Pečující se musí starat i sami o sebe, říká Jindra Cano Landová, autorka blogu Obyčejná máma

 
Blízká setkání - podcast
Na Instagramu se skrývá pod účtem. Obyčejná máma je ředitelkou neziskové organizace Obyčejný život. Ale můj dnešní host Blízkých setkání Jindra Kanula Landová je všechno. Jenom ne obyčejná, Jindro, proč zrovna obyčejná máma? Připadáte si obyčejně? Já si připadám obyčejně, ale hlavně je to moje nejvroucnější přání, protože mám dceru s fyzickým handicapem. To obnáší hodně starostí. A nějak zvládám a hodně lidí mi říká, nebo říká, jak jsem silná, ale já nechci být silná, já chci být prostě jenom obyčejná a řešit obyčejné věci a ty bohužel neřeším, takže já to mám spíš tak jako takovou vizi. Jednou. My si dneska v Blízkých setkáních při rozhovoru budeme obyčejně povídat. To vám můžu slíbit, ale o vaší neobyčejné síle a neobyčejném životě a že bude opravdu neobyčejný, to za chvilku uslyší posluchači. Blízká setkání Michaely Maurerové. Na Dvojce. Moje dnešní Blízké setkání je obyčejná máma Jindra Kannolandová, ale není obyčejná. Je hodně speciální, protože kromě jiného nepřetržitě pečuje o svoji jedenáctiletou dceru Miu se speciálními potřebami, trpí totiž formou svalové dystrofie, na kterou zatím neexistuje léčba. Jindro, dobrý den, vítejte. Vy býváte o označována oficiálním termínem neformální pečující, co přesně ten pojem znamená a co obnáší. Neformální pečující? Dobrý den. Neformální pečující je vlastně každý, kdo se stará o osobu blízkou a asi nejčastější známe, když se někdo stará o rodiče už stárnoucí a v mém případě je to, že se starám o dceru s fyzickým handicapem a jenom tak třeba říct, na představuju číslo, tak v České republice se o nějakou osobu blízkou stará zhruba 1 milion lidí. Že to vůbec není. To je neuvěřitelné číslo. Malá skupina osob. Co ta vaše péče, Co to vaše neformální pečování, když je to zvláštní výraz v případě matky, která pečuje o svoje dítě? Co to všechno obnáší, Jaká je vaše třeba denní, není rutina. Ještě to neformální? Já bych to možná ještě doplnila, znamená, že za to nejsme placený formální pečující dítě. Ten, kdo se stará třeba v domově důchodců, má to jako práci, dostává za to plat, má dovolenou a chodí do práce na směny třeba. A my neformální pečující, my nic takovýho nemáme, nedostáváme plat, dostáváme, když pečujeme o dítě nějaký příspěvek na péči a nemáme nárok na žádnou dovolenou, pečujeme kolikrát 24 hodin denně, a to záleží, o koho se staráte. Já se starám o dceru s fyzickým handicapem, která chodí do normální školy, takže mám relativně někdy volno, když je ve škole, ale jsou takový pečující, který se opravdu starají 24 hodin denně, nemají třeba to dítě nebo toho dospělého kam dát, a to je potom strašlivá zátěž a není to tak, že se staráte 123 roky, jsou pečující, který se starají 20, 30, 40 let a i já mám takovou vidinu, když se nezmění systém tak, jak je dneska a aby dcera mohla fungovat samostatně, tak mám tu vidinu, že budu pečovat ještě prostě nějakých dalších X, X Let. Jindro, jak se tohle dá zvládnout? Vy říkáte, že nepobíráte samozřejmě za to žádný plat, nemáte žádnou dovolenou, nemůžete si odpočinout. Já, když se starám o své tři děti třeba tři dny v kuse, tak mám pocit, že okamžitě potřebuju do nějaké dokovací stanice se dobít, jinak už to nevydržím. A teď poslouchám, že vy vlastně jedete takhle dlouhodobě 11 let nonstop, tak jak