Paralympiáda: Proč navzdory úspěchům ujíždí Česku vlak

 

5:59 - podcast

To.
Po olympiádě skončily v neděli v Paříži také paralympijské hry, čeští sportovci z nich přivezli osm medailí, jednu zlatou, čtyři stříbrné a tři bronzové. Jediný nejcennější kov získal teprve šestnáctiletý nováček David Kratochvíl. Jsou na tom čeští parasportovci z hlediska zájmu, možností a financování. Dobře. Jak se vyvíjí debata o podvádění s handicapy. V čem českému para.
Je úterý 10. září. Tady je Kateřina Šafaříková a pět 59. Zpravodajský podcast. Seznam Zpráv.
Radek Musílek, učitel v Jedličkově ústavu, redaktor časopisu Můžeš a člen reprezentačního týmu v curlingu vozíčkářů. Vítejte v 5:59. Dobrý den, díky za pozvání, pane Musílku. V neděli v Paříži skončily po olympiádě i paralympijské hry, jaké z pohledu paralympioniků byly.
No, z pohledu našich paralympioniků nebo Českého paralympijského výboru řekl, že se jednalo o hry hodnocené jako úspěšné, podařilo se získat stejný počet medailí jako na předešlých Letních paralympijských hrách. Podařilo se v tom týmu výrazně prosadit jednomu z nováčků, kterých bylo celkem devět. A to je dobrá zpráva, protože český paralympionismus samozřejmě potřebuje novou krev a je dobrá zpráva, že se možná podařilo zastavit takový ten pokles a ústup z dřívějších pozic, takže bych řekl, že ta paralympiáda je vnímána jako takový nový odrazový můstek.
Světová média informovala, že sportovci měli problémy se po Paříži pohybovat, pokud tedy opustili tu olympijskou vesnici, ta naopak byla podle mnoha sportovců velmi dobře přizpůsobena jejich potřebám, jak se vesnice pro olympioniky s postižením upravovala.
Já jsem se ptal některých aktuálních účastníků a ty mně říkali, že ta vesnice byla výborně připravená až na nějaké drobné detaily, obecně se pořadatelé snaží tu vesnici připravit od začátku tak, aby byla vyhovující, aby byla bezbariérová. Dost se to prý liší teda třeba ve velikosti pokojů, že někde byli velmi luxusní, tuším, že říkali, v Riu, někde byli skromnější, ale v zásadě to vyhovovalo, pokud jde o pohyb po samotném městě nebo mimo tu vesnici, tak to mám zprávy, že to bylo komplikovanější, zejména kvůli metru, které v Paříži není úplně bezbariérové. Mám takovou i osobní zkušenost mimo paralympijské hry coby turista. Takže tam skutečně jsou stanice, které jsou velmi komplikované. Například náš velmi úspěšný Lukostřelec David Drahonínský mi říkal, že to šel nejprve prohlédnout jeho velmi zkušený asistent a ten se vrátil s tím, že s elektrickým vozíkem není šance, takže budou muset jít pěšky a říkal, že pak už po městě to bylo docela v pohodě, až sem tam na nějaký ten obrubník.
Uveďme teď hlavní odlišnosti paralympiády od olympijských her, jenom zmíním, že mezi ně patří rozdělování sportovců podle míry postižení a také asistenti jak klasifikace parasportovců vypadá.
Tak dělají klasifikátoři, kteří jsou na to vyškolení a mají na to takzvaně papír u těch klasifikací samozřejmě hraje roli i to, co vám přiznají jako možnost, protože někdy můžete využívat pomoc asistenta. Například jste to mohli vidět při plavání, kdy ve startovních blocích někoho přidržuje trenér třeba, řekněme, protože je tam klasifikace, že ten člověk má problém s rovnováhou a mohl by spadnout doleva nebo doprava, takže on tam toho plavce přidržuje, ale je tam striktní zákaz ho postrčit, aby mu nedal nějakou výhodu při tom startu, to by samozřejmě došlo k diskvalifikaci nebo třeba existuje Sport. Boča. Nevím, jestli všichni posluchači vědí, o co jde, takže velice stručně popíšu, je to něco jako Petanque, ale hraje se to v sále s tím, že v jedné té kategorii jsou sportovci, kteří nemůžou hýbat rukama, takže mají asistenta, který poslouchá pokyny toho hráče a nastavuje takovou rampu, ze které oni vypouštějí ten míček A ten asistent musí být k té hře zády, aby vůbec nevěděl, co se na tom hřišti děje a nemohl to tedy nějak ovlivňovat s tím, že ten hráč tedy mu říká doleva, doprava, větší úhel, menší úhel, pak to sám vypustí.
