(Ne)chlastání bez zraku

  Dnes jsem se svým obvyklým zpožděním četla v nějaké staré Zoře* článek o alkoholu. Autorka v něm popisovala údiv své vidící kamarádky nad faktem, že nevidomí holdují jeho konzumaci, když si tím přece kazí vizitku u veřejnosti.

    Okamžitě jsem dostala sto chutí vypít natruc dvacet panáků vodky na posezení a po vzoru některých místních vidomých občanů vyrazit zpívat na náměstí. V onom ohavném počinu mi zabránilo pouze vědomí, že by mi nejspíš bylo pěkně blbě, že vlastně tvrdý nepiju a že by mě nic podobného nelákalo, i kdybych viděla, jelikož zkrátka a dobře nepatřím k tomuto druhu konzumentů.

    Nebudu se přece stylizovat do role alkoholika nebo naopak abstinenta jen proto, že mi zrovna neslouží oči, které jakožto nepříslušející k částem mozku, ovlivňujícím myšlení, prožívání a úsudek, nemají s dotčenou problematikou pranic společného. Nehledě na fakt, že u skutečných alkoholiků a abstinentů by požadavek na stylizaci tak docela nefungoval.

Nevidomý opilec, nebo opilý nevidomý?

    Jako studentka sociální práce se základy sociální psychologie rozumem chápu, že podobné závěry o opilých či jinak nevhodně se chovajících nevidomých mají své logické vysvětlení a že je takové...