se tohle dá zvládnout. Upřímně, nedá. A proto já tady asi dneska sedím, aby se o tom trošku víc mluvilo, aby se o tom vědělo a já jsem v kontaktu s různýma organizacema, institucema, vládníma organizacema, kde se to nějaký úrovně řeší, že je tady takováhle skupina obyvatel, který prostě absolutně se jim nedostává pomoci a ty pečující po letech péče opravdu odpadávají, mají závažné choroby, rakoviny a tak, protože dlouhodobě se to fakt zvládat nedá, já se k tomu snažím přistupovat, takže když to vidím, tak jednak trošku budovat tu osvětu, aby se tlačilo na to, aby se nám trošku pomáhalo, ale pak vím, že je to hlavně na mě, takže já se snažím nějakou sebepéčí se z toho fakt nezbláznit, ale ne vždycky se to daří, ale někdy se to, někdy se to povede. Kdo pomáhá těm pečujícím, kde můžou hledat tu pomoc. Vy už jste zmínila nějaké organizace, které určitě existují, ale od koho tu pomoc asi nejvíc potřebuje? Mi to okolí. Dokážete říct, jakou formou a jak by měla vypadat ta pomoc, aby byla účinná? Co se týče té formální pomoci, tak co se týče péče o děti a tak tady existuje organizace rané péče, které vám pomůžou, když máte dítě do sedmi let, a pak hodně organizací se věnuje podpoře lidem, který se dostala i o seniory. Ale mezitím je takový velký vakuum. Tam vám vlastně nepomáhá nikdo, když máte štěstí na diagnózu, tak jsou ještě pacientský organizace, který vám pomáhají, ale jinak to opravdu jste na to sami. Je to strašná zátěž, je toho strašně moc. No. A teď je asi načase, abychom si za chvilku povídali o tom, že jste tuhle díru, tohle vakuum vyplnila tím, že jste založila neziskovku Obyčejný život, která asi tuhle pomoc vyplňuje a která se snaží z vaší vlastní zkušenosti čerpat a pomáhat ostatním. Povídám si s Jindrou Kanno Landovou, Jindra Cano Landová, obyčejná máma, můj dnešní host, která nepřetržitě 24. 7, jak se říká, pečuje o svoji jedenáctiletou dceru Miu, která trpí svalovou dystrofií, si ještě ke všemu založila neziskovku, která se jmenuje Obyčejný život, která se vlastně stará i o to, jak se starat o ty neformálně pečující, protože ti tu pomoc potřebují také, aby mohli se starat o ty své nejbližší tak, jak se starat o ty pečující, co jim nejvíc pomáhá, co jim pomáhá od institucí, co jim pomáhá od sousedů, známých kamarádů. Zkusme teď poradit, jak pečovat o ty, co pečují. Těch možností je velká řada. Já mám to štěstí, že mám v okolí velkou spoustu lidí, který nám opravdu jako nezištně pomáhají a když to tak rozdělím, tak se dá pomáhat asi zhruba tak třema způsoby. Ten první je finanční pomoc. Určitě. Každý se setkal s tím, že dneska se vybírá na kdeco a většinou je to opravdu jako potřeba, může to pomoct nějakému dítěti, seniorovi, pejskovi. Je dobré si vybrat nějakou oblast a držet se tý oblasti, jinak se z toho zblázníte. Tak ale já vždycky říkám, když se rozhodnete finančně, co podporovat, podporujte i neziskovky, protože neziskovky dělají systémové změny, takže tím pomůžete vlastně širšímu okruhu lidí než třeba jenom jednomu. To je ta finanční. A druhá pomoc je taková prostě přiložit ruku k dílu, k tomu, jak zrovna můžete. No, a jak konkrétně. Třeba někdo znám paní, která vyrábí náramky, ty prodává a pak je to posíláno dobrý účely a někdo třeba umí péct, tak upeče a pak to prodá ve dražbě nebo já jsem třeba nesmírně šťastná. My jsme se synem na bezlepkový dietě, ano, když nám někdo