Takže i v tomhle hraje roli ta klasifikace, jestli třeba budete moct mít toho asistenta nebo jakou roli v tom může hrát pochopitelně ještě samostatná kategorie, jsou lidé se zrakovým postižením. Takže tam vidíte, že s těmi běžci třeba běží ten vodič, který jim vytyčuje tu trasu, po které běží s tím, že rozdělování do kategorií je asi takový největší kámen úrazu paralympionismu, bych řekl, v tom, že se ty kategorie někdy slučují. To zařazování je občas zdrojem nějakých protestů. Pro laického diváka to může být i matoucí. Proč tenhle člověk soutěží s tímhle, když mají na první pohled jiné handicapy, myslím si, že někdo víc, někdo méně otevřeně s tím má trošku problém, že ti lidé říkají, no, tyhle kategorie by sloučené být nebyly. Proti těm nemám vůbec šanci a samozřejmě nebudeme se tvářit, že vše je vždy růžové. Takže i v tomhle je prostor pro nějaké podvody, že se někdo snaží dostat do jiné kategorie, než ve které je, protože samozřejmě, když máte nějaký handicap a jste o klasifikováni, jako že máte těžší handicap, tak vám to pak pomůže. Přitom soutěžení.
Tohle vypadá skutečně velmi dobře. David Kratochvíl obrátil na první pozici a teď má velký náskok. Před Nizozemcem Dorsmanem. Už zbývá posledních pár metrů.
Vítězem.
Šárka Pultar. Musilová obhajuje paralympijské Stříbro. Stejně jako v Tokiu prohrává s Číňankou Čchenovou.
Trefuje devítku a Česko získává Stříbro.
Čína vítězí v souboji mixu dvojic vlustřelbě 147, 143. Ve finále nad českou dvojicí Šárka Pulta, Musilová a David Drahonínský.
Mají Stříbro a česká bilance odsud ze Střelnice před Invalidovnou se tak zastaví na dvou stříbrech a jednom bronzu.
Zcela po právu. Čufarov, druhý Kratochvíl, třetí.
Dokonaná sbírka medailí, zlato, Stříbro a bronz poputují do Tachova.
Každopádně pro Jiřího Suchánka.
Stříbrá medaile je.
Zatím životním maximem a životním úspěchem na paralympijských hrách po, S Ronzu z Ria jak v dvouhře, tak ve čtyřhře s Petr Meron.
Leslie zatím třetí a Arnošt to vypadá, že by mohl plavat na paralympijskou medaili, bude to bronz nebo Stříbro, bude to bronzová.
K tomu podvádění se ještě dostaneme. Ale já bych se teď ráda dotkla věci, kterou vy už jste ostatně zmínil hned na začátku, a sice, že ti čeští sportovci a sportovkyně na paralympijských hrách, kteří získali medaili, tak v řadě případů šlo tedy o stejné lidi, byť zároveň se tam probojoval nováček, kterého jste zmínil, dokonce zhruba v polovině případů šlo o to, že ti stejní lidé získali medaili jako naposledy před čtyřmi lety. Čím to je, jsou parasporty, které mají v českém prostředí nějaké lepší zázemí nebo je to o snaze píli štěstí jednotlivců.
Tak situace v různých sportech je různá, samozřejmě tak jako Česká republika je tradiční hokejová velmoc, tak zkušenosti z minulosti přinášejí tomu sportu zase novou krev, která samozřejmě může čerpat z toho, co získali v minulosti jejich předchůdci, takže když se podíváme na ten seznam těch medailí, tak nejlépe se daří lukostřelby a plavání. Taky se tam vměstnal tedy jeden stolní tenista. Tak některé ty sporty mají asi větší tradici, řekněme, ale to, že se tam objevují hodně stálice, si myslím, že je problém v tom obecně, že není takový zájem o vrcholový sport jako v minulosti. Dneska. Můžete to slyšet od všech činovníků. Ve všech sportech je vnímán odliv zájmu mladých lidí, protože mají spoustu jiných atrakcí a možností, takže i v tom parasportu to není výjimkou, že je méně těch nových, začínajících a možná, že samozřejmě je to i o nějakém nastavení systému.
Teď máme relativně nové vedení Českého paralympijského výboru, které se v tomhle snaží věci měnit a obrátit k lepšímu, protože zdá se, snad nebudu příliš přísný, když řeknu, že v některých aspektech nám svět trošku ujel.
Čili není to tím, že by třeba ve společnosti bylo početně nebo procentuálně nyní méně lidí s postižením, třeba kvůli častějším prenatálním screeningům, ten počet je víceméně stejný.
Počet lidí s handicapem ve společnosti je přibližně pořád stejný. Když úplně odhlédneme od toho, jaký handicap, tak zhruba 10 % populace má nějaké postižení.
Vy jste zmínil, že nám svět trochu ujel. V jakém ohledu přesně jste to myslel?
No. Ve světě paralympioniků je vidět velký trend profesionalizace a na paralympiádě to je třeba krásně vidět na Číně, která sbírá obrovské úspěchy, protože jejich sportovci jsou tvrdě a systematicky připravováni ve specializovaných centrech, ti hráči jsou prakticky profesionálové a v českých podmínkách jenom ti nejúspěšnější, nejvrcholovější sportovci, myslím teď paralympijské sportovce, můžou říct, že jsou, dejme tomu, poloprofesionálové, že mají nějaké příjmy, které jim tak zhruba pokryjí ty náklady s tím spojené, ale těžko se v současnosti v českých podmínkách můžete absolutně věnovat jenom tomu parasportu a žít z toho.
To znamená, že vedle toho svého sportu musíte mít ještě běžné civilní zaměstnání. Je to tak.
Je to tak.
Tím jste mi vlastně nahrál na tu další otázku, a to je, jak je to vlastně s dostupností financování, ať už veřejného nebo soukromého, právě pro parasportovce, přesněji řečeno pro paralympioniky.
Tak samozřejmě je tady sportovní agentura, která vypisuje tedy dotace, respektive podávají se u ní žádosti. Dneska už ten systém poměrně dost, že to jde přes ty sportovní svazy toho konkrétního sportu, kam patří i ti lidé, co se věnují parasportu, dřív byl systém, kdy existovaly takové federace zastřešující, dejme tomu, podle určitého typu handicapu a potom patřily sportovní kluby pro lidi s handicapem a takové kluby samozřejmě stále existují, ale dost často ten sport je dneska už pod hlavičkou toho sportu, který prostě obecně existuje, já můžu mluvit za sebe, za curling, takže prostě my už jsme daleko víc vlastně pod křídly Českého svazu curlingů. Zatímco v minulosti jsme si ty věci řešili sami, problémů toho financování je, že vy se až v průběhu roku nebo sezóny dozvíte, kolik vám vlastně bude přiděleno peněz, vy si podáte žádost o nějakou částku, která vychází z odhadu nákladů, které to přinese.
No, ale až po několika měsících se dozvíte, zda a kolik dostanete. A přitom ta sezóna už třeba.
Běží a je to české specifikum, tedy v tom financování parasportu obecně, nebo je to tak jaksi běžné, v jiných zemích.
To úplně nedokážu říct, ale je evidentní, že v některých zemích dokáží ty sportovce učinit profesionály, takže ten systém asi bude trošku v něčem jiný.
Kdybyste měla každý rok ze svého zaplatit třeba 60 000 za tu sezónu, šlo by to, dokázala byste si na to ušetřit?
No, určitě ne. Člověk má jiné výdaje doma, prostě ten invalidní důchod mám hodně nízký, takže opravdu se to nedá všechno zafinancovat.
Někteří sportovci už i zvažují, že skončí kariéru, protože naší smlouva i zavazuje k tomu, že ti sportovci se musí účastnit nějakých mezinárodních akcí a pokud se ti sportovci na to ty peníze neseženou a nedostanou je právě od svazu nebo od státu, tak nemají šanci tam vyjet.
Čeští handicapovaní sportovci se dostávají do vážných potíží při nedostatku financí. Jsou stále častěji konfrontováni s požadavkem svazů, aby si sami hradili účast na reprezentačních akcích.
Je polovina července a handicapovaní sportovci stále čekají na peníze na reprezentaci, finance si shánějí sami, loni dostali sportovci od státu finance na reprezentaci až v prosinci, letos by to mohlo být dříve.
Problém je, že nemáme dostatečný počet úředníků, který zpracovávají ty výzvy. Můžu snad přislíbit, že do konce září budou ty prostředky vyplaceny.
Znamená to potom, že ti konkrétní sportovci jsou o to více závislí na soukromých dárcích, zkrátka na tom, že rodina nebo nějaké širší okolí se tak jako kousne a sežene peníze pro toho jednotlivce, aby mohl uspět.
