Kontinuita je důležitá, protože pak se mají lidé kam vracet

Brněnský Metropolitan
15.10.2024

 

Divadlo BARKA sídlící v budově Husova sboru v Králově Poli je do brněnské kulturní scény pevně vrostlé, vždyť zakořenilo už před 30 lety. Od 7. do 20. října chystá velkou narozeninovou oslavu a těší se, že se tu umění v rozličných podobách bude dařit i nadále. Více o prostoru bez bariér, na jehož scéně vystupují lidé s tělesným, mentálním i smyslovým postižením, cizinci, ale také začínající umělci a profesionálové, poví Zdeňka Vlachovská. Ta semínko ve spolupráci s Ligou vozíčkářů v roce 1994 zasadila a v roli ředitelky o tuto speciální "zahradu umění" dodnes pečuje.
* Jste ředitelkou divadla jako prostoru, ne přímo instituce nebo souboru. Co stálo u zrodu té myšlenky?
Zhruba od roku 1990 jsem spolupracovala s Ligou vozíčkářů a vyslechla jsem hodně tehdejších náctiletých studentů na Kociánce, že by chodili na koncerty, ale nikam se nedostanou. A mně začala růst v hlavě myšlenka, jak jim to umožnit. Neměla jsem ambici něco sama vytvářet, být herečkou nebo režisérkou, ale cítila jsem, že moje cesta je zajišťování prostoru pro umění. Po návštěvě Husova sboru jsem zašla za ředitelem a řekla jsem mu, že by bylo bezvadné, kdyby Liga měla bezbariérové divadlo.
* V čem je podle vás BARKA výjimečná?
Už jen tím, že ji provozujeme 30 let. Kontinuita je hrozně důležitá, protože pak se mají lidé kam vracet. Výjimečná je i v tom, jaké podmínky tady mají integrované soubory, tedy ty, které mají ve svém středu jakýkoliv druh postižení. I to byl důvod, proč jsme od roku 2023 samostatní, protože Liga vozíčkářů si jako profesionální poskytovatel služeb musela vybrat cílovou skupinu. Ale my pracujeme se všemi druhy handicapu. Další výjimečností je velký kontakt s publikem. Pravidelně tady máme třeba taneční konzervatoř, která vystupuje i v Janáčkově divadle. BARKA má jenom 10 řad, takže babičky mají děti jak na dlani, kdežto ve velkém divadle jenom tuší, jestli je jejich Anička červená mašle zprava nebo zleva. Máme tady taky speciální taneční povrch a třetí největší orchestřiště v Brně.
* V čem se BARKA za 30 let nejvíc proměnila?
Určitě programově, protože zpočátku jsme byli hodně zázemím pro koncerty. Pak jsme s tím ale skončili, protože na folkovou muziku kromě specializovaných festivalů lidi přestali chodit. Zároveň se mě ale začala ptát různá seskupení, že se dozvěděli o tom, že je tady velké jeviště a že máme baletizol pro tanečníky, to není úplně levná věc. Vypadá jako černé lino, ale je to specializovaný povrch, který musí trošku klouzat, ale v určitý okamžik má zabrzdit. Proto se přidal tanec a nakonec divadlo.
* Oslava třicetin je v plánu v rámci tradičního festivalu integrované tvorby. Co byste z programu vybrala?
Premiéru bude mít unikátní inscenace Zločin v šantánu (podle stejnojmenného filmu Jiřího Menzela z roku 1968, na kterém se podíleli lidé z okruhu divadla Semafor – pozn. red.), kde na jednom jevišti vystupují nevidomí, neslyšící a vozíčkáři. Od jara se tady zkouší, dlouho jsme řešili autorská práva, ale už máme podepsanou smlouvu na 10 uvedení. Další premiérou bude komedie Jak si Krakonoš a Trautenberk vyměnili hospodářství od Divadélka Fortel, soubor Oukej uvede Hrdinky?! Hraje v nich jedna slyšící, jedna neslyšící herečka a dřevěné loutky od japonské výtvarnice a je to moc krásné. A pro všechny, kteří BARKOU kdy prošli, bude zajímavé setkání v sobotu 12. října. Přijedou dobrovolníci, herci, výtvarníci, režiséři, kteří tady někdy něco dělali. Bude to silné.
***
Rozšířenou verzi rozhovoru si přečtete na webu cosedeje.brno.cz.
foto: Zdeněk Kolařík