upeče, protože to já jako nezvládám. Nebo tak. To je výzva posluchačky, které rády pečou, jak vám udělat radost. Nějaký bezlepkový koláč by bodl. Přesně tak, ale zase jako opatrně. A potom třeba něco dohodnout. Mně hodně lidí dává rady, třeba, když dám příklad, když jsem sháněla, kam mi dcera mohla nastoupit do základní školy, tak mě v šesti základních školách poslali do Háje, že tam dceru nechtějí a dostávala jsem tipy. Tak to zkus ještě tady, tady. Ale bez toho, aniž by ten člověk jako věděl, že to tam jako půjde a mně by v tu chvíli moc pomohlo. Já už jsem prostě neměla sílu ani energii a chuť. Kdyby někdo byl vaší. Tu školu a kdyby to jako někdo předjednal, a to se mi někde v nějakých situacích už dneska stává, že to někdo jako obvolá za mě a zjistí, jestli tam vůbec můžu jít, protože jako pečující se pořád něčeho doprošujete, pořád o něco žádáte a je to strašně jako únavný, takže jakákoliv pomoc tady v tom, že když to někdo jako předzařídí, což se mi taky povedlo zase ve školství, zase sháním pro dceru, kam může nastoupit do šesté třídy, tak mi tam pomáhají lidi přesně tímhle způsobem, že to před domluví, a to je úplně jako největší pomoc, která vás vlastně stojí jenom třeba chvilku času, to je druhá oblast a ta třetí a my potřebujeme tady opravdu se posunout. My jsme 30 let po pádu komunismu a tady se ve světě lidí se zdravotním handicapem toho zatím až tak moc nezměnilo tak, jak by se mohlo změnit. A proto se ptejme politiků a zastupitelů, co dělají ohledně bezbariérovosti, ohledně pomoci lidem s postižením a jejich pečujícím a tlačme na ně, ať se tady něco děje. Víc než dosud. Než si budeme povídat dále a trošku pozitivněji, tak myslím, že tohle vaše povídání uzavřu citátem, který jste sama napsala na své sociální sítě, který to krásně ten citát jako uzavře, a to je citát Tomáše Garrigua Masaryka. Obhajovat se nemá ten, kdo se zasazuje za rovné postavení, ale naopak ten, kdo mu brání. A to si myslím, že je přesně shrnuto to, o čem jsme se teď bavili, to znamená, pomáhat hledat cestu, jak to jde a ne jak to nejde. Mým dnešním hostem je a povídám si s Jindrou Kanolandovou, obyčejnou. Mám. Český rozhlas dvojka. Moje dnešní Blízké setkání je obyčejná máma s neobyčejným osudem Jindrakano Landová a ještě, než se dostaneme k tomu prostřednímu jménu Kanu, které leccos předznamenává, pojďme se bavit o té sebepéči. My jsme se bavili o tom, jak pečovat o pečující. Jindro, vy jste radila, jakým způsobem můžou instituce nebo i úplně cizí lidé pomáhat těm pečujícím. Tak co ta sebepéče? Jak vy se hýčkáte sama? A je důležitá? Vůbec, máte ani, vůbec čas. No, je to, je to velmi náročné, musím říct, ale jelikož pečuju už 11 let, tak jsem si prošla různým, různými, různými fázema, kdy jsem úplně vyhořela, že já mám za sebou jako těžký vyhoření. A od tý doby vím, že si musím hodně hlídat, kolik, do čeho dávám energie a věnovat se sama sobě. Já mám psycholožku svojí, mám další terapeuty, jezdím na rozvojový kurzy, dělám čas jenom pro sebe, chodím po horách prostě a vlastně cítím, že to všechno ještě pořád málo, tak si nedokážu představit jiné pečující, který třeba opravdu jenom pečují a nikdy nemají, jako, kdo by jim pohlídal a jak by se někam mohli dostat, to je prostě šílený. Tady si myslím, že by fakt stát se měl víc jako postarat o to, aby měli aspoň, já nevím, jednou za rok dovolenou, mohli to dítě třeba někam