sem tam něco podávat rukou. Občas mu z ní ale ještě něco vypadne.  

- Stejně jako vy se i váš bratr věnuje atletice a v poslední době dokonce jízdě ve čtyřbobu. Je naděje, že se ke sportu zase vrátí?  

Zaplať pánbůh jsou doktoři optimisti. Brácha ve svém věku, kdy mu je čtyřiadvacet, se může dostat do stavu, v jakém byl před nemocí. Z toho mám obrovskou radost.  

- Každopádně jeho nemoc, vaše kdysi skoro  a spousta dalších zranění z vás už skoro dělá doktora. Nemáte ten pocit?  

(směje se) Úplně ne, ale chápu, jak to myslíte. Podle mě je život o tom, že člověk pořád dělá nové a nové chyby. A konkrétně já jsem nastavený tak, že jednou budu hodně zkušený, protože chybuju pořád. Pak budu moct třeba jednou lidem radit, čeho se mají vyvarovat.  

- Do té doby se dál budete pokoušet výsledkově prorazit?  

Mám to v plánu. Budu doufat, že moje tělo ještě všem ukáže svoji nadlidskou sílu. (usmívá se)  

- A co nějakou záchrannou síť pro případ, že by to nevyšlo? Rozhodně vám nechci nic podsouvat, ale roky přibývají každému...  

Znovu se vrátím k bráchovi. Když jsem za ním chodil do nemocnice, hodně jsme si povídali. Třeba o tom, že když má člověk ruce a nohy, může dělat prakticky cokoliv. Takže, až já jednou skončím, a pokud na tom budu aspoň jako teď, můžu taky dělat cokoliv.  

- Jinými slovy, plán na dobu po skončení kariéry zatím nechystáte?  

Samozřejmě že mám nějaké vize a projekty, které bych chtěl dělat, ale teď jsem pořád ještě u atletiky. A nedrží mě u ní to, že musím, ale že chci.  

- Zůstaňme ještě u vašeho bratra, může vás jeho příběh posílit?  

Mě i jeho. On sám mi říkal, že je to možná věc, která ho změní v tom dobrém slova smyslu. Já sám to znám z doby, kdy mi hrozila amputace a všichni mi říkali: "Pane Svobodo, už moc nemyslete na běhání." Ale já jim chtěl ukázat, že to půjde. Pořád jsou na tom lidi i hůř.  

- Moc horších stavů než ten, že se nemůžete hnout, si člověk jen těžko dokáže představit...  

Brácha říkal, že bez rukou je to fakt hrozný. U nohou to ještě nějak zvládnete, ale když si nemůžete nic podat... Proto je pro něj obrovská motivace teď rehabilitovat. Zvlášť když vidí zlepšení.  

- Takže možná jednou zase sedne i do čtyřbobu?  

Myslím, že kdyby neonemocněl, tak už je oficiálně v týmu. Zkoušeli ho i na Světovém poháru v Americe.  

- Však i vy jste kdysi mluvil o bobech jako o jedné z možností, jak si prodloužit sportovní život...  

To je pravda. Měli jsme s bráchou takový cíl, že se jednou potkáme na startu závodu na 110 metrů překážek, což se nám splnilo, a teď si děláme srandu, že já počkám, až se on naučí bob pilotovat, a pak ho roztlačím. Budeme takové filmové Kokosy na sněhu z Budišova na Třebíčsku. (směje se)  

Foto: Bratry Svobodovy od sebe dělí čtrnáct let, přičemž jako první přišel na svět v třebíčské nemocnici v roce 1984 Petr (vpravo). Každopádně on i jeho mladší sourozenec Aleš se vydali po atletické stopě.