Lékař Petr Olšák: Nová naděje pro lidi s přerušenou míchou. "Prý se až moc těším z výsledků"

Blízká setkání - podcast

 

Blízká setkání na Dvojce. Přeji krásné dopoledne, milí posluchači. Protože máme stále svátek vánoční, tak si myslím, mohu použít dnešní blízké setkání jako takový dárek, úplně jenom lehce povánoční dárek pro vás. Už jste možná slyšeli o elektroakupunktuře v Janských Lázních. No, aby taky ne. Ono to trochu zavání zázrakem, také trochu zlatými českými ručičkami a taky velikým pokrokem a možná ze všeho nejvíc nadějí hlavně pro ty, u kterých došlo k přerušení míchy. Za vším stojí Peter Olšák. A protože se říká takové hezké přísloví, že kdo věří na zázraky, tomu se dějí. Směřuje moje otázka na Petra. Přesně tam to znamená, že vy na ně věříte.
No, dá se říct, že trochu ano, ale zase ono je to tak, že my v té medicíně musíme být trošku i takový jako obezřetný, abysme se nenechali úplně unést, takže zároveň se snažím zachovat i takovou střízlivou Lou.
Dobře. Ale o tom, jestli třeba někdy přišel moment, kdy si řekl, tohle snad musí být zázrak, ať už ano, nebo ne. I o tom si budeme povídat s Petrem Olšákem dnes na Dvojce.
Absolvent Lékařské fakulty Univerzity Palackého Peter Olšák vymyslel se svým týmem unikátní metodu tak unikátní, tak novou a čerstvou, že zatím se kolem toho slovo zázrak velice snadno a rádo používá a já sama jsem mluvila s některými lidmi, kteří přímo prošli jeho rukama a i oni slovo zázrak použijí. Chápu, že je zatím medicína, znalost, objevy, posun, vývoj, lidský faktor, to všechno, a to všechno nám Peter Olšák také řekne. Je rehabilitačním lékařem a já mu přeju krásné dopoledne.
Já také přeju krásné dopoledne.
Vy nám odtajníte, jak to všechno je, ale pojďme začít tím, co jsme si tu spolu říkali. Neb jsem chtěla přesně vidět, jak mám definovat přesně vaši profesi? A vy jste mi právě řekl, že fyzioterapeut není úplně to samé, co rehabilitační pracovní nebo lékař, tak pojďme to rozdělit, co jste a co teda nejste.
Ono je to tak, že vlastně v rehabilitaci působí spousta pracovníků a někteří z nich mají právě vystudovanou fyzioterapii, což je možná i hodně známe a možná, že v dnešní době už slovo rehabilitační lékař až tak známé není, a to jsou zase další jakoby členové toho týmu, kdy my studujeme normální běžnou medicínu a pak se věnujeme tady tomu oboru, kterému říkám rehabilitační lékařství a spolupracujeme právě s fyzioterapeutama, s dalšíma lidma v našem týmu, abysme těm pacientům co nejvíce pomohli.
Děkuju. Vy pomáháte opravdu hodně všude o tom slyším. Je to pokládáno za velmi unikátní věc, vnímáte to tak i vy, i ten, kdo za tím stojí, s vaším týmem. A pak, v čem je ta unikátnost?
Dá se to tak říct, že vlastně je to něco, co asi hraniční s určitým průlomem v podstatě v dnešní u léčby určitých typů onemocnění, hlavně těch nervových a je to tak, že my opravdu jsme schopni vlastně dneska pomáhat řadě lidí, kde jsme to předtím nebyli schopni v takové míře dokázat, takže se dá říct, že určitá unikátnost v tom určitě a taky je unikátnost i v tom postupu, který používáme, protože sice samotná elektrokupunktura už se tady používá, dejme tomu více jak 50 let, ale v té formě, kterou používáme teďka aktuálně u nás se dosud ještě nepoužila, pravděpodobně nikdy na světě.
Ano, tedy budeme mluvit o elektroakupunktuře a o světovém unikátu. Rozhodně u nás. My se dostaneme i k velkému zájmu zahraničí. Za chviličku. O tuto metodu můžeme tedy takhle laicky, abychom to pochopili nebo co, nějakým jako jednoduchém příkladu říct, v čem to doteďka bylo a co je ten bod zlomů, který z toho dělá tu novou éru, řekněme.
