Neměl se hýbat, ale chlapec na vozíku dnes sbírá medaile
sebe. Závodí v dětské kategorii Spartan Kids.
OLOMOUC / V krabičce chrastí čtrnáctiletému Lukáši Bílému z Olomouce desítka medailí z překážkových závodů pro handicapované děti. Jenže ty se kvůli jeho věku chýlí ke konci, proto se již poohlíží po dalším sportu.
Letos se chystá získat svou poslední medaili ze Spartan Kids. "Každá medaile je pro něj poklad. Vzpomínka, že ze sebe vydal maximum," říká jeho matka Kateřina Opat Bílá.
Pro Lukáše jsou medaile o to vzácnější, neboť mu v roce života lékařka po nálezu poškození mozku a diagnóze mozkové obrny předpovídala život bez pohybu. "Nikdy se prý nepostaví, nebude normálně sedět a jíst, nikdy nebude mluvit. V ten moment jsem se z toho sesypala," vzpomíná na její slova Bílá.
Naštěstí se její předpověď nenaplnila. "K závodu jsme se dostali přes známé, kteří se zúčastnili úplně prvního závodu pro handicapované děti. Říkala jsem si, proč to nezkusit. Buď to půjde, nebo ne," vysvětluje matka.
Na trati pak na synovi viděla odhodlání i to, že ho to moc baví. Následovaly další starty. "Poslední víkend v dubnu na Lipně zkusí získat medaili, protože na další v dětské kategorii už bude starý," říká matka.
Vždycky chce být první
Většinu trasy jede Lukáš na vozíku, s překonáváním překážek mu pomáhají asistenti. "Luky má soutěživého ducha, vždycky pomocníky popohání, aby byl nejrychlejší. Vídávám, jak jsou za ním červení, ale snaží se," usmívá se Bílá.
Asistenti hlídají, aby na trati nespadl. Na překážkách mu navádějí nohy na správná místa, někdy ho popostrčí. "Ale jde především o to, aby měl pocit, že je samostatný," líčí.
Nejvíc ho baví překážky, které musí různě překonávat i podlézat. "V cíli jsem jeho asistentům pomoc zakázala. Ať se tam klidně doplazí v blátě, hlavně aby měl pocit, že se tam dostal sám," zdůrazňuje Bílá.
Jen florbal a hokej
Právě na závodech Spartan si Lukáš sport oblíbil. Na základní škole pro zrakově postižené v Olomouci, na kterou ho přijali kvůli jedné z jeho mnoha diagnóz, hraje také florbal.
Rád by si zahrál i hokej, ale olomoučtí parahokejisté nemají víc věkových kategorií a trénují jen od 22 hodin do půlnoci. Lukášova matka se bojí, jak by takový režim syna ovlivnil. "Nevím, jestli by se Lukymu nevrátily epileptické záchvaty, které přestaly před čtyřmi lety, a doufám, že už se neobjeví. Chtěla jsem najít vhodnější sport, ale je tvrdohlavý. Hokej nebo florbal. O ničem jiném nechce slyšet," shrnuje Bílá.
Lukáš se narodil dva měsíce před termínem po náhlém porodu. Matka Kateřina se necítila dobře a šla za lékařem. Ačkoli podle něho bylo vše v pořádku, večer začaly kontrakce a dítě přišlo na svět. V Šumperku Kateřina porodila dvoukilového chlapce, který neměl plně vyvinuté plíce. Lékaři ho nechali převézt na dětskou jednotku intenzivní péče v Olomouci. V sanitce nastaly komplikace. "Při převozu přestal dýchat a museli mu zavést umělé dýchání," popisuje Bílá. Od té doby se chlapec vyvíjel opožděně. Až ve dvou a půl letech začal lézt po čtyřech, o půl roku později začal trochu mluvit.
Rodiče s ním cvičili Vojtovu metodu a jezdili do lázní. V šesti se naučil chodit s tříbodovými berlemi a o pár let později už čekal na startu svého prvního překážkového závodu.
Foto: Kvůli špatné rovnováze činí na závodech Lukáši Bílému největší potíže balancování na lávce, kde ho asistenti drží z obou stran.
FOTO / ARCHIV RODINY
O autorovi: VOJTĚCH SEDLÁK, spolupracovník redakce