Tak dneska samozřejmě můžete žádat. U různých nadací existují sponzoři atd. ale myslím si, že součástí takového sportování vrcholového je i shánění si peněz do určité míry samozřejmě, že mají podporu od toho Českého paralympijského výboru nebo od svých týmů klubů, nicméně musíte shánět a asi nedá se říct, že byste vždycky do každé sezóny šli s tím, že stoprocentně budete mít pokryté všechno, co by bylo ideální.
Lze říct, že tedy hlavní problém v tomto smyslu jsou peníze pro paralympiniky.
Tak jak se říká, peníze jsou vždycky až na prvním místě. Myslím si, že hrají velkou roli, ale pochopitelně je to i o osobní motivaci, o entuziasmu, nadšení a nechci to scvrknout jenom na peníze. Pochopitelně, ale pomáhají, protože když chcete výsledky, tak potřebujete zkušenosti, potřebujete jezdit někam, konfrontovat se s mezinárodní konkurencí na turnaje, na soutěže, na mítinky. A problém je, že vlastně vy těch peněz máte víc, až když přijdou ty výsledky paradoxně, protože vy byste ale, aby mohli přijít ty výsledky, potřebovali víc těch peněz předem.
Pojďme k tomu tématu podvádění v paralympijských sportech, jak už jsme načali, jenom tedy připomenu pro posluchače případ paracyklisty Charlese Moroa, který po 100 m závodu během Světového poháru letos zastavil. A to na protest proti systému, který podle něj umožňuje na paralympijských hrách podvádění. A právě konkrétně tak, že účastníci zveličují svá postižení jednoduše proto, aby se tím pádem trošku potom pomohli. Tak jak tento fenomén je podle vás, podle vašich zkušeností a znalostí rozšířený?
Tak v curlingu není vůbec a řekl bych, že neznám ani v českých luzích a Hájích nějaký takový příklad ze Světového kolbiště se občas objeví nějaké takovéhle případy. Jak říkám, no, tak lidé s handicapem jsou úplně stejně jako všichni ostatní, takže i mezi nimi se najdou lidé, kteří se snaží najít nějaké uličky, cestičky. Neříká se mi to snadno samozřejmě, protože vnímám, že veřejnost parasportovcům obdiv a teď bych nerad to nějak všechno shazoval, ale zároveň prostě lidé s handicapem jsou úplně stejný jako všichni ostatní. Koneckonců chceme, abysme byli vnímáni jako ostatní, tak si prostě musíme přiznat, že i tam se najdou lidé, kteří hledají možnosti, jak třeba vyhrát i nefér a tohle zařazování do kategorií a určování míry toho handicapu k tomu dává prostor. Ono totiž je to strašně těžko poměřitelné. Já, když se setkám s člověkem, který má úplně stejný typ handicapu jako já, což je porušení míchy v určité výšce páteře, tak to stejně neznamená, že budeme na tom úplně stejně.
Někdy je to těžko měřitelné, někdy záleží na tom, třeba, jak v dětství ten člověk rehabilitoval a někdo se stejným typem handicapu dostane dál než někdo jiný.
Jak tedy vypadá debata o této věci mezi vámi? Parasportovci? Zase jen pro kontext. V současnosti je velmi aktuální případ paracyklisty Davida Berlinga, který právě podal podnět k Mezinárodnímu paralympijskému výboru kvůli podezření, že může v jeho kategorii, zveličují svá postižení. A právě v polovině září se má jeho případem zabývat Mezinárodní paralympijský výbor. Tak, jak to u vás vypadá?
No, ono záleží, na kterém typu sportu, o jakém se bavíme, v některých sportech je pro to větší prostor, nechci teď, aby se to někoho dotkla, myslím, že třeba atletika, cyklistika i plavání, tam je to třeba daleko asi citlivější téma.
A můžete upřesnit, proč je to zrovna v těchto sportech citlivější.
Protože záleží na každé svalové party, kterou dokážete zapojit. Třeba když rháte koulí, tak například já bych seděl na nějaké takové lavici speciální nebo židli a z toho se to hází a teď vlastně prakticky každý sval, který dokážete využít, tak hraje roli při tom švihu a potom, když vám uznají, že tahle partie těla nefunguje, ale ona ve skutečnosti aspoň trochu funguje nebo si můžete pomoct tím, že se třeba zapřete nějak nohou, já mám třeba nohy úplně nehybné, ale někdo třeba nějakou formu pohybu tam má. Dokonce. Já jsem kdysi zaznamenal i, že byl nějaký podvod, že si ten člověk schválně dával někam pod dres připínáček nebo něco takové, aby se jako píchnul, protože já když se do té nohy třeba nešťastně nějak dloubnu nebo tak oni se stáhnou ty svaly a vyvolá to jakoby křeč, a to vám může při tom hodu pomoct, protože ta noha, která je jinak úplně jako plandavá, tak najednou se zapře. Takže i takovéhle věci se někdy objevily.
Abychom se tady vrátili k jádru té otázky. Je o tom debata mezi vámi. Parasportovci ve smyslu, které sporty, v kterých by se měli nějakým způsobem na ně nahlížet jinak.
Rozhodně o tom debatujeme. Někdo to říká víc otevřeně, veřejně, někdo spíš tak mezi námi si postěžuje, že řekne, no, to je hrozný, já prostě, když tam pojedu, tak vím, že nemám proti těmhle šanci, když budu ve stejné kategorii s nimi, protože když si vemu, co oni jsou za postižení, no, tak já tam jedu tak nejlíp pro šesté místo. Třeba.
Olympiáda se poprvé konala v roce 1960 v Římě a od jejího vzniku tak uplynulo téměř 65 let. Co je zajímavé, ale že větší pozornosti se dočkala až v té poslední dekádě. Deník Washington Post například píše, že se její sledovanost za posledních 10 let zdvojnásobila a také Česká televize věnovala paralympiádě podle tedy svého prohlášení rekordně největší prostor. Kde, pane Musílku, vidíte příčiny té narůstající popularity.
Já ještě malinko doplním, že od roku 1988 v Soulu se ty paralympiády pravidelně konají hned po těch letních olympiádách, takže tahleta provázanost s klasickou olympiádou, tedy od roku 88, Tam jenom tak pro zajímavost, startoval jeden československý sportovec tenkrát ještě.
Ale.
Já nedokážu úplně říct, čím se to děje, nicméně je to zjevné a evidentní, že ta popularita vzrůstá. Česká televize tomu taky věnuje větší prostor. Nebo obecně česká média.
A když se vzpomenu, že jsem koukal na paralympiádu před nějakým třeba dvěma dekádami, tak bylo téměř jako unikum se k nějakým záběrům dostat, natož nějaký živý přenos a teď jsem měl pocit, jako kdybych koukal na běžnou olympiádu, ohromně se to posunulo opravdu nejenom ten mediální zájem nebo to pokrytí, ale i ty výkony, ta úroveň toho, co se tam děje, což úzce souvisí s tím profesionalismem, ale zároveň si myslím, že to má trošku odvrácenou tvář, že bude daleko těžší se v tom sportu nějak vrcholově prosadit pro lidi, kteří opravdu profesionálové nejsou a třeba mají menší možnost trénovat a rádi by to dělali třeba na amatérské nebo hobby úrovni nebo lidé s opravdu hodně těžkým handicapem. Tak já si pamatuju vyprávění některých našich parahokejistů, že stojí proti týmu třeba USA, který je tvořen z velké části válečnými veterány.
To jsou chlapi, kteří přišli třeba o nohu, ale jinak prostě jsou neuvěřitelně namakaní v neuvěřitelné kondici a proti nim je velmi těžké potom jako plnohodnotně bojovat, když třeba z té handicapovaný úplně od mládí, to se třeba laickému posluchači těžko vysvětluje, ale prostě některé svaly jako zdravý člověk máte vyvinuté úplně jinak, než když jste na tom vozíku odmalička.
Cítíte tu rostoucí popularitu mezi sebou, mezi vámi parasportovci, je to něco, co vás motivuje nebo zkrátka a dobře je přítomné.
Já osobně, pokud budu mluvit čistě za sebe v curlingu, tak já to hraju zhruba 20 let a mým snem vždycky bylo dostat se na paralympiádu. Ještě se nám to bohužel nepodařilo.
Není všem dnům konec.