dát. Pojďme zkusit být konkrétnější. Já vím, že spoustu maminek na mateřské si. Stěžují, že kvůli. Péči o miminko nemají čas si ani umýt vlasy. Vy pečujete vlastně nepřetržitě takhle 11 let o svoji postiženou dceru a určitě jste si už našla nějaké způsoby, rituály, o které se teď můžete podělit třeba s těmi, co nás poslouchají a řeší podobný problém, jak si ten čas pro sebe a na tu sebepéči udělat a u čeho nejlépe dobýt ty baterky pomyslně. No, tady to, já si myslím, že to má každý jinak, ale je důležitý najít to, co to je, co mi dává baterky, takže já jsem třeba už kdysi dávno měla za úkol jiný mojí terapeutky najít asi 20 nebo 50 činností, který mě nabíjí, který mi dodávají tu energii a já třeba hodně ráda jsem v lese lesmědobí a ráda chodím po horách, takže když já si vezmu třeba týden volno a jednou nějaký přechod. Teďka naposledy jsem byla v Portugalsku, s partou holek šli stezku rybářskou asi šest dní. Ale těch věcí vlastně, to jsou takový ty velký věci, ale jsou i malý věci. Já si třeba dávám kávu po obědě a u tý mě nikdo nesmí rušit, a to je jenom můj čas. A i kdyby padaly trakaře, tak prostě já si užívám ten čas pro sebe, někdy si čtu a někdy třeba jenom koukám do zdi, protože jsem přehlcená vším a potřebuju jako chvilku klidu, že můj se dají, i v tom jako běžným denním rytmu se dají najít činnosti, který nás vlastně vrátěj zpátky k sobě, abysme jsme mohli bejt líp ukotvený a líp prostě ty situace a ten Těžkej příběh zvládat. Kdo zatím pečuje o Myu? Kdo se stará, abyste mohla mít ten čas jenom pro sebe a dobýt se. Většinou je to manžel. Teď mám, asi mám štěstí, že mám partnera, který to zvládá, co si budeme říkat, pro ty chlapy je to taky těžký, není to vůbec nic lehkýho, stát se vlastně tátou dítěte s postižením. Čím toho zdravíme takhle na dálku, I když asi bysme to měli říct portugalsky, protože váš muž je Brazilec. Teď se dostávám k tomu prostřednímu jménu. Vy jste neuvěřitelná, protože nejenže vy sama se dobíjíte chůzí po horách, ale vy na ty hory a vůbec na to cestování do destinací, kde je to obtížné pro zdravé jedince, berete často na vozíku i svoji dceru. Vy každý rok cestujete do Jižní Ameriky a dokonce jste podnikli i cestu do amazonského pralesa. A na to všechno se zeptám a vyzpovídám si Jindruka Nolandovou, za chvíli sedím naproti mému dnešnímu hostu Jindřik ano Landové, obyčejné mámě a jsem taky v pasti jako Marika Gumbitova, protože se stydím, protože navzdory všemu, co Jindru potkalo, tak nesedí doma, ale zmijou je ještě aktivnější než spousta rodin se zdravými dětmi cestuje, a to hodně. Kam všude jste se podívali? Jindro, já už jsem zmínila vzhledem k vašemu manželovi Brazilci, že jezdíte pravidelně do Jižní Ameriky, že jste dokonce s vozíkem cestovali amazonským pralesem, tak kde všude ještě jste byli? Proč se vydáváte evidentně vstříc dobrodružstvím, která jsou asi obtížnější. Tak mě cestovat baví asi odmalička, prej jsem to zdědila po babičce, že to beru, že to je taky taková diagnóza a když se mi narodilo dcera, tak já jsem vlastně nechtěla přestat, tak jsem s manželem cestovali. Když jsme se dozvěděli ve dvou letech její diagnózu, tak jsme si řekli, že prostě taky nepřestaneme, ale její diagnóza je progresivní, to znamená, že jí postupně ochabují svaly a bude pravděpodobně horší a horší, to znamená, že to testování bude těžší a těžší. Takže my jsme si na začátku