Komu se to nelíbí, ať…
...si vezme babičku domů. Život seniorů v zařízeních, které se honosí názvem "Domov", se v mnoha případech smrskne na postel a její nejbližší okolí.
Čas plyne pomalu. Odehrává se podle přesně připraveného schématu, kdy jediným povyražením je koupel jednou týdně. A mnohdy se stane spíš noční můrou.
Trochu štěstí zůstalo těm, kteří se ještě mohou hýbat, tedy se mohou zúčastnit hromadně organizované zábavy, na kterou se velmi často dostaví nějaký lokální politik, aby potom zasypal své sociální sítě fotkami se šťastně se usmívajícími babičkami a dědečky, kterým předal kytičku nebo nějakou jinou drobnost. Ti, kteří se nedostanou sami z postele, zůstávají v posteli. A čas kolem nich pomalu odtikává od jídla k jídlu, od výměny inkontinenční pomůcek k výměně další, u televize, pokud ji ještě slyší a vidí.
Čas od času se pokojem prožene jako uragán pečovatelka, která má samozřejmě strašně moc práce, takže jí nezbývá čas, aby se zastavila a poptala, jak se dneska daří.
Kdybych to na vlastní oči neviděla, měla bych vypravěče něčeho takového za úplného blázna, protože ve 21. století tohle přece nemůže být možné. Je, je to možné.
- Nebav se s ní, nemáme čas
- Jak jim podáš prst, vezmou ti ruku, já je znám.
- Tys jí dala kafe ze svýho? Ať jí přinese rodina!
A mohla bych pokračovat dál a dál.
A cože tak důležitého je na práci, když všichni v řádném čase zhltli oběd, jsou přebalení? No - kávička a cigárko, přece! Dá rozum.
Stěžovat si nikdo nebude. Proč? Je to jednoduché. Mohlo by...