Příměstský tábor – SMYSLY
11.09. 2024 - 04:15
Českovelenický zpravodaj
Letošní první příměstský tábor jsem nazvala "Naše smysly”. Probíhal v týdnu od 22. do 26. července. Se 16 dětmi ve věku od 7 do 10 let jsme zkoumali pět lidských smyslů.
V pondělí jsme začali HMATEM. Pověděli a ukázali jsme si na obrázcích, z jakých vrstev se skládá naše kůže. Poté jsme odešli do lesa nedaleko lesního rybníka, kde jsme nasbírali různé materiály na odpolední tvoření.
Obědy jsme měli již tradičně v restauraci U kostela. Po poledním klidu jsme vytvořili senzomotorický chodník. K věcem nasbíraným v lese – jako šišky, kůra, jehličí, větvičky nebo mech – jsme přidali další, které jsme našli v knihovně. Všechny materiály jsme nasypali do připravených kartonových misek nebo nalepili tavnou pistolí na kartonové obdélníky a čtverce. Tyto jednotlivé části jsme potom položili za sebou a vznikl nám krásný dlouhý chodník. Všichni jsme si ho potom prošli naboso – a ne jednou.
V úterý jsme pokračovali ZRAKEM. Podívali jsme se na různé části oka, pověděli jsme si, jak oko funguje. K čemu jsou na sítnici tyčinky, a k čemu čípky. Poté čekalo na děti překvapení – pozvala jsem do knihovny velmi milého hosta. Byla jím spisovatelka a ilustrátorka dětských knih Markéta Vítková. Přišla dětem povědět o nevidomých lidech. Všichni jsme se dozvěděli spoustu nových a zajímavých věcí jak o životě nevidomých, tak o pomůckách pro ně.
Pro mě osobně byla největším zážitkem chůze se slepeckou holí. Ač prostředí knihovny velmi dobře znám, nedokázala jsem se v něm poslepu vůbec zorientovat. Odpoledne jsme zkoušeli různé hry poslepu.
Třetí den byl na pořadu SLUCH. Opět jsme si prohlédli, jak funguje ucho, podívali se na jeho části. Popovídali si o tom, jak se uchem šíří vibrace, jakou funkci mají vláskové buňky v hlemýždi. Na velmi zvětšených snímcích jsem dětem ukázala, jak vypadají poničené buňky, díky kterým ztrácíme sluch. Pověděli jsme si o měření hladiny hluku, zkusili si změřit, kolik decibelů vydává "ticho”, kolik normální mluvení a kolik dětský křik... Venku na louce jsme si vyzkoušeli orientaci po zvuku, zvukové pexeso a prstovou abecedu. Také základy znakové řeči. Po obědě jsme si vyrobili zvukovou stěnu z palety a různých odpadových materiálů. Děti si na předměty mohly zahrát dřevěnými vařečkami a pozorovat, jak se mění zvuk.
Na čtvrtek byl naplánovaný výlet. Ani děti, ani rodiče nevěděli, kam se vlastně vydáme. Tímto děkuji rodičům za projevenou důvěru, že mi své děti svěřili. Sešli jsme se v 7:20 na nádraží a nastoupili do vlaku směr Praha. Děti zjistily až při vystupování z vlaku, že jsme dojeli do Tábora. Tam jsme si teprve řekli, že dnešním smyslem je CHUŤ. A abychom si tu chuť opravdu užili, vyrazili jsme do Muzea čokolády a marcipánu.
Na půl 10 jsme tam měli zarezervovanou marcipánovou dílnu. Děti dostaly marcipánovou "modelínu” a mohly si z ní vyrobit cokoli dle své fantazie – a tu mají opravdu velikou. Své výtvory si hrdě odvezli s sebou domů. Po tvoření jsme si prohlédli celou expozici muzea. Je neuvěřitelné, co všechno se dá z čokolády a marcipánu vytvořit.
Cestou na oběd jsme si na molu u rybníka Jordán pověděli něco o našem jazyku a chuťových pohárcích. A hned jsme je také vyzkoušeli. Děti zavřely oči a já jsem jim dávala na jazyk různé potraviny – čokoládu, chipsy, Haribo bonbóny, citrón nebo třeba sušené maso. Byly skvělé a věřily mi... A tak si opravdu užily všechny chutě – sladkou, slanou, hořkou i kyselou.
Na poslední den příměstského tábora na "zbyl” ČICH. Vyzkoušeli jsme si poznávání potravin nosem a zkusili si poznat různé nápoje se zavázanýma očima a zacpaným nosem. Jelikož jsou čich a chuť úzce provázané, je naše schopnost poznat nápoj bez čichu dost omezená. Děti byly velmi šikovné, téměř vše poznaly. Je vidět, že děti mají jednou tolik chuťových pohárků než dospělí, a cítí tak vše intenzivněji.