řekli, že potřebujeme do těch jako nejméně přístupných DE co nejdříve, takže my to máme opačně. My jsme nečekali, až ty děti vyrostou, abysme si to jako užili, my jsme tam potřebovali hned, protože malý dítě všude donesete a je to prostě pohodička. Takže jsme byli v Kambodži, v Japonsku, Gruzii, Jordánsku, Saúdský Arábii a právě letos na jaře v Amazonii, a to byl asi největší fičák. Teď by mě zajímalo, jestli ty destinace hledáte podle toho, abyste si to přizpůsobili tomu handicapu a jízdě z vozíkem nebo naopak si vyberete destinaci, kterou chcete a potom, až se přizpůsobujete té cestě. Zatím přesně naopak, zatím destinace, kam víme, že to rozhodně nebude lehký nebo už teďka už se to láme, teďka už to měníme, teďka jsme nebyli naposledy v Dolomitech, v Itálii a západní Evropa je prostě víc přizpůsobená, víc bezbariérová, takže tam se dá podniknout spousta krásných výletů, že dřív jsme to fakt směřovali do Asie, východní Evropy. A tak, jak se k tomu staví my. A protože samozřejmě pro vás je to náročné, ale pro ni to musí být také náročné tyhle ty výzvy, tak má to ráda, těší se, sama vymýšlí, kam se zase podíváte. No, kdyby byla po jejím, tak, tak se znovu na Eiffelovku na Havaj, do Japonska, na, je to cestovatelka po mně, ale nebaví už třeba dlouhé výlety ve vozíku nebo i terénním kočárku, to jí nebaví, takže musíme to hodně přizpůsobovat, je to spíš, co jezdíme, jsou takový auto, výlety, že se zastavíme, někam se podíváme a zase jedeme dál. Jak jsem měla možnost vás poznat. Aspoň prostřednictvím sociálních sítí nebo za tu krátkou dobu, co si spolu povídáme, tak mám pocit, že pro vás nic není nemožné. Takže i ta Eiffelovka je klidně možná. Vy ale nemáte jenom my, vy máte i syna Denise. A o tom, jaké to je být v rodině, kde se pozornost soustředí na nemocného sourozence, O tom si budeme povídat za chvíli s mým dnešním hostem Jindrou Kanolandovou. Protože to je velmi zajímavé téma. Já miluju povídat si s takovými inspirativními lidmi, jako je můj dnešní host. Jindraka Dolandová alias obyčejná máma, my jsme nakousli téma, které se v rodině, kde je víc sourozenců a pečuje se tam o nějakého handicapovaného a s tímhle problémem musí potýkat, a to je, jaké to je pro vašeho syna mladšího? Je mu je devět. Denisovi, jak vnímá to, že veškerá pozornost a péče se směřuje na Miu, která trpí teda svalovou dystrofií a vyžaduje speciální péči. Je to velmi náročná. Paradoxně. Já jsem taky takový sourozenec, já mám sestru s takovým lehkým fyzickým handicapem, která byla každý rok do jejich 10 let na operaci. Takže já přesně vím, čím prochází můj syn. Je to náročný a já, když jsem dneska jela jsem do rádia, tak jsem říkala dětem, co mám zmínit? A syn řekl, No, zmiň, hlavně mě pořád je to všechno o ségře a řekni tam, že mě štve jí podávat. Věc. A my se o tom, o všem doma otevřeně bavíme, proto tady o tom můžu mluvit a dcera by zase na to řekla, že jí štve si pořád říkat o pomoc a my se tomu zasmějeme a pak stejně všichni musíme pokračovat dál, protože to prostě jinak nejde. Ale. Kompenzujete mu to nějak? Přesně tak? Kompenzuju mu to, protože vím, že je to pro něj těžký. Ono to moc jako nejde, aby nebylo, takže teďka jsme byli spolu na Vandr, na Vandru, jednou za rok jedeme a občas děláme čas jenom pro sebe, ale co je nejdůležitější, co vnímám, je najít si párkrát během týdne takový vědomí, pár minut jenom pro něj, když už