Nevyžádané komentáře vůči zrakově postiženým

Cílem mých textů je sdílet všechny aspekty života se zrakovým postižením. Texty mají sloužit jako forma osvěty vůči intaktní veřejnosti , aby vzájemná komunikace mezi člověkem s postižením a bez něj byla příjemná, bez ostychu a obav.

Sdílím však i pocity, prožitky a situace, které nejsou příjemné a komfortní pro někoho, kdo prožívá svůj život s hendikepem, a tak je vystaven neustále novým výzvám v řešení záležitostí bez zrakové kontroly.
Bez zkušenosti
Zcela chápu, že člověk, který nemá zkušenost s postižením, neví, jak se k někomu s hendikepem chovat, jak s ním jednat, jak mu pomoci a jak s ním komunikovat. Na základě nedostatku informací pak vznikají různá nedorozumění či rozpaky mezi oběma stranami. Rozumím i těm, kteří mají obavy, že by mohli pomoci špatně, a tak raději nepomohou vůbec. Lidé se obávají, aby postiženému více neuškodili, než pomohli, což je vlastně pochopitelné.
Co ale nechápu je neustálá potřeba lidí komentovat vše a všude, ačkoli o dané problematice nevědí zbla, pouze se domnívají. O dané věci nikdy neslyšeli, ale mají na téma přesně daný názor, a nebojí se ho říci vždy a všude. Již víme, že mezi zrakově postiženými jsou i nevidomí rodiče, ať mají úplnou nebo částečnou ztrátu zraku. Vychovávají své děti, učí je všemu, co je do života potřebné, žijí si své životy. Mají sice zrakové postižení, které je limituje v určitých úkonech, ale hledají řešení a postupy, jak tato omezení zmírnit a jak činnosti udělat, aby ztráta zraku nebyla překážkou. A tak nevidomým rodičům velmi často pomáhá rodina, dobrovolníci, pečovatelky - zkrátka asistenti či sociální ...