Poslepu až na vrchol

Jesse Dufton se narodil s poruchou zraku a v dospělosti pak zcela oslepl. Ani uvěznění v neprostupné tmě ho ovšem nepřipravilo o životní vášeň v podobě lezení po skalách – a s podporou své ženy dokázal vyšplhat i tam, kam to podle ostatních nebylo možné
Molly Thompsonová se pokoušela zorientovat na stěně skály. Zatímco jí do očí pražilo pouštní slunce, pátrala po nějaké štěrbině, kde by se mohl její manžel Jesse Dufton chytit. Levačka se mu třásla vyčerpáním a nohou marně hledal nerovnost, za kterou by se zapřel. "Kousek výš bys měl narazit na bezpečný stup," navigovala ho Molly přes mikrofon v headsetu. Když ovšem její muž znovu natáhl nohu, minul. Vrátil se tedy do původní polohy a přešlápl na třech milimetrech křemence, které ho držely ve výšce šedesáti metrů. Nedíval se dolů. Ve skutečnosti se nedíval nikam – je totiž úplně slepý. Přesto patří mezi několik málo elitních nevidomých lezců.
Dívej se místo mě
Jesse se vydává na skalní stěny bez trvale upevněných borháků či nýtů, do nichž se cvakají karabiny. Namísto toho si během lezení vlastnoručně umísťuje do různých štěrbin kotvy a lano připevňuje k nim. Pokud by se tedy zajistil špatně a uklouzl, mohl by i zemřít. Schopnost vidět hraje v daném sportu naprosto klíčovou roli. Mollyina slova měla proto v Jesseho "vnitřním zraku" zhmotnit drobné chyty tak, aby je dokázal najít. Skála se mu při výstupu drolila pod rukama. Molly slyšela, jak se stěnou zápasí a stěží lapá po dechu. Promluvila tedy znovu.
Manžel ji poslouchal v headsetu, s tváří skoro přitisknutou ke stěně. Pokoušel se přitom vizualizovat si lokaci, kterou mu popisovala. "Když teď posuneš ruku trochu výš vpravo…" napověděla mu, a než stihla doříct, byl už v pohybu.
Zkušení lezci nevěří vlastním očím, když ho sledují v akci. Ptají se, jestli se mu díky slepotě daří snáz odolávat závrati – nedaří. Nebo zda vidí aspoň to málo, aby rozeznal nerovnosti na skále – nevidí. Lezcem na světové úrovni se stal díky partnerství s Molly. Zdolal například ikonickou skalní věž Old Man of Hoy na skotském pobřeží. A jako první zlezl devadesátimetrovou trasu v Maroku, kterou následně pojmenoval Eye Disappear. Teď byl v africké zemi znovu – tentokrát v pohoří Antiatlas, na obrovské skále uprostřed rozpálené pouště, kde žije pouze pár pastevců.
Natahoval ruku, dlaní přejížděl po povrchu a hledal nerovnost, jíž by se chytil. "Myslím, že jsem to našel," pronesl do mikrofonu a vymrštil se vzhůru…
Při navigování musí Molly za všech okolností zachovat klid, protože její nervozita by se mohla přenést na Jesseho
Vysoký, svalnatý, slepý
Jeho osud se dá podat dvěma způsoby: Ten první zahrnuje talentovaného lezce s degenerativním onemocněním očí, který navzdory hendikepu zdolal jedny z nejnáročnějších skalních stěn světa.
Jesse si dobře uvědomuje, jak moc je takové pojetí zavádějící. Druhá varianta popisuje jeho život mnohem lépe a představuje příběh o lásce. S Molly se potkali na univerzitě. Nastoupila do autobusu, který si školní lezecký tým pronajal na víkendový výlet, zatímco on už tam seděl: vysoký mladík s dlouhými vlasy, širokými rameny a s vousy, jež ho podle Molly dělaly starším. Když došlo na lezení, sledovala, jak Jesse pomalu, ale velmi obratně stoupá vzhůru – s tváří blíž ke skále, než bylo běžné. Poté však viděla, jak zakopl při návratu do autobusu. "Na nerovném terénu se dá škobrtnout snadno, takže mi to nepřišlo divné," vzpomíná.
Ani náhodou ji tehdy nenapadlo, že mu zbývá posledních dvacet procent zraku.
Zakládal si totiž na tom, že si jeho postižení nikdo nevšimne – a zvlášť ne ta pěkná brunetka.
O něco podobného se přitom snažil odjakživa. Narodil se s nemocí, kvůli níž mu postupně přestávaly fungovat světločivé buňky na sítnici. Jako dítě měl jen zlomek běžného zraku. A také věděl, že se jeho stav bude zhoršovat. Dávno před úplným oslepnutím ho ovšem rodiče brali na lezecké výpravy.
