Pořadník na Jedličkárnu. Před rokem 1989 byla bezbariérovost vzácná

Bezbariérové školy byly před revolucí spíše výjimkou, takže děti se zdravotním handicapem se společně se zdravými většinou nevzdělávaly, protože se jednoduše nedostaly do budovy či třídy.  

 Pro děti s tělesným postižením v Praze fungoval Jedličkův ústav a školy, kde si splnily školní docházku. Dostalo se jim zde také rehabilitace a zdravotní péče. "Tím, že Jedle byla jedno z mála zařízení tohoto typu, dostat se do něj dalo na pořadník," říká Musílek, který tam nastoupil jako žák do čtvrté třídy v roce 1989.

 Do té doby se vzdělával v běžné základní škole, která vůbec nebyla na dítě, které nemůže chodit, připravená. "Já jsem v té době ještě neměl ani vozík a jezdil jsem na takovém větším kočárku," dodává. Na invalidní vozík se rovněž muselo čekat. Maminka tak každou přestávku přišla a pomohla mu třeba na záchod. Bezbariérová jedna stanice

 Když na něj tedy konečně došla řada v pořadníku do Jedličkova ústavu a školy, poprvé mu tam zapůjčili vozík. Budova byla také přizpůsobená alespoň částečně lidem s handicapem. "Pro mě jako dítě bylo podstatné, že jsem se tady v Jedli všude dostal," podotýká.  

 Musílek následně vystudoval běžné gymnázium, kde mu v devadesátých letech ředitel vyšel vstříc a všechny hodiny jeho třídy umístil do přízemí. Po maturitě šel na pedagogickou vysokou školu a v současné době ve škole pro tělesně postižené v Jedličkově ústavu působí jako učitel.

"Dnes bych tu školu nepoznal. Kdyby mi někdo zavázal oči a po...