No, tam je víc těch bodů zlomů, protože vlastně ta metoda taky vznikala jakýmsi postupným bádáním. Někdy zhruba před devíti lety už se začala aplikovat přímo na pacientech. No, a tam je několik změn, jedno je v tom, jaké typy proudu používáme, jak se ten proud v tom těle chová. Taky. To, že my neponecháváme ty jehly stále na stejném místě, jak se to děje jakoby běžné elektroakupunktury, ale v průběhu té aplikace je měníme. No, a třetí takový možná zásadní pilíř je to, že ten pacient s námi může spolupracovat u té léčby a může se ty nové pohyby, řekněme, tak laicky naučit spolu s náma.
Mohli bychom možná porovnat s něčím, co je hodně známé. Akupunktura je známá, myslím, klasická akupunktura. Tak pojďme teď udělat ještě takhle malý náhled do rozdílu mezi akupunkturou a elektroakupunkturu i tou původní, klidně tou před devíti lety.
Ona právě akupunktura běžná spočívá v tom, že píchneme jehly do určitých bodů a ty můžou způsobovat nějaké změny v organismu, to, co děláme my. Takže ještě do těchto jehel přivádíme ten elektrický proud a díky tomu se tam ty změny dějou třeba výraznější, než bysme je viděli třeba u té klasické akupunktury.
Rozumím. Pojďme se s Petrem Olšákem za chvili podívat na ten konkrétní jeho přínos, kde je tam ten jeho rukopis?
O nejnovějších objevech a vývoji v elektroakupunktuře si povídám s rehabilitačním lékařem Petrem Olšákem. Petře, otevřeli jsme to téma. Ano, je to tým, chápu, rozumím, ale někde jste tam vy úplně, jenom vy, tak co je ten váš osobní přínos? To se vám rozbřesklo v hlavě? Jako teď to udělám jinak, nebo jak to začalo? Ten úplný bod zlomu ve vás.
Ten bod zlomu byl v tom, že byli pacienti, kteří neměli zkrátka ten pohyb tam, kde my bysme ho rádi těma běžnýma rehabilitačníma metodama dosáhli, no, a jim prostě už jsme neměli nějaký nástroj, kterým bysme jim víc byli schopni pomoct. No, když jsme uzpůsobili ty typy proudů, které je možné vlastně dneska aplikovat do těch Hel takovým způsobem, aby to toho pacienta nepoškodil a zároveň mu to pomohlo. Tak se nám podařilo ty nové pohyby u řady těch lidí vybudit i navzdory tomu, že nám to běžnými rehabilitačními metodami nešlo, a to si myslím, že byl takový ten hlavní bod zlomu, kde jsem pochopil, že zřejmě teda je na tom něco jiného, než jsme standardně používali a pak jsme to začali víc a víc testovat a porovnávat s různýma dalšíma metodama, a tak jsme pomaloučkují, přicházeli k tomu, že ten účinek bude poměrně silný, že je možné ho dosáhnout i u řady pacientů ve velmi krátkém čase a v podstatě postupem času se ukázal, že je třeba možné papikovat dokonce u dětí nebo teď nově teda i u pacientů, který mají kompletně přerušenou míchu.
To vím, to úplně největší pokrok. Moc se k tomu toužím dostat, neb tam máme i právě známého, který to u vás absolvoval. Je to i to fakt už fascinující tyhle věci, ale tady myslím, že jste mi schválně přeskočil jeden důležitý moment, tak jako sedíte v obýváku a říkáte si, já, tady to nejde dál, tady těm lidem už nikdy nepomůžu, anebo že by. A teď musí přijít myšlenka, která otevře to, že dnes pomáháte lidem, u kterých to prostě, opravdu nešlo. A postaví se někdo, kdo už nevěřil, že kdy ucítí své vlastní chodidla, tak tam ta myšlenka, která tam přišla, co vás stav napadlo?
Ono je to tak, že vlastně v tom úplném začátku já jsem si vůbec nemyslel, že až takto tu bude možné těm pacientům pomoct. Takže ta změna, že by byla nějaká úplně zásadní v tom posledním roce, ona nebyla. Ono to bylo jenom to, že ta metoda, na kterou jsem používal už u všech typů pacientů ochrnutých téměř u všech, tak se najednou začal, přišel ke mně pacient, který měl to kompletní přerušení a viděli jsme, že i tam dokonce je to možné to jako nějakým způsobem ovlivnit ten stav. No, a pak jich začalo hodit stále víc. Dneska už ten počet jedna velmi narůstá. A už jsme někde přes 30 pacientů s tímto typem poranění a vidíme, že téměř u všech možné jim prostě ten posun ještě udělat stejně tak, jak to bylo u těch pacientů, který třeba neměli úplně přerušenou, anebo měli třeba poškozený jenom nějaký nerv nebo mozek nebo něco dalšího.
