Obrátila mi život vzhůru nohama, říká o fence, bez jejíž pomoci se neobejde

Představte si, že je vám přes třicet, máte desetileté dítě, které vás potřebuje, a práci, kterou milujete. Jenže najednou ztratíte sílu a cit v končetinách, takže i pohyblivost. Strávíte rok po nemocnicích a doma. A jako sestra z ortopedie dobře víte, že život s diagnózou CMT nebude zrovna legrace.

Takhle nějak se ve zkratce začal odvíjet nový životní příběh Lenky Štochlové z Příbrami, které už je dneska dvaačtyřicet a její dceři osmnáct. V invalidním důchodu je tedy už osm let a původní povolání zdravotní  

sestry ortopedického oddělení jí moc chybí. Svou práci milovala.

Jenže co naplat, když jí dědičná neuropatie Charcot Marie Tooth (tedy CMT) zasáhla horní i dolní končetiny. "Ztratila jsem v nich sílu, cit a pohyblivost. Obtížně se mi chodí. Na vycházky ven používám chodítko a na krátké přesuny hůlku. Ruce jsou slabé, nezvládám jemnou motoriku. Tato nemoc je pro mě náročná nejen fyzicky, ale i psychicky," vysvětluje. A dodává, že se z toho nehroutí, ale snaží se žít a myslet pozitivně.  

A považuje za obrovské štěstí, že po svém boku má už šest a půl roku černou labradorku Páju. "Je to moje veliká láska, která mi obrátila život vzhůru nohama a jsem jí za vše velmi vděčná. Je moc hodná, přátelská, krásná, chytrá, šikovná a pracovitá," pěje chválu na svou společnici i terapeutku a asistentku v jednom. "Je v ní tolik lásky a porozumění, takže je Pájinka i moje veliká...