My jsme se o vás vždy starali, slyším výčitky od rodičů. To ale byla vaše povinnost, ne moje

Když zazvoní telefon a na displeji se objeví jméno mého otce, vždycky na moment zaváhám. Zhluboka se nadechnu, připravím se na to, co přijde, a teprve pak hovor přijmu.

Je to jako vstoupit do ringu, kde už předem znám všechny údery, a přesta přesto mě pokaždé zasáhnou. "Týden jsme o tobě neslyšeli," začne obvykle otec vyčítavým tónem. "To nemůžeš aspoň zavolat? Víš, kolik jsme ti toho v životě dali?" Sedím v kuchyni našeho malého domku na okraji Olomouce, za oknem prší a já poslouchám výčitky, které znám nazpaměť. Zatímco mi otec vypočítává, co všechno pro mě kdy udělal, moje myšlenky utíkají k Elišce, mé devítileté dceři, která si v obýváku skládá puzzle. Od narození trpí dětskou mozkovou obrnou a většinu času tráví na invalidním vozíku. Vedle ní sedí ...