Ano, naštěstí curling se dá hrát i ve vyšším věku, na to spoléhám navíc teda taky. Ono u každého sportu je trošku jako rozdíl, jak se tam dostat, někdy je to mnohem komplikovanější systém, kdy právě v curlingu třeba vy musíte být na mistrovství světa, tam musíte sbírat průběžně body a potom ty týmy, které dostanou nejvíc bodů, jedou na paralympijské hry, kdežto třeba v atletice tam musíte splnit nějaký limit, který když hodíte, tak jste se tam dostali. Trošku to zjednodušuji. Tam pak záleží samozřejmě na nominacích těch národních svazů. Ale prostě někde je ten pavouk a ta síť, jak se tam dostat mnohem jako spletitější samozřejmě, ale v té atletice je třeba obrovská konkurence, že tam je spousta jednotlivců, takže to nechci říct, že jedno je lehčí nebo těžší, ale prostě je to rozdílné. No, tak já si myslím, že určitě para sportovce těžší ten zájem, protože si nepřipadáte jako nějaký chudý příbuzný, když to tak řeknu, nebo někdo, komu se tak jako poplácá se soucitem po ramenou, jako jo, seš dobrej, ale prostě tak víme všichni, že nejseš tak úplně sportovec, že jo. No, tak takhle to naštěstí už dneska dávno není a myslím si, že určitě jsme rádi, když jsme bráni jako plnohodnotně, já to cítím i za těch 20 let, jak v tom curlingu jsme se stali integrální součástí, to je curlingové rodiny, kdy ze začátku jsme byli takový trošku jako, no, neřeknu asi úplně hezké slova, trošku jako exoti, tak máme tady ty vozíčkáře, tak oni tady tak jako něco dělají bokem, no, ale pak postupně jsme začali hrát třeba nižší soutěž mužů proti teda chodícím curlerům a začali nás trénovat curleři jako trenéři, takže jsme se už stali plnohodnotnou součástí tohohle sportu a věřím, že to tak je i v jiných sportech.
No, na pozadí toho, co jste právě řekl, je už paralympijský sport zrovnoprávněný s tím vrcholovým sportem zdravých lidí, myslím v Česku, anebo kdybyste měl říct, co paralympijskému sportu v Česku nejvíc chybí, tak co by to bylo.
Jestli je úplně zrovnoprávněn, to asi ještě úplně není, koneckonců, kdybych to bral čistě jenom podle toho mediálního pokrytí, tak to by prostě běžela paralympiáda nonstop v televizi prakticky tak, jako je to u běžné olympiády, tak to se zatím neděje a ani nevím, jestli se někdy dít úplně bude, nicméně věřím, že některá jména už jsou známá i lidem, kteří se o ten sport přímo nezajímají. Tak je pravda, že jsme pořád taková menší rodinka, řekněme, když si vezmete, tak olympijská výprava česká měla přes 100 lidí, tady to bylo 32, tak je to takový menší okruh, i se v rámci té komunity víc známe, já třeba většinu těch paralympioniků, kteří teď startovali v Paříži, znám osobně, což samozřejmě o běžných olympionicích říct nemůžu. Tak zatím je to asi trošku takové komornější prostředí, bych řekl. Netroufám si tvrdit, jestli se to někdy stane úplně na stejné úrovni, koneckonců lidí s handicapem je prostě míň, tak je i logické třeba, že ty počty jsou prostě menší.
No, a tedy co nejvíc chybí v Česku, je něco specifického nebo ne?
Tak samozřejmě, že vždycky je lépe, když víc peněz, když by třeba bylo i víc možností nějakého, byť i volnočasového sportování, tím nechci říct, že nejsou, ale musíte si zatím trošku jít. Jenže já zas tady nechci se tvářit, že je to nějak špatně, protože prostě, jak říkám, lidi s handicapem je méně, takže se nedá očekávat, že bude úplně stejná infrastruktura jako pro lidi bez handicapů, nicméně mně se líbí ten trend, že se to dostává jako pod křídla těch sportů jako takových, takže prostě kdyby veškerá sportoviště pro všechny byla upravená tak, že já například teď jsem začal svého syna přihlašovat na stolní tenis a on chodí do nějaké sokolovny tady v Praze. No, ale já tam prostě se nedostanu, protože jsou tam schody, no, tak bylo by fajn, kdyby byla sportoviště, kde byste nemuseli vůbec přemýšlet nad tím, jestli tam může chodit trénovat i parasportovec nebo ne?
To byl Radek Musílek, učitel v Jedličkově ústavu, redaktor časopisu Můžeš a člen reprezentačního týmu v curlingu vozíčkářů. Děkujeme také.
Díky.
A.
To je z úterního podcastu pět, 59. Vše. Díky, že jste poslouchali.
Pokud se s námi chcete spojit, napište nám email na adresu za minutu6@zz.cz nebo na sociální sítě Instagram. X a Tres. To byla Kateřina Šafaříková. Těším se na vás příště.