Ve dvou letech už se věnoval boulderingu, v pěti si zajišťoval vlastní postroje a lana. O jeho zraku se doma přitom téměř nemluvilo. Chodil do normální školy a postupně zdolával stále vyšší a náročnější stěny. Nechtěl žádnou pomoc, protože si nepřál, aby ho okolí vnímalo jako odlišného. Viděl dost na to, aby si dokázal nějak poradit. A odmítal se učit i Braillovo písmo – ostatně po letech lezení měl na prstech takové mozoly, že by jemné tečky znaků stejně nerozlišil.
Skály namísto lásky
Dokonce ani poté, co se spřátelili a stali se z nich pravidelní lezečtí partneři, si Molly neuvědomovala, jak málo Jesse vlastně vidí. Když četl lezecké příručky s tváří nalepenou na stránku, prostě si myslela, že je krátkozraký. Pak se téměř naráz staly dvě věci: Jesse a Molly se do sebe zamilovali a on definitivně přišel o zrak.
Jejich láska zůstávala nevyřčená.
Místo citů mluvili o lezení a o způsobech, jak si posílit prsty či předloktí.
Nicméně úplná ztráta zraku už se skrývat nedala. Jesse si připadal, jako by se zřítil do absolutní temnoty. Bylo mu čtyřiadvacet let a nastoupil do prvního ročníku doktorského studia. Ona začala pracovat v lokální pobočce vodohospodářské služby. O citech stále nepadlo ani slovo. Jesse jednoduše neuměl vyslovit své přání zůstat s Molly po zbytek života. Na druhé straně ji však dokázal pozvat na další lezeckou výpravu. Sport se tak stal záminkou, aby spolu trávili čas.
Nic není nemožné
Představa, že by se kvůli ztrátě zraku vzdal lezení, byla naprosto nemyslitelná. Oba si však uvědomovali, že už nic nebude jako dřív. Nejenže musel Jesse zesílit, protože mu teď hledání trasy trvalo déle, ale také se neobešel bez Mollyiny pomoci, s čímž se jen těžko smiřoval. Cestou ke stěně se obvykle držel její ruky nebo trekingové hole.
Potřeboval, aby za něj vybírala trasu na vrchol, popisovala mu skálu a kontrolovala, že má na postroji připevněno veškeré nezbytné vybavení.
Někteří jejich přátelé nahlas přemýšleli, jestli se dvojice nevěnuje příliš riskantní zálibě. Dokonce i Molly měla pochybnosti. Předtím se nikdy se slepým lezcem nesetkala. Lidi, které vídala na ulici s bílou holí a slepeckým psem, si spojovala s křehkostí a zranitelností. Neexistovaly žádné instrukce ke zdolávání náročných skalních tras v podání nevidomých. Neměli se koho zeptat na radu. To, o co se pokoušeli, se považovalo za nemožné. Když se Jesse poprvé od ztráty zraku vydal ke stěně, nedokázal ani určit, kde skála začíná. Natáhl ruce a nahmatal jen vzduch. Teprve o další krok blíž se konečně dotkl kamene.
Kdy je správný čas?
První pusu si dali na univerzitní halloweenské párty. Jesse chtěl Molly políbit už dlouhé měsíce, ale stále k tomu nenacházel správnou příležitost. "Přece se na ni nemůžu vrhnout u skalní stěny, když bude plánovat trasu nahoru," říkal si. Jelikož ovšem přicházel o zrak, najednou stál před zásadním problémem:
Jak vycítit správnou chvíli, když nevidí její obličej? Molly netušila, co Jesse chystá. Sice ji zval na jeden výlet za druhým – a jednou dokonce jeli do Francie s jeho rodiči – ale nikdy nenaznačil, že k ní chová city. Možná si pouze představovala, že mezi nimi něco je. Možná byli skutečně jen přátelé, i když se jí takové pomyšlení zrovna nezamlouvalo.
Měli se potkat až na halloweenské párty, jenže Jesse neměl šanci tam Molly sám najít. Ačkoliv jen nerad žádal někoho o pomoc, nic jiného mu nezbylo: Poprosil tedy svého nejlepšího přítele, aby do něj strčil, až dívku uvidí, a nasměroval ho k ní. "Strčil?" ptal se zmatený kamarád. "Ano," potvrdil mladík. A tak se stalo, že uprostřed nočního klubu, páchnoucího potem a vyčpělým pivem, skončil v Mollyině náruči. On byl převlečený za vlkodlaka, ona za čertici. Nahnul se k ní, ale jejich rty se nesetkaly. Ještě trochu se tedy natáhl, a pak se konečně políbili…
Hlavně klid!