Takže vás vlastně ten váš vlastní objev, on vás překvapil, on vás vlastně jakoby předběhl, až tam jste to nedomýšlel, to chci říct.
Přesně tak, já jsem vlastně nedomýšlel několikrát v průběhu té metody, protože třeba když před pěti lety znovu přišly maminky, že by chtěly, abych aplikoval tu metodu u jejich dětí, tak jsem si říkal, no, ale to dítě to nemůže přece snést. Vždyť tam je jehl proud, dospělák s ním má co dělat, natož dítě. No, ale nechal jsem si přesvědčit a byl jsem velice překvapený, že řada těch dětí prostě tu aplikaci zvládá velmi dobře a dokonce některé z nich i lépe než dospělí pacienti.
To znamená, bolí to, není to příjemný nebo jaký je internet.
Jak se to vezme? Protože on samotný vpich obvykle není nikomu příliš příjemný. Jsou samozřejmě lidi, který, jo, ale těch je absolutní minimum. No, ale pak, když už se to samo o sobě začne aplikovat, tak někteří lidi to dokonce popisujou jako příjemné brnění, které jim třeba připomíná masáž, takže samozřejmě jsou lidé, u kterých to nevyvolává úplně dobré pocity. Ale pro nás je zásadní, aby ta aplikace byla pro toho pacienta komfortní, čili my vždy přizpůsobíme tu aplikaci tak, aby pro toho pacienta prostě nebyla nějak bolestivá, takže jsme stále u něj a když on nám hlásí něco třeba, co se mu nelíbí, tak my jsme schopni to velmi rychle zkorigovat.
Znamená to, že ten váš, ať neutečeme od té myšlenky, toho vašeho přínosu, teď mám na mysli vašeho konkrétního nápadu toho, kdy se to zvrtlo opravdu do toho, co je dneska i v zahraničí, obdivovaný objev. Znamenalo to určitou odvahu, že jste překročil určitou hranici, řekněme, lidské odvahy, já nevím, teď to řeknu úplně hloupě třeba, ale píchnuto, hloubš nebo dám tam větší petardu, jako že jste někde překročil tuhletu hranici.
To musí člověk v té medicíně mít vždy, protože já si pamatuju, jak říkali, neanesteziolog, když dělal takový ty nervový blokády a přišla za ním pacientka. Říká, pane doktore, já se hrozně bojím a on mi říkal, no, víte, já se bojím vždycky, když jdu ráno do práce, čili v podstatě, jo, to tak, že oni, každý z nás dělá něco v té medicíně, co prostě není takové, že bysme si řekli, že se třeba nemusíme úplně obávat, musíme být velice pozorní a musíme si hlídat to, co děláme, aby to bylo přínosné, no, a tímto způsobem vlastně jsem se na to všechno musel podívat i já a ty proudy prostě přizpůsobit tak, abysme byli schopni tomu pacientovi vytvořit ten komfort. A přitom vlastně asi ten největší objev byl, že ano. Byla to určitá odvaha, protože ty typy proudu, které tam dnes používám, kdybych to třeba řekl před 10 lety někomu, tak bysme třeba předpokládali, že tomu pacienta můžou popálit nebo můžou nějakým způsobem uškodit. Takže musela to být určitá odvaha v tom, že když jsme ten proud upravili do nějaké míry, která prostě přišla mi, že by mohla být bezpečná, tak jsme museli ale ověřit, jestli to je pravda, jestli opravdu teda bezpečná bude a jestli tomu pacientovi vlastně nezpůsobí něco jako špatného. A samozřejmě ten vývoj byl postupný. To, co dnes už si dovolíme udělat jako stran intenzity a typu proudu, tak to jsme si na začátku vůbec nedovolil, nebo jsem si to nedovolil, protože jsem musel být velmi opatrný, a to postupné zvyšování, až teprve mě ukázalo, že ano, že tam je možné třeba tuto hranici ještě překročit o tolik a o tolik a vlastně to se děje ještě pořád tady ten vývoj, protože když to učím lékaře, tak vždycky jakoby odemykám tu možnost těch třeba vyšších intenzit až po velmi dlouhém bádání, když už třeba máme víc jak 100 pacientů, u kterých jasně vidíme, že prostě není možné, aby jim ten proud v této formě uškodil, tak až teprv poté jsme schopni ho uvolnit zase dál, že je možné ho v rámci té metody bezpečně použít.
Tak na kom? To Peter Olšák vyzkoušel úplně poprvé, než šel na pacienty? To vám řekneme za chviličku na Dvojce. Povídáme si s rehabilitačním lékařem Petrem Olšákem. Petře, neuniknete, vy ještě pořád z těch počátků té nové a opravdu přelomové, průlomové metody, jak jste sám říkal, no, tak asi, když vás to napadlo, zkonzultoval jste to. Prostě všechno proběhne, no, a teď musí přijít ta první praxe na světě. Tak vy neříkejte, že jste píchl nějakého kolegy nebo od nějakého pacienta, tak jaké tělo jste vybral?
Já jsem vybral na tělo svoje a myslím si, že jsem udělal dobře, protože říkám si, no, tak když by to teoreticky mělo někomu uškodit, ať jsem to já a mám celkem výhodu v tom, že docela velkou toleranci proudu, takže snesuji poměrně větší intenzity. No, a tak jsem to teda zkoušel sám na sobě několikrát, viděl jsem, že je teda možné to takhle použít, no, a pak jsme postupně začali postupovat tím, že jsme ty aplikace vlastně tohoto charakteru začali dělat u pacientů, viděli jsme, že i taky dobře snáší, no, a tímto způsobem to vlastně postupovalo dál.
Musí člověku něco být, aby viděl změnu nebo to lze i na zdravém organismu zjistit, že to funguje.
No, v podstatě i na zdravém organismu se tam dá vidět plno účinků v tom, že dneska můžeme třeba ultrazvukem vidět, jak se tu chová to tkáň při té jehle, když tam jdete stimulace, jestli tam dochází třeba i k nějaké svalové kontrakci nebo k nějakému chvění, čili už dneska máme i objektivní nástroje, můžeme to třeba udělali termografii, kdy se podíváme na to, že jenom samotný vpich jehly už dost často jako zvedne teplotu v tom bodě, který, do kterého píchneme, a pokud tam si vedeme ten proud, tak ten ne vždy se ta teplota zvedá ještě mnohem víc.
Na jakou část svého těla? Teda jste to zkoušel? Co jste si jako chtěl vyzkoušet jako u míchu nebo něco jiného?
Nebo na míchu bych si asi nedosáhl, ale.
Zkoušel jsem to na ruce, to si myslím, že je takové úplně nejjednodušší, čili ruku člověk lehce na to dosáhne, samozřejmě teoreticky může použít i nohu nebo cokoliv jiného. Ono se to dá, v podstatě boduje na těle opravdu spousta. I těch akupunkturních. Tam bude už dneska jich popsaných přes 1000, takže možností je dost. A už jenom na to, co si člověk vybere.
Na tom je zajímavé to, že od vás vím, že jste na začátku během studia, než došlo tady k této celé vaší životní fázi, na akupunkturu pohlížel, řekněme, lehce skepticky.
Říkám to dobře, dá se to tak říct.
Přesně tak, protože já v podstatě na tom začátku jsem si říkal, jestli vůbec ta akupunktura něco dělá. Proč? No, tak na pomezí té medicíny a těch dalších postupů, kterým kdysi se říkalo alternativní, dneska už spíše integrativní, no, a tak jsem chtěl vyzkoušet, jestli vůbec má nějaký smysl to u těch pacientů aplikovat a měli jsme pacienty, kteří měli bolesti, který nám třeba nereagovali dobře na ty naše standardní formy léčby bolesti, což jsou většinou nějaké léky, které na to používáme. No, a když jsem jim právě aplikoval ty akupunkturní hry, tak jsem viděl, že je možné dosáhnout u velké části z nich redukování té bolesti. A vzhledem k tomu, že to bylo víc jak 70 % a placebo máme někde kolem 20, 30 %, tak bylo téměř jasné, že to nemůže být jenom samoplacebo, ale že ten účinek prostě musí vycházet i z něčeho jiného.
Vždycky jenom odbočují, vždycky je těch 20, 30 % placebo u všeho. V zásadě.
Nedá se to úplně přesně takhle definovat, ale my s tím nějak tak asi musíme počítat, protože zvlášť třeba u těch bolestivých stavů se to takto v těch studiích různých, které na to byly provedené, popisuje, to znamená, že ten člověk už jenom díky tomu, že má nějakou důvěru v to, co se dělá a že se vůbec něco dělá, tak i to samo o sobě už může nějaký účinek přinést a ten účinek bývá obvykle zhruba v těchto procentech.
Ano, to znamená, ta věc, kterou vy objevujete, je dobré, když přeskočí 20, 30 %, takže 70 asi pokládáte za vlastně skvělý číslo. Ne.
Asi ano.
Pokud se týká u bolestí, tak jednoznačně, ale pak kdybysme se bavili u jiných diagnóz, kde třeba my víme, že tu procentuální úspěšnost máme ještě nižší, čili v té běžné medicíně nebo celkově víme, že tam je třeba 0 %, což by třeba ne ty kompletní myšní poranění po nějaké delší době, tak tam by velký úspěch bylo i třeba samotných 10 nebo 20 %, protože víme, že nejsme schopni za normálních okolností dosáhnout ani toto číslo.
Tím se krásně dostáváme k tématu, které otevřeme v dalším vstupu s Petrem Olšákem, protože právě úspěchy v kompletním poranění míchy se Peter Dočkal, tak jak konkrétně, jak ty příklady vypadaly a vlastně možná i jaké byly reakce pacientů nebo jo? To by mě zajímalo za chviličku na Dvojce. Povídáme si s Petrem Olšákem, rehabilitačním lékařem o nejnovější metodě, elektroakupunktuře, a to mě vlastně, Petře, zajímá. Pojďte mi teda říct nejrůznější možnosti, jako šáhnit nám do těch možností, co už jste tedy všechno posunuli, udělali. Kdo všechno za vámi může přijít.
To může zaťukat na dveře.
V podstatě dneska už víme, že může zaťukat na dveře. Téměř každý ochrnutý pacient, dokonce i ti, kteří mají to poranění, dejme, jako už dlouhou dobu, což jsme předtím ještě nevěděli, nebo před pár lety jsem to vůbec netušil, že by to takto mohlo být. Bohužel máme nějaké spektrum onemocnění nervových, tzv. neurodegenerativní, u které ve většině případů nejsme schopni těm pacientům pomoct, jako je třeba myotrofická laterální skleróza a podobné diagnózy, ale pokud se bavíme o diagnózách, které spočívají třeba v poranění centrálního nervového systému, jako jsou mozkové příhody, anebo právě ty pacienti, který mají poraněnou míchu, anebo pak pacienti, kterým zase se poranil nějaký nerv, prostě díky tomu, že si to třeba nějak přeřízli, anebo se jim stal nějaký úraz, tak všem těmto pacientům dneska jsme schopni nabídnout pomoc.
Takže od menších až po třeba kvadruplegika.
Dá se to tak říct.
Vlastně.
Tíži toho poranění už potom nezávisí. Dneska víme, to je právě to zajímavé, že v minulosti jsem neléčil pacienty, kteří měli třeba právě kompletně přerušenou tu míchu, protože u nich byto z hlediska té klasické naší neurologické diagnostiky nedávalo smysl, ale ukázalo se, že dokonce i těm nejtěžším formám poranění, ať už jsou to kompletní kvadruplegici nebo paraplegici, což znamená, že někteří z nich mají třeba poškozený dolní končetiny a někdo i horní končetiny, trup a případně ještě další funkce, tak my jsme schopni dneska pomoct všem těmto pacientům.
Když se dostaneme k těm nejtěžším případům, kam ta pomoc sahá, protože samozřejmě vím, že bohužel ten zázrak ještě není takový, že by, řekněme, odeznělo 100 procent toho poškození. Ale čeho se mohou dočkat? Na co se mohou, řekněme, těšit?
Myslím si, že ani se nikdy nedočkají úplně stoprocentního odeznění jakoby, co se týká té metody, kterou teďka používáme, kdyby k tomu mělo dojít, myslím si, že by do toho musela zasáhnout jiná forma ještě léčby, třeba nějaké operační genové nebo něčeho podobného. Já snad doufám, že třeba i někdy nějaký, v průběhu desetiletí se ještě možná i něčeho takového dočkáme a že se to bude dát vzájemně kombinovat, protože občas už u některých diagnóz tomu tak je a vlastně to, co my dneska víme, je, že právě u těchto pacientů, který to mají jakoby to poranění těžké, tak jsme schopni jim pomoct v určitých pohybech, které jim třeba předtím nešli dělat. Ale nedá se přesně paušálně říct, že dejme tomu, když někdo ten úchop nemá na té horní končetiny, že my to všem třeba nahodíme, to ještě nemůžeme říct, ale víme, že u drtivé většiny těch pacientů jsme schopni aktivovat svalové skupiny, které se předtím, než jsme tu metodu nasadili, už nebyly schopné nějakým způsobem vůlí pohybovat. Takže toto víme, víme, že tam může docházet i k poměrně velké části aktivace těch skupin jednotlivých svalových.
Ale jak to bude konkrétně? U kterého člověka se ještě úplně přesně říct nedá.
Nevím. Tady od kolegyně Šárky Volemanové, kterou jsem také měla na rozhovor a také se velmi o tu metodu zabýval a zajímala, že i vás to jako překvapilo, že i vy sám jste jaksi učinil pokus spíš v domnění, že tam to nepůjde a i vy sám jste byl jako, opět vás to předběhlo, ta vaše vlastní metoda. Můžeme je zavzpomínat na ten konkrétní příklad. Vždyť.
To bylo podejť, protože v podstatě každý člověk, který je jaksi vzdělaný v medicíně, tak z toho logického důvodu, jak je charakter toho poranění, tak by si představoval, že to prostě jít nemůže a já jsem měl úplně stejný dojem a i svým způsobem jsem to úplně stejným způsobem, dejme tomu, osm let těm pacientům takto říkal, že prostě v tomto případě jim nejsem schopen pomoct a ani jsem si je na ty terapie Nezval, ale shodou nějakých okolností se ke mně pacient takový dostal. Viděli jsme, že tam je nějaká nová forma pohybu, tak nejdřív jsem to pořádně zkoumal, jestli teda to třeba není nějaký pohyb kompenzační, který občas někteří pacienti vlastně jsou schopni udělat. Pak jsem pozval další pacienty, kteří měli takovýto typ poranění, no, a až jsme viděli, že to opravdu je tak, že teda, co tam aktivují nové svalové skupiny, které předtím nebyly, no tak pak jsme začali zvládat ještě víc těch pacientů, už to právě i pod vlivem té medializace začali k nám ve větší míře proudit.
No, a to taky zajistilo, že dnes máme ten objem pacientů poměrně velký a už nám to umožňuje i ty znalosti, že když na začátku jsem si myslel, že třeba pomůžeme maximálně 10, 20 procentům těchto pacientů. Tak my víme, že dneska jsme už skoro na 90 %, možná i malinko více, takže v podstatě závisí hlavně od toho, kolik těch aplikací dostanou a jakým způsobem na to navazuje třeba ještě jiná forma terapie.
Na to my také navážeme, kolik je třeba takových aplikací potřeba a stále ještě slíbené reakce těch pacientů, protože si představuju, že to musí být i pro vás, i pro ně výjimečný moment. Řekla bych štěstí. Tak povídáme si s rehabilitačním lékařem Petrem Olšákem. Stále podrobněji nahlížíme do naděje pro všechny, kteří mají problémy s nervovou soustavou nebo došlo u nich i k přerušení míchy. Povídáme si s Petrem Olšákem, Petře, vidíte, to je důležitá věc, nejenom to působení, nejenom intenzita, hloubka jehly a proudu, ale i čas, takže jak dlouho třeba musí ta jehla působit a kolik takových sezení musí být?
To je otázka, na kterou.
Ještě nemáme přesnou odpověď. Víme, že dneska probíhá aplikace tak, že trvá přibližně půl až tři čtvrtě hodiny, my v průběhu ní několikrát změníme typy proudů a polohu těch jehel, které tam máme, ale nevíme přesně, kolik vlastně těch aplikací celkově bude u kterého pacienta. Protože já jsem si na začátku myslel, že třeba vím, pomůžeme teda o nějaký stupínek a už dneska třeba budu vědět, že polovinu pacientů jsem, dejme tomu, z léčby vyřadil, protože už tam žádný Progres další není a takhle jsem si to zhruba představoval, někdy před tím necelým rokem, kdy vlastně už těch pacientů jsem měl víc a viděl jsem, že tam teda nějaké účinky jsou. To zatím nenastalo, je to vlastně dobře i pro pacienty, pro nás trošku složitější, že právě jak to zajistit tak, aby těch aplikací měli aspoň nějaké dostatečné množství, co my dneska už víme, že je dobré, aby ty aplikace, že jich bylo více třeba za sebou, že teda ten účinek je lepší.
Vidíme taky, že je lepší, když na to navazuje ještě nějaká jiná forma terapie, což může být třeba fyzioterapie nebo další rehabilitační procedury, které my používáme a pak samozřejmě je rozumné, aby jsme i my dokázali posoudit v čase, jako kolik těch aplikací máme dát, tak si musíme udělat nějaké testování a budeme čekat na tu chvíli, když se nám už ten Progres zastaví, ale my ho ještě naštěstí dneska nevidíme, že by se zastavil. U většiny pacientů ještě stále probíhá, což je velmi dobře, je dobře a myslím si, že jako to je velká naděje v tom, že bysme se ještě mohli zase někam posunout třeba, kde jsme si to původně ani nemysleli? Ale přesná odpověď. To, kam až se posuneme, ještě není možná jediné, co zase víme, je dobré být trošičku na zemi v tom, tak, jak jsem to už vzpomínal, že určitě nedosáhneme nějaké stoprocentní obnovy nebo jak by si spousta lidí mohla myslet, že pacienti najednou začnou sami chodit, pokud se jim to vůbec daří dneska některým z těch pacientů, tak ještě na to obvykle potřebují nějaké pomůcky a není možné je rozchodit tak, že by bez těchto pomůcek už sami třeba se pohybovali. Zvlášť, pokud se jedná o nějaké těžší poranění, že má, dejme tomu, tu míchu přerušenou někde v hrudní, vysoké hrudní části nebo v krční oblasti. Ale vidíme, že už řadě z nich se velmi silně zkvalitnil život v tom, že mají třeba možnost věci podat lépe, že mají možnost třeba se někam přesunout, kde se nebyli schopni přesunout, že jsou schopni třeba něco uchopit a to, co je možná úplně nejzajímavější pro ně, že dokonce v oblasti těch vyprazdňovacích funkcí, které jsou pro ně velmi problematické, jsme u velké části z nich dosáhli určitého pokroku a u některých velmi výrazného pokroku a tam vidím jako velký potenciál právě taky, co se týká té kvality života.
To musí být právě ohromně asi citlivý nebo emočně i do jisté míry vypjatý moment, kdy se to začne dít u každého toho jednotlivého pacienta. Prožíváte to s nimi, jak to působí na vás, když jste tak blízko opravdu velké životní změny a tím pádem reakce.
Samozřejmě, že to prožívám, dokonce zažil jsem i kritiku, že prý to prožívám občas až moc.
Co to znamená? Až básce.
Se přijí. Moc těším z výsledků. Ale já si myslím, že se snažím samozřejmě taky trošičku i držet na zemi, ale ono je to někdy těžké, protože jakoby změny nastanou, nastanou třeba poměrně rychle, dost často se samozřejmě mají nějaký emocionální dopady nejenom třeba na toho samotného pacienta, ale i třeba nějakého rodinného příslušníka, který tam je, není úplně raritou, že je třeba někdo i u těch terapií brečí nebo horko těžko zatlačuje ty slzy, protože prostě bylo období, řekněme, 510 a více let, kdy prostě ten stav už byl stejný a najednou se poměrně v krátkém čase začne měnit. Tak není se čemu divit, že pro ty pacienty a samozřejmě pro ty rodinné příslušníky musí být toto poměrně velký nápor na tu psychiku i stran těch emocí. No, a pak samozřejmě i u nich samotných je to tak, že tam se střídají různé jakoby pocity, oni jsou takové, že třeba někdo tomu v podstatě ani nemůže ze začátku věřit, že by to bylo pravda. Teď je spousta z těch pocitů. Třeba doma zkouší, jestli se jim ten pohyb náhodou někde neztratí, jestli vlastně nedojde k tomu, že by se to třeba někde vymizelo, což já se je snažím od toho odrazovat, aby to nepřeháněli, protože samotná únava samozřejmě může ten pohyb oslabit a není to úplně dobře to takhle dělat, ale on se tam samozřejmě zase potom objeví, jenomže prostě kdyby ta úleva byla příliš velká, i u normálního člověka se vám ten pohyb zkrátka oslabí, tak se většinou snažím uklidnit a říkat, že jen se nemusí bát, že ten pohyb je opravdu zůstane.
No, a tento pocit, zvlášť u těch, který to mají třeba delší dobu, může být jako delší dobu od toho poranění, tak tento pocit prostě může přetrvávat. Třeba i několik aplikací, protože stále se musí sám sebe ptát. Tak je to teda změna, není to změna, jak je velká, protože i na každého to trošičku jinak působí. Někdo má velké štěstí v tom, že stačí pár aplikací a už ty změny velmi dobře na sobě cítí a vidí, ale máme třeba pacienty, který třeba i po pěti aplikacích ještě stále to nebyli schopni v takové míře vnímat, aby o tom věděli a museli si to třeba odzkoušet na některých právě těch různých testovacích cvičeních, které s nima děláme, až teprv potom pochopili, že aha, změna tam je a obvykle, když už je těch aplikací více, tak už je vidí téměř každý.
Vidíte, ne nadarmo. Vysíláme o Vánocích. Prostě chce to víru v jakémkoliv slova smyslu. Povídáme si s Petrem Olšákem na Dvojce.
Za specifickou metodou, o které nám celou dnešní hodinku vypráví rehabilitační lékař Peter Oršák se jezdí do Jánských lázní. Tak Petře, asi zatím jenom tam, že je to kromě unikátnosti procedury je to i unikátní místo, tedy.
Janské Lázně jsou určitě unikátní místo, ale naštěstí už se nejezdí jenom tam těch pracovišť, které už tu metodu používají, se stále přibývá a já pevně věřím, že ještě přibude. Vlastně. To je teďka náplň mojí práce, abysme dokázali rozšířit tu metodu co nejvíce tak, aby prostě ji mohli využít téměř všichni pacienti, který o ní mají zájem.
Zaškolujete.
Zaškolují.
To vlastně je to, co si myslím, že má i teďka velmi velký smysl, nejen sledovat ty pacienty, které už v té léčbě máme, ale samozřejmě školit lékaře, a to jsem v podstatě celý tento rok se snažil co nejvíce i dělat. A příští rok už máme naplánované zase samozřejmě další kurzy a věřím, že tímto způsobem právě bude možné pomoct daleko více pacientům, a to bych jim samozřejmě velice přál.
Možná i právě rozvíjet to pozorování a vyvíjet tu metodu, která podle všeho, co vy říkáte, vlastně pořád v procesu v zásadě.
Přesně tak, v podstatě v procesu je pořád, já se ji snažím i neustále v podstatě inovovat, aby byla kvalitnější, aby za kratší čas dokázal udělat větší a větší pokrok a zatím se to i celkem dobře daří, takže snad to tímto způsobem půjde. No, a my dneska už máme více pracovišť, na kterých nejenom tu metodu aplikujeme, ale také samozřejmě i testujeme, abysme věděli, do jaké míry třeba ten Progres, za jaký čas u těch pacientů můžeme právě předpokládat, co se nám třeba daří více a co se nám daří méně, a to je v podstatě takový normální postup, kterým každý rozumný člověk, který bádá v medicíně, by měl postupovat.
Ano, no, a už jsme se o tom párkrát zmínili, tak ať to dořekneme i o to, protože to je unikátní česká metoda vaše a vašeho týmu metoda, tak o to je zájem v zahraničí. Předpokládám, že vám můžou v ruce utrhnout.
Je to tak.
V podstatě dneska těch žádostí.
Které o tu léčbu mám jenom samotných nevyřízených, je něco přes 1350 a samozřejmě to číslo stále narůstá a je to i z různých států, ze zahraničí, ať už jsou to třeba Spojené státy americké, Francie, z Rakouska teďka přišla nějaká žádost prostě z různých států, to asi, co si umíme v podstatě představit, no, a my samozřejmě máme tu kapacitu omezenou, takže se snažíme tyto pacienty k nám zvát. No, a obvykle, když nám přijdou, tak velká část z nich se jako po tom pobytu zase chce vrátit ještě na další pobyt, protože obvykle právě vidí, že i ten Progres tam je možný. A když to už jinde ve světě takovýmhle způsobem nešlo, tak se nám to logicky vrací zpět. A někteří pacienti ze zahraničí, který u nás právě takto byli, tak už se nám dokonce i na další formu léčby vrátili.
Já vám moc držím palce, aby ta metoda se stále jenom rozvíjela k vašemu překvapení všech ostatních, tak, jak se vám to stávalo doposud, aby byla pořád takovým malým zázrakem a třeba jednou vybojovala i to ALS a všechno. Tak držím palce.
Moc děkuju.
A moc vám gratuluju, za všechny je to krásný.
Děkuju.
Naším hostem byl Peter Olšák. ...