Po obědě jsme společně uklidili a připravili různá stanoviště, abychom mohli v 15 hodin přivítat rodiče. Pozvala jsem je, aby si s dětmi na vlastní kůži vyzkoušeli, co jsme celý týden dělali. Jsem moc ráda, že se toho vůbec nebáli a do všeho se pustili s velkým odhodláním. Děti je při tom provázely a kontrolovaly je. Byla to moc příjemně strávená hodinka, kde si dospělí i děti společně mohli hrát...
Chtěla bych moc poděkovat dětem, rodičům a asistentkám Míše a Terce, bez kterých bych tu velkou partu nezvládla.
Za městskou knihovnu Irena Hanková
V pondělí jsme začali HMATEM. Pověděli a ukázali jsme si na obrázcích, z jakých vrstev se skládá naše kůže. Poté jsme odešli do lesa nedaleko lesního rybníka, kde jsme nasbírali různé materiály na odpolední tvoření.
Obědy jsme měli již tradičně v restauraci U kostela. Po poledním klidu jsme vytvořili senzomotorický chodník. K věcem nasbíraným v lese – jako šišky, kůra, jehličí, větvičky nebo mech – jsme přidali další, které jsme našli v knihovně. Všechny materiály jsme nasypali do připravených kartonových misek nebo nalepili tavnou pistolí na kartonové obdélníky a čtverce. Tyto jednotlivé části jsme potom položili za sebou a vznikl nám krásný dlouhý chodník. Všichni jsme si ho potom prošli naboso – a ne jednou.
V úterý jsme pokračovali ZRAKEM. Podívali jsme se na různé části oka, pověděli jsme si, jak oko funguje. K čemu jsou na sítnici tyčinky, a k čemu čípky. Poté čekalo na děti překvapení – pozvala jsem do knihovny velmi milého hosta. Byla jím spisovatelka a ilustrátorka dětských knih Markéta Vítková. Přišla dětem povědět o nevidomých lidech. Všichni jsme se dozvěděli spoustu nových a zajímavých věcí jak o životě nevidomých, tak o pomůckách pro ně.
Pro mě osobně byla největším zážitkem chůze se slepeckou holí. Ač prostředí knihovny velmi dobře znám, nedokázala jsem se v něm poslepu vůbec zorientovat. Odpoledne jsme zkoušeli různé hry poslepu.
Třetí den byl na pořadu SLUCH. Opět jsme si prohlédli, jak funguje ucho, podívali se na jeho části. Popovídali si o tom, jak se uchem šíří vibrace, jakou funkci mají vláskové buňky v hlemýždi. Na velmi zvětšených snímcích jsem dětem ukázala, jak vypadají poničené buňky, díky kterým ztrácíme sluch. Pověděli jsme si o měření hladiny hluku, zkusili si změřit, kolik decibelů vydává "ticho”, kolik normální mluvení a kolik dětský křik... Venku na louce jsme si vyzkoušeli orientaci po zvuku, zvukové pexeso a prstovou abecedu. Také základy znakové řeči. Po obědě jsme si vyrobili zvukovou stěnu z palety a různých odpadových materiálů. Děti si na předměty mohly zahrát dřevěnými vařečkami a pozorovat, jak se mění zvuk.
Na čtvrtek byl naplánovaný výlet. Ani děti, ani rodiče nevěděli, kam se vlastně vydáme. Tímto děkuji rodičům za projevenou důvěru, že mi své děti svěřili. Sešli jsme se v 7:20 na nádraží a nastoupili do vlaku směr Praha. Děti zjistily až při vystupování z vlaku, že jsme dojeli do Tábora. Tam jsme si teprve řekli, že dnešním smyslem je CHUŤ. A abychom si tu chuť opravdu užili, vyrazili jsme do Muzea čokolády a marcipánu.
Na půl 10 jsme tam měli zarezervovanou marcipánovou dílnu. Děti dostaly marcipánovou "modelínu” a mohly si z ní vyrobit cokoli dle své fantazie – a tu mají opravdu velikou. Své výtvory si hrdě odvezli s sebou domů. Po tvoření jsme si prohlédli celou expozici muzea. Je neuvěřitelné, co všechno se dá z čokolády a marcipánu vytvořit.
Cestou na oběd jsme si na molu u rybníka Jordán pověděli něco o našem jazyku a chuťových pohárcích. A hned jsme je také vyzkoušeli. Děti zavřely oči a já jsem jim dávala na jazyk různé potraviny – čokoládu, chipsy, Haribo bonbóny, citrón nebo třeba sušené maso. Byly skvělé a věřily mi... A tak si opravdu užily všechny chutě – sladkou, slanou, hořkou i kyselou.
Na poslední den příměstského tábora na "zbyl” ČICH. Vyzkoušeli jsme si poznávání potravin nosem a zkusili si poznat různé nápoje se zavázanýma očima a zacpaným nosem. Jelikož jsou čich a chuť úzce provázané, je naše schopnost