Když Jesse kompletně oslepl a Molly ho poprvé dovedla ke stěně, uvažovala, jak mu ji popsat. Odkud začít? Mohla mu vyprávět o barvě horniny, o pavučině prasklin ve skále nad nimi nebo o lištách, hranách či madlech. Coby někdejší plavkyně se skoro probojovala na olympiádu, ale lezení se stalo její skutečnou láskou. Po stěnách se pohybovala rychle a ladně, takřka bez přemýšlení. Aby však mohla pomoct Jessemu, musel se její pohled na skály zcela změnit.
Přála si, aby mohl vnímat krásu stěny, jenže líčení detailů působilo nadbytečně – zvlášť když hlavním cílem bylo vyšplhat nahoru a nezemřít při tom. A tak se musela smířit s tím, že Jessemu zprostředkovává hlavně trasu, kudy se dostane na vrchol. Skálu mu vykresluje tak, aby ji dokázal zdolat, ne aby ji obdivoval. Stručnějším popisem mu totiž šetří milisekundy, jež by v důsledku mohly předcházet jeho pádu. Zpočátku na něj instrukce křičela zdola: "Kousek pod kolenem máš stup!" Ostatní lezci na ni přitom vrhali udivené pohledy, jelikož netušili, že navádí nevidomého… Zkoušeli i jiné možnosti: Jesse například lezl s mobilem a Molly mu telefonovala, což ovšem fungovalo pouze v místech s pokrytím. Nakonec dospěli k obousměrné vysílačce a sluchátkům.
Molly mluví do mikrofonu a snaží se působit klidně, skoro přitom šeptá.
Skálu popisuje univerzálními termíny, jež se používají v lezeckých příručkách. Zatímco Jesse stoupá, napovídá mu, kam by se měl natáhnout. A neustále si připomíná, že z ní musí vyzařovat klid, i když má právě strach. Její nervozita by se totiž mohla na Jesseho přenést. Občas, když Molly nemůže žádný chyt najít, předstírá, že nějaký vidí a svého muže instruuje víc zeširoka, aby "nezamrzl".
Sebejistotou přitom maskuje obavy. Slepec na Everestu
Ještě před padesáti lety byla představa, že by slepý člověk závodil v nějakém sportu, naprosto nemyslitelná. Dokonce ani na paralympiádě neexistovala až do roku 1976 kategorie pro nevidomé a pak mohli zápolit pouze v tzv. goalballu – tedy ve hře s míčem naplněným rolničkami. Když měl Jesse tři roky, přibylo na paralympiádu slepecké judo. A později učinili největší pokrok nevidomí horolezci, přičemž Erik Weihenmayer jako první z nich zdolal v roce 2001 Everest (viz Život bez bariér).
Dnes jsou běžné soutěže v tzv. paraclimbingu, které se dělí podle míry zrakového postižení závodníků. Jesse zápolí v kategorii B1, do níž spadají zcela slepí borci. Sport pro něj však stále představuje pouze koníček. Profesí je inženýr a vyvíjí technologie palivových článků. Jeho kolegové přitom vůbec netušili, jak moc lezení po skalách miluje. Teprve když o jednom z jeho výkonů vznikl dokument, přišli za ním a se směsicí úžasu i zmatku se ho ptali: "Zbláznil ses?"
Vztah se stěnou
Molly stále pracuje u vodohospodářské společnosti. S Jessem pak každý večer chodí na umělou stěnu. Neustále plánují nové lezecké víkendy a okolo hor se točí i jejich dovolená. Když se Jesse nudí, dělá shyby na dřevěné desce, do níž má vyřezané štěrbiny coby chyty. V určitých ohledech tak své lezectví dovedl k dokonalosti a převyšuje i své zdravé protějšky. "Je neuvěřitelné, jak dobře umísťuje kotvy," líčí Georgina Boughová, která s nimi občas na výpravy jezdí. "Málokdo to zvládá líp." Jesse si popsanou zručnost vysvětluje tím, že má se skálou úplně jiný vztah než běžní lezci, a lépe tak vnímá její nuance.
Jeho způsob lezení si člověk jen těžko dokáže představit – je potřeba ho vidět v akci. Povrch skály studuje špičkami prstů a celou svou váhu pak udrží na malíčku zasunutém do vlasové štěrbiny. Stěnu hmatem doslova prohledává a pátrá po chytech, které mu Molly popsala. Zatímco dřív odmítal někoho žádat o pomoc a být na okolí závislý, dnes už se s tou myšlenkou smířil. Teď pro něj manželčin hlas znamená další nenahraditelnou pomůcku, stejně jako postroj či lano. I s pomocí však občas mine chyt, kterého by si zdravý lezec všiml, načež musí situaci řešit improvizovanými a často krkolomnými manévry, při nichž Molly napětím zapomíná dýchat…
Čekání na Molly
V Maroku bylo zhruba poledne, když se Jessemu podařilo na stěně stabilizovat a zapřít se nohama, aby si na chvíli vydechl. Cítil, jak ho na krku pálí slunce, a odněkud pod sebou zaslechl hýkání osla. Ve sluchátkách se ozvala Molly: "Všechno v pořádku?" Slyšela ho dýchat, ale když dlouho nepromluvil, začala mít o něj strach. Věděla, že kdyby spadl, zůstal by viset na laně na jedné z kotev, dokud by nenašel způsob, jak se na stěnu vrátit. Taky už ale viděla, jak bezpečnostní prvky selhaly a lezci se zabili. Tentokrát navíc udělala při navigování chyby, jež mohly Jesseho klidně stát život.
