Po porodu dceru nedostala. Nevidomá se o dítě postarat nedokážete, řekl jí lékař

O část zraku přišla v inkubátoru. V šestnácti prodělala šedý zákal a o rok později podstoupila transplantaci obou očí. "Nejhorší bylo vzít do ruky bílou slepeckou hůl.
Styděla jsem se za ni a říkala si, to je super, teď všichni uvidí, že jsem slepá," vzpomíná v rozhovoru nevidomá Alena Terezie Vítek, která o pár let později musela po porodu císařským řezem bojovat i o své vlastní dítě.  
Vy jste z dvojčat, je to tak?  
Ano. Narodila jsem se předčasně. Někdy v polovině sedmého měsíce spolu s mým bratrem. Máma tenkrát vůbec netušila, že čeká dvojčata, a protože jsme se narodili brzy, tak jsme museli oba do inkubátorů. Ten se mi stal osudným. Z velké části mi v něm spálili sítnici. Nebyla jsem tenkrát ojedinělý případ, v tom roce 1987 se to dělo dost často.  
Jak se k tomu postavila nemocnice?  
Domů mě z nemocnice propustili jako zdravé miminko. Až doma maminka zjistila, že nereaguji na hračky, neberu je do ručičky a na rozdíl od mého bratra ani nevracím pohled. Pediatr tenkrát řekl, že jsem asi opožděná, že nemá k dispozici dokumentaci z porodnice, že se někde ztratila. Lékaři udělali chybu a nebyli připraveni to přiznat, tak dokumentaci raději zlikvidovali.  
Takže cokoliv z porodu a dvouměsíčního pobytu v porodnici už nikdy nedohledáte.  
Ne. Dokumentace neexistuje.  
A kdy se teda přišlo na to, že nevidíte?  
Nakonec jsem naštěstí viděla na levé oko. Viděla jsem obrysy, překážky, míč ve školce, lidi kolem sebe. V první třídě jsem se učila černopis a začala i sportovat. Později kolem šestnáctého roku se k poškozenému zraku přidal šedý zákal. O rok později jsem musela podstoupit oboustrannou transplantaci očí.  
Když se vrátíte do dětství, jak reagovali na začínající slepotu rodiče?  
Táta nás opustil a máma zůstala na tři děti sama....