Pomůžeme i běžencům s různými handicapy

Je úterý, krátce po desáté hodině. Před Pavilonem A ostravského výstaviště Černá louka utišuje odhadem pětatřicetiletá Ukrajinka jemným stiskem a klidným hlasem svou malou dcerku, které se už nelíbí v kočárku. Z jejího obličeje lze vyčíst, že uplynulé dny byly perné, opravdu hodně perné. Ale to se už hlasitým pláčem hlásí o pozornost její další dcerka. Ta už sice cupitá sama, také se však snaží být co nejblíže své mamince. Situaci bleskurychle vyřeší otec rodiny, který rychle típne cigaretu a bere starší dceru do náruče. Holčičky se po chvilce uklidňují, snad nastal ten pravý okamžik, abych rodinu, která před válkou musela prchnout ze svého domova, oslovil. "Nechápu to. Vůbec to nechápu. Jsme z Charkova, na ruskou hranici to máme autem patnáct minut. V samotném Charkově jsme se mezi sebou bavili normálně. Nic nenasvědčovalo tomu…," kroutí hlavou dvaačtyřicetiletý Igor a víc ani dodávat nemusí. Po krátké odmlce se rozpovídá. Jeho rodina prchla krátce poté, co město začali Rusové ostřelovat. "Nebylo na co čekat, mladší dcerka má rok a půl, starší oslaví brzy třetí narozeniny. Rychle jsme sbalili věci a utekli jsme. Když jsme dům opouštěli, ještě stál. O den později z něj zbyly jen ruiny. Volal mi kamarád, který tam zůstal," pokračuje Igor. V obličeji nevidím vztek ani smutek, spíš se v něm zračí obavy z toho, co bude dál. A také únava. Ukrajinská rodina byla na cestě téměř tři dny a tři noci. "Nejprve nás odvezli do Prahy, z té jsme se pak dostali až do...