Pár měsíců před výpravou do Maroka pro něj vybrala trasu, kterou považovala za zvládnutelnou. Když ale sledovala, jak se ji pokouší zdolat, došlo jí, že se spletla. Jenže na nápravu už bylo pozdě. Snažila se proto zachovat klid, nicméně Jesse pokračoval vzhůru a z jeho pohybů byla cítit sebejistota. Okamžitě na něm poznala, že našel svoje ideální tempo – dokonce ani nečekal na její pokyny. Když se probojoval na vrchol, upevnil tam pro Molly lano, aby ho mohla následovat. Potom si sedl na okraj skály a čekal, až se jeho žena posadí vedle něj a popíše mu výhled…
" Už jako malého jej rodiče brali na lezecké výpravy. O skály ho pak nepřipravila ani úplná slepota " Molly musí při navigování zachovávat absolutní klid, i když uvnitř trne hrůzou
víte, že?
Sport pro všechny Zatímco sportovní kluby pro neslyšící vznikaly v Německu již koncem 19. století, skutečný rozmach zažil sport hendikepovaných až po druhé světové válce: Jednalo se o způsob, jakým zranění vojáci rehabilitovali nebo se smiřovali s trvalými následky. Klíčovou postavou se stal lékař Ludwig Guttmann, který v den zahájení londýnské olympiády v roce 1948 uspořádal první soutěž pro atlety na invalidních vozících. Událost pojmenoval Stoke Mandeville Games a šestnáct sportovců při ní soutěžilo v lukostřelbě. První oficiální paralympijské hry se uskutečnily roku 1960 v Římě a zapojilo se do nich na čtyři sta atletů z 23 zemí. Zimní varianta následovala v roce 1976, a od letní olympiády z roku 1988 se navíc paralympiáda koná ve stejném městě jako klasické hry. " Jesse Dufton nestál o pomoc ani o zbytečné ohledy. Svůj hendikep se proto rozhodl před světem maskovat
Lezectví v číslech
0,017 smrtelné nehody připadá na každých 1 000 výstupů. Zranění jsou výrazně častější: Na každých 1 000 výstupů připadá 2,3 nefatálního úrazu. 20–50 lezců zemře každý rok v USA. Jde o nejvyšší číslo na světě. 31 je průměrný věk lezců, kteří zahynou na skále. Častěji se jedná o muže. 5–10 % nehod na skalách zaviní selhání vybavení. Zbytek jde na vrub chybám ve vázání, které se paradoxně stávají častěji zkušeným lezcům než začátečníkům. Život bez bariér Erik Weihenmayer se narodil s poruchou zraku a zcela oslepl ve třinácti letech. Přesto v roce 2001 jako první nevidomý zdolal Everest a následně dokončil i tzv. Korunu planety: Stanul tedy na nejvyšších horách všech kontinentů a zařadil
se po bok zhruba pěti set horolezců, kteří dosáhli stejného triumfu – zůstává však mezi nimi jediným slepým rekordmanem. Zároveň je náruživým kajakářem, založil neziskovou organizaci na pomoc postiženým a v současnosti převážně objíždí svět s přednáškami o svém "bezbariérovém" přístupu k životu.
Kevin Sieff Chloe Sharrocková Yutao Chen, PŘELOŽIL Vilém Koubek
FOTO The Washington Post, Wikipedie
Skály představovaly jejich společnou vášeň a Jesseho od lezení neodradila ani absolutní slepota
Jesse každou skálu poznává prostřednictvím bříšek prstů a skrz nápovědu manželky Molly. Nejprve své pokyny na Jesseho volala zdola, pak si telefonovali, a nakonec přešli k oboustranné vysílačce
V pěti letech si již Jesse zajišťoval vlastní lana a postroje. Mizející zrak pro něj nebyl překážkou
Ačkoliv Jesse trpěl vadou zraku od narození, rodiče ho brali na lezecké výpravy už coby dvouletého
Během výstupu se Jesse jistí kotvami, které si sám postupně umísťuje do štěrbin ve stěně
Jakmile je Jesse na vrcholu, spustí dolů lano pro Molly, aby mohla vylézt za ním – a popsat mu výhled
Jejich společná pouť životem začala na univerzitě, kde se potkali v autobuse na výpravě lezeckého kroužku