Příběhy pana Duška – příjem do nemocnice

Náhle ohluchlí ve středním věku a později jsou najednou vytrženi z celého dosavadního světa. Většinou přijdou o práci, nikomu nerozumí a jsou odkázáni na to, co jim kdo napíše, protože jinak komunikovat neumí (jen mluvit).

Vlastním rodičům (tchánovi, tchyni) nerozumí, protože je například vidí chvíli několikrát do roka a neodezřou od nich to, co odezřou od lidí, které vidí denně (první měsíce ani od nich). Jim se zase třeba nechce psát, protože už dobře nevidí a nemají (nebo si nechtějí vzít) brýle. A hlavně „nepočítali“ s něčím takovým. Životní partner nebude místo šeptání sladkých slov na loži rozsvěcet a psát to… Zkrátka ona praxe v tichu není žádná – jak ze strany sluchově postižené/ho, tak ze strany rodiny.

To je i příběh pana Duška, který komunikuje česky a normálně mluví. Vy, kteří si myslíte, že pokud někdo neslyší, umí plynně znakový jazyk, jste na omylu. Znakový jazyk je zcela samostatný jazyk, s vlastními pravidly a gramatikou, který je češtině podobný asi jako čínština. Nemůže se tedy stát, že ten, kdo komunikuje 30 let česky, najednou komunikuje v jiném jazyce.

Zároveň si asi mnozí říkáte: „Ale opravdu to bude přepisovat živý člověk? Vždyť už existuje spousta nativních aplikací, které umějí převod řeči na text.“?

Odpověď je jednoduchá: „Ano, existují totiž dva způsoby přepisu: strojové rozpoznávání a živý přepis. Automat vždy něco rozpozná, ale zároveň i něco nepochopí nebo chybně zapíše. To se hodí například pro nezávazné diskuze, nebo třeba doma – máme na stole tablet a manželka mi už asi šest let nepíše, pouze diktuje. Živý přepis je naopak vhodný tam, kde záleží na každém slově – například u notáře. Živý přepisovatel nepřepisuje nesmysly a když něčemu nerozumí, zeptá se. Viz například článek: Jak zlepšit komunikaci v domovech pro seniory

Pan Dušek se rozhodl pro kochleární implantát a tady je jeho příjem do nemocnice. Smutné je, že zdravotnická zařízení nejsou připravena na komunikaci v češtině s pacientem, který neslyší.