Když se chce, i na vozíku se dá dělat všechno, míní Lucie, která ochrnula před pěti lety

Asi jediné, co po úrazu míchy, který ji ve 27 letech upoutal na invalidní vozík, musela Lucie Čihulová změnit, byly koníčky. "Hrála jsem golf, lyžovala. Ale to vlastně můžu dělat i teď, ale asi se nechci učit novým věcem. A stejně nemám čas," svěřila se ambasadorka nové pražské neurorehabilitační kliniky Centrum Sarema s půlroční dcerkou na klíně.
Péči o ni prý zvládá úplně v pohodě. A když nestačí vlastní síly, už se nebojí říct o pomoc. "Jak je těžší, už ji nevyndám sama z auta," zmínila jeden z okamžiků, kdy potřebuje asistenci. Další nastává, když jí do cesty přijdou schody. "Pořídila jsem si kočárek s elektronickou brzdou, aby neujel z kopečka," vyprávěla Novinkám, co jí usnadňuje život.
Vzápětí přiznává, že má strach, až Laura začne běhat. "Ale říká se, že děti vozíčkářů jsou víc empatické, hodnější," věří, že všeho půjde hladce i později. "Laura je hodná, jenom mě chce občas sníst," smála se, zatímco okatá holčička okusovala maminčiny prsty a přitom se zvídavě rozhlížela po sále plném speciálních rehabilitačních pomůcek.
Ženám, které stihl podobný osud, Lucie miminko vřele doporučuje. "Dítě vám dá jiný náboj. Navíc mám pocit, že toho zvládám víc než předtím," přemýšlela Lucie, kterou vedle dítěte zaměstnává i její eventová agentura a nový dům, který u Hradce Králové staví s manželem. S ním se poznala až po úraze.
V Chorvatsku před pěti lety vyletěla z motorového člunu. Skončila s tříštivou zlomeninou obratle. Absolvovala čtyři operace páteře, v nemocnici strávila půl roku. Pobyla v rehabilitačním centru v Kladrubech, v Panamě podstoupila transplantaci kmenových buněk.
"Ale moc mi to nedalo, a přitom to bylo drahé jak čert. Ale je pravda, že jsem pak byla méně unavená, možná, kdyby se to opakovalo víckrát, výsledek by se dostavil. Ale nechci celý život obětovat tomu, že budu jezdit po klinikách ...