přijde třeba sám, není moc, jako že by mluvil o svých pocitech, ale naučil se to, tak je schopný dneska už fakt přijít a říct, co ho trápí, povídat si a tuhle ještě za mnou přišel druhý den a řekl, Maminko, díky moc za včerejší poradu, že jsme si o tom mohli popovídat, a to je, si myslím, to úplně nejdůležitější, mít doma otevřenou komunikaci, o všem se bavit a dělat si tu jako tu, ten vědomej čas, když to dítě přijde. My tě zdravíme, Denise, aspoň takhle na dálku a opravte mě, jestli se pletu. Ale já mám pocit, že takový sourozenci bývají něčím výjimečný, protože vlastně ten jejich přístup k životu, a to, že vnímají to, co jde a co nejde tak intenzivně vedle sebe a Nablízko je potom v tom životě učí odlišovat, co je zbytečné a co je opravdové, čemu se opravdu věnovat. Je to přesně tak. Ono když se v té rodině nad tím nezavírají oči a opravdu se o tom mluví, tak z těch lidí, z těch sourozenců můžou virus opravdu mimořádní lidé. Já říkám. Vy jste z toho sama důkazem. Jako, ale to je naše budoucnost, protože když vidím, jak syn má kamarády mezi autisty, dětma s lehkýma mentálníma handicapama, protože se v tom prostředí pohybuje s dětma na vozíku a on je bere úplně stejně, on tam nemá ty předsudky, který máme my, on tam nemá žádný očekávání a vzorce, on je bere úplně stejně. A to je taková nádhera to pozorovat, hlavně se z toho učit, a to bych moc přála všem, aby něco takovýho zažili. To je krásné. Tak Denisy. Objímá tě teta Míš. A na dálku. Mě by teď zajímalo, my jsme se bavili o vaší neziskovce obyčejný život, o tom, jakým způsobem pomáhá a ostatním rodičům nebo pečujícím neformálně pečujícím. Ale mě by zajímalo téma, které je takové, nemluví se o tom moc, ale ví se, že to je, a to je jistá řevnivost a závist mezi neziskovými organizacemi, setkala jste se s tím, Je to, je to mýtus, anebo je to pravda, že neziskovky na sebe navzájem žárlí a že si přetahují partnery a přitahují pozornost. Je to pravda, je to konkurenční prostředí jako kterýkoliv jiný. Ono vlastně jediný rozdíl v tom, v současné době v České republice, že v Nezisku nejsou moc peníze lidem na ty platy, ale když si to vezmeme, je tam prostě velká frustrace občas těch vlastních nezpracovaných příběhů a pak se to na tom odráží, ale i tak věřím tomu, že ty neziskovky odvádějí jako úžasnou a skvělou práci. Možná nějaká nevraživost je i mezi, prostě i v normálním byznysu, takže nemusí to být vždycky jenom na škodu a opravdu stojí za to je podporovat a i v tom, aby oni se vlastně zlepšovali ty lidi, který tam jsou a zpracovávali si ty svoje frustrace a viděli víc. Pracujete s někým taky. Já spolupracuju s velkou řadou neziskovek a moc jich vážím. Vlastně největší klient a zároveň já jsem klient, je Centrum rehabilitace Miráku, kam jezdíme s dcerou na týdenní hyperhabilitační pobyty, to jsou pobyty, kde se děti léčí pomocí koňského hřbitovu. A to jsou naše nejkrásnější týdny v roce, když tam jezdíme, protože je to za mě nejúčinnější, ale zároveň nejzábavnější a nejoblíbenější terapie mojí dcery. Říká můj dnešní host Blízkých Setkání Jindrakanolandová alias Obyčejná máma Blízká setkání na Dvojce a můj dnešní host, obyčejná máma, tak se skrývá pod touhle přezdívkou. Jindra Kanolandová, s kterou nás čeká poslední vstup nebo poslední povídání v rámci našeho rozhovoru. Tak Jindro, mě by zajímalo, s čím se potýkáte poslední dobou, co vás nejvíc frustruje? Ne, že to teď na poslední chvíli vyřešíme, ale možná, že do éteru vzneseme nějaký dotaz nebo rozhýbeme kola, aby se dělo to, co se dít má. Těch věcí jako celá řada, ale můj největší projekt teda, který teďka mám a řeším je, že sháním výtah do základní školy a do naší spádový školy, kam by měla dcera za rok nastoupit. Škola je velmi vstřícná. Ochotná vyjítah zbudovat, ale nemá na to peníze. Takže jestli někdo poslouchá a má volně 3 miliony, tak prosím vás, dejte mi vědět. Kdyby náhodou někdo poslouchal a chtěl dobře investovat 3 miliony Kč. Do výtahu v základní škole, tak budu moc ráda. Já jsem oslovila všechny možný instituce, organizace, udělala jsem webový stránky výtahy do škol. CZ, kde jsou všechny informace. A kdyby se někdo chtěl podílet na tady tom skvělém projektu, tak budu moc ráda. Možná, že by to byl hezký způsob tělesné výchovy pro spolužáky, že by vždycky MIO každé ráno vzali a vynesli do toho patra. To by. Si nedělejte srandu. Oni tam měli už tahle škole Žáka na vozíku a přesně takhle to vypadalo. Tak. To bych nerada. Dobře. Tak takováhle tělesná výchova už byla teď v rámci občanské výchovy teda. Apelujeme na někoho, kdo by chtěl zřídit výtah v základní škole. Dobře, abysme skončili optimisticky. Naše povídání, tak teď jsme se dozvěděli, co vás frustruje, s čím se potýkáte, ale co vám dělá radost, Protože vy jste veskrze pozitivní člověk navzdory svému osudu a tím vším, čím se musíte zaobírat, tak co vám dělá radost? Máte nějakou třeba veselou historku z vašeho fungování a cestování s Mijou? Já těch historek je celá řada a co mi dělá největší radost? Musím říct, že jsou to dobří lidé. Mně opravdu asi tím, že já dávám taky dostávám, ona ta pomoc musí být vždycky nezištná, aby se vám vrátila, ale ona se vám někde vrátí a když bych měla říct příklad, Míšo, tak uvedu vás, když já jsem vy slavila do vesmíru přání, že bych chtěla, aby moje dcera si zažila lítání s dalšíma dětma na vozíku. A vy jste společně s Janou z blogu s dětmi v Báglu Nelenila, zavolala do Hurica Infekctory Prague, a to tu akci zprostředkovalo, a to mi dělá tak neskutečnou radost a takových akcí, zážitků a já mám víc, a to je to, co mě těší, ale já si myslím, že si takhle všichni vzájemně můžeme dělat svět hezčí a krásnější a všem nám může být v tom líp. A to je, to je ta cesta té tóny. Moc děkuju. Teď jste mě uvedla do rozpaků, ale o mě to není, je to o vás. Tak pojďme teď apelovat i na ostatní v rámci takové hry soukromé, kterou já hraju a vy určitě taky. A to je. Pošli to dál. To znamená, pokud vám někdo udělá radost, vemte tu radost, zabalte ji a pošlete jí dál. A mě jste teď udělala, Jindro, radost tím, že jste dorazila na rozhovor do Blízkých setkání a inspirovala určitě spoustu lidí, kteří nás teď poslouchají na Dvojce v Blízkých setkání, že i když se v životě stanou nějaké věci, které ten život udělají. Trošku těším, tak se na to můžeme povznést a s nadhledem jít proti těm problémům a i s dcerou na vozíku cestovat po Dolomitech a po skalách i po amazonském pralese. Já vám moc děkuju za tuhle naději a optimismus, který jste teď prostřednictvím vašeho povídání šířila v blízkých setkání. Děkuju. Jindro, já taky mockrát děkuju. Za pozvání a vám děkuju, že jste poslouchali Blízká setkání s mým dnešním inspirativním hostem Jindrou Kano Landovou. Alias Obyčejnou mámu, ať budu se těšit zítra.
 
Klíčová slova: