Mariam Paré: Ochrnutí mi dalo šanci malovat více

06.11.2024

Coby dvacetiletá se stala obětí útoku střelnou zbraní - byla postřelena v autě. Kvůli poranění míchy ochrnula na všechny končetiny. Naučila se však malovat ústy a její malby vyvolaly značnou pozornost. "Hledala jsem svůj způsob, jak komunikovat se světem, a chtěla jsem, aby oceňovali moji kvalitu, která se opírá i o talent, bez ohledu na můj stav" říká. "Po ochrnutí jsem zůstala sama jen s otcem, bez prostředků. Přátelé mě opustili."

Váš otec byl členem Námořní pěchoty Spojených států amerických, bojoval ve Vietnamu a poté byl převelen do Maroka, kde se seznámil s vaší matkou. Znamená to, že jste napůl Američanka a napůl Maročanka? Po kom jste zdědila umělecké nadání?

Ano, narodila jsem se v Maroku, a ačkoli můj otec byl mariňákem, byl také velice kreativní a rád fotil. Dělal moc hezké fotky celé rodiny a zachytil tak celé moje dětství. Matka byla rovněž hodně tvůrčí, zvláště v kuchyni. Tím, že oba rádi používali ruce k tomu, aby něco vytvořili, jsem od nich převzala tvořivého ducha.

* Byla jste nešťastnou náhodou postřelena a ochrnula. Jak k tomu vlastně došlo?

Bylo mi dvacet let, žila jsem v San Franciscu a jela navštívit kamaráda v Richmondu. Když došlo ke střelbě, byla jsem zrovna v tomto městě a v kamarádově autě. Moje rodiče byli již dlouho rozvedení. Otec žil v Chicagu, matka v Arizoně a prakticky jsem se s ní od dětství nestýkala. Zdravotníci mě převezli na JIP, kam za mnou dorazil otec a zůstal u mě. Když jsem se dala trochu dohromady, řekl mi, ať s ním odjedu do Chicaga, které mělo tehdy nejlepší rehabilitační centrum pro poranění míchy na světě. Chtěl, abych zůstala u něj, a pak se uvidí. V jeho bytě ale byly schody, takže dost usilovně sháněl nějaký jiný, do něhož bych měla přístup na vozíku. Dlouho se to nedařilo, propadala jsem depresím, protože to vypadalo, že nakonec budu muset zůstat v domově s pečovatelskou službou. V tomto centru jsem pobyla celkem pět měsíců, kde mě učili, jak zacházet se svým tělem, jak bude tělo reagovat na jednotlivé úkony, jak si dojít na záchod, vyčistit si zuby atd. Když jsem konečně vhodný byt na předměstí Chicaga získala, naučila jsem se žít v něm sama a postarat se o sebe, byť s občasnou pomocí asistentů. Začala jsem malovat, což dělám již dvaadvacet let.

* Onen střelec, který vás zranil, nebyl dopaden. Získala jste od státu nebo pojišťovny nějakou finanční kompenzaci? Dostala jste zdarma pojízdné křeslo nebo nějaké pomůcky?

Tehdy platily v USA trochu jiné zákony. Jak jsem řekla, bylo mi dvacet let, takže jsem byla považována za dospělou osobu a nebyla jsem zahrnuta do pojišťovacího systému. Nedostala jsem tedy ani dolar. Navíc, protože jsem byla příliš mladá a nepracovala dost dlouho na to, abych si mohla přispívat na pojištění, nespadala jsem do sociálního pojištění, a opět jsem tak neměla nárok na nic. Zůstala jsem zcela bez prostředků a na krku měla nezaplacené výlohy z nemocnice ve výši skoro milion dolarů. Žila jsem jen díky charitě, což bylo sice hezké, ale psychicky mi to příliš nepomáhalo. Neměla jsem žádné peníze, abych si upravila byt nebo koupila vozík. Pokud se člověk v tak mladém věku dostane do takové situace, snadno sklouzne k drogám a alkoholu. Naštěstí při mně stál otec. Nakonec jsem dostala nejnižší z nejnižších dávek, která mi alespoň umožnila zaplatit si za byt. Byla jsem za to velmi vděčná a rozhodla se, že si musím najít práci co nejdříve, abych na dávce nebyla závislá. Všichni moji přátelé najednou zmizeli: ne snad proto, že by byli lakomí, ale prostě nevěděli, jak s novou situací naložit. Měli kamarádku, která s nimi nemůže chodit pařit, protože je na vozíku. Bylo to pro mě období zkoušky, samoty a strádání a zjistila jsem, co mám kolem sebe za lidi. Takže jsem zbyla jen já a můj otec. U nás se říká, že žebrák si nemůže vybírat, takže když mi dali vozík z druhé ruky, přijala jsem ho bez řečí. Je lepší mít použitý než vůbec žádný.

* Před nehodou jste byla na dobré cestě stát se malířkou. Přemýšlela jste, co v životě dál, nebo malování bylo vždy vaší prioritou a záleželo pouze na tom, jak rychle změníte techniku malby a přizpůsobíte ji svému současnému stavu?

Po nehodě jsem si myslela, že pro mě život skončil, protože jsem nemohla dělat vůbec nic, ani si dát vlasy z obličeje. Ale lékaři i asistenti mě povzbuzovali, a tak pro mě bylo malé vítězství, třeba když jsem se naučila používat vidličku a sama se najíst. Jednou mě asistent požádal, abych si vzala do pusy tužku a zkusila napsat svoje jméno. Najednou mi to v hlavě secvaklo a řekla jsem si: Můžu používat svoji pusu, takže bych mohla i malovat! Mé umělecké srdce mi říkalo, že bez ohledu na to, jak jsem fyzicky postižená, mám sílu dát na povrch pocity, které cítím uvnitř. Trvalo hodně dlouho, než jsem se naučila ústy malovat, a na začátku to nebylo vůbec nic hezkého, ale věděla jsem, že jen usilovný trénink mě může přivést na úroveň, na jaké jsem byla před ochrnutím. To byl můj cíl.

* Ústa nejsou přirozený nástroj k malování. Dostala jste se někdy do situace, kdy jste si říkala: Sakra, tohle není to, co jsem cítila a chtěla namalovat?

V malování rukama jsem byla velice dobrá. Když jsem začala malovat ústy, bylo to jako začít úplně od začátku, jako když se dítě učí chodit. Ale protože jsem měla v paměti znalosti a v srdci kreativitu, záleželo jen na tom, jak je přenésu na plátno. Věděla jsem, že ve mně dřímá kvalita, a jen usilovným opakováním a tréninkem to vybrousím. S každou kresbou jsem byla lepší a lepší. Chtěla jsem, aby se lidem moje kresby líbily, protože jsou umělecké, a ne aby nade mnou útlocitně povzdechli a řekli "Ách, to je nádhera" jenom proto, že jsem ochrnutá.

* Obdivujeme vaše precizní a čisté kresby. Jak dlouho trvá takový obraz namalovat? Jsou to jen vaše fantazie, viděné předlohy, nebo cokoliv si umanete?

Malování je velkou součástí mého života, dělám totémře čtvrt století a malovat ústy je pro mě už přirozené. Už si skoro ani nepamatuji, jaké to bylo malovat rukama. Ve svém bytě mám místnost, které říkám studio. Je v ní stůl s plátnem, pod který zajedu se svým vozíkem. Nemohu sama vymačkat barvy z tuby na paletu, takže musím požádat na začátku týdne asistenta. Maluji třeba osm hodin denně. Když jsem sama, dostávám inspiraci. O námětu přemýšlím obvykle dva dny a pak začnu. Nedělám jen jeden druh malování, snažím se nacházet výzvy a tvořit čím dále obtížnější obrazy. Portréty jsou nejtěžší, většinou trvají při osmihodinové směně celý měsíc. Jiné malby zaberou třeba jeden den, záleží na druhu. Nemohu malovat silou, abych si nezranila krk a rty, takže maluji pomaleji a jednoduchými tahy.

* Vystudovala jste webdesign a výtvarné umění. Znamená to, že chcete získat zaměstnání v tomto oboru, nebo je malování vaší zálibou a práce na webdesignu jen případnou záchrannou sítí do budoucnosti?

Pět let po svém zranění jsem asi rok pracovala jako grafik-návrhář a dalších pět let jako návrhářka pro kosmetickou firmu v Singapuru a také pro firmu na obaly. Musela jsem platit účty, a tak jsem potřebovala peníze. Ve škole jsem navštěvovala hodně kurzů, protože jsem byla lačná informací, nyní jsem ale umělkyní na volné noze živící se malováním, takže na grafický design tolik času nezbývá.

* Jste členkou mnoha spolků a organizací. Toužíte být ve spojení s lidmi a cítit se součástí nějaké komunity, nebo si chcete jen vyměňovat zkušenosti a podporovat jiné, podobně postižené?

Mám potřebu cítit kamarádství a soudržnost s ostatními postiženými lidmi a být s nimi v kontaktu, a to nejen přes internet. Vedle členství v mnoha organizacích jsem učila i zdravé děti malovat ústy a byla to zábava. Baví mě účastnit se programů, které pomáhají jiným, postiženým lidem.

* Jak se stalo, že vás Pierce Brosnan pozval do své rezidence v Malibu?

Ptá se mě na to spousta lidí. Musím říct, že setkání s ním bylo jedním z vrcholů v mém dosavadním životě. Je velice laskavý, příjemný a realistický. Mnoho lidí neví, že také rád maluje. Seběhlo se to v roce 2013. Namalovala jsem několik portrétů a dala to na internet spolu s videem, že maluji ústy. Mezi obrazy byl také portrét Pierce Brosnana. Nějak se stalo, že oslovil Asociaci umělců malujících ústy a nohama, jejíž jsem členem. Byla jsem z toho natolik paf, že jsem mu chtěla obraz poslat, načež mi od něj přišlo pozvání do Malibu, abych mu ho předala osobně. Asistent zaparkoval v garáži vedle jeho vozu Aston Martin, on vyšel bos, v šortkách a tričku se svými psy a dal mi pusu na tvář. Šli jsme do obýváku a tam si celé odpoledne povídali o malování a umění. Přišel o manželku a nevlastní dceru, tudíž svoji samotu zahání malováním. Bylo velice emotivní, když mi vyprávěl o rodině, což je pro něj nejdůležitější věc na světě. Poslal mi litografii své malby, na kterou napsal: "Mariam, užij si svůj život, jak to jen jde. S láskou Pierce." Pořád ji mám u sebe.

* Volají vám výstavní síně samy, nebo se musíte hodně snažit a nabízet jim svá díla osobně?

Maluji již dvaadvacet let, ale úspěch mám teprve poslední roky roky, speciálně tady v Chicagu, kde je moje jméno dost známé a galerie mi volají a zvou mě samy. To všechno se seběhlo po setkání s Piercem Brosnanem, kdy tomu média věnovala dost velkou pozornost. Vzhledem k tomu, že Asociace umělců malujících ústy a nohama má sídlo v Lichtenštejnsku, je ale momentálně většina mých pláten v Evropě.

* Promiňte, ale myslíte si, že vaše nehoda pro vás byla v jistém smyslu požehnáním, protože vám přinesla lepší malířskou kariéru, než jste měla předtím? Pokud byste mohla, změnila byste svůj život?

To je velice zajímavá otázka a často si ji sama pokládám. Chodila jsem do umělecké školy, protože jsem chtěla být malířkou. V tomto oboru je konkurence tak velká, že pokud bych nebyla opravdu hodně dobrá, asi by ze mě byl komerční malíř, a ne umělec jako teď. Myslím, že se mohu měřit s ostatními umělci, ale jako zdravá bych nebyla schopná vytvořit taková díla, jaká tvořím teď. Nebýt postižená, musela bych se do toho vrhnout s tím, že malováním musím udělat kariéru, anebo by zůstalo jen jako hobby, na které bych kvůli práci neměla čas. Takže, ač to může znít divně, moje ochrnutí mi dalo šanci malovat více. Možná mám i výhodu, protože lidé obdivují způsob, jakým je malba provedená. Ale jedním dechem říkám, že nechci, aby se lidé dívali na moje malby jenom proto, jak jsou vytvořeny. Chtěla bych, aby se jim líbil obsah, aby je to provokovalo, a teprve potom zjistili, jak a kdo to maloval. Samozřejmě že bych byla ráda zdravá, kdo by chtěl být ochrnutý, když skoro nic nemůžete dělat bez pomoci asistenta? Ale dělala bych spoustu jiných věcí a malování měla jen jako koníček.

MARIAM PARE - Narodila se v Maroku v roce 1975. Její otec byl příslušníkem Námořní pěchoty Spojených států amerických, matka pocházela z Maroka. Navštěvovala College of DuPage. Po ochrnutí končetin ji během rehabilitace terapeut naučil, jak psát ústy a také kreslit. Později získala bakalářský titul v oboru výtvarného umění. Parésejako vizuální umělkyně věnuje práci s olejem, akrylem a moderním kombinovaným technikám ve videu a fotografii. Její obrazy často zobrazují pestrobarevné portréty lidí - některé imaginární, jiné skutečné, například Fridu Kahlo. Vlastní umělecké studio v Naperville ve státě Illinois. Své práce prezentovala v galeriích a výstavách po celém světě. Její malby ocenilo i několik celebrit, mezi nimi Pierce Brosnan, kterého namalovala coby Jamese Bonda. V roce 2017 napsala otevřený dopis tehdejšímu americkému prezidentu Trumpovi, v němž ho vyzvala, aby při revizi národního systému zdravotní péče zohlednil zdravotně postižené Američany. "Když jsem začala malovat ústy, bylo to jako začít úplně od začátku, jako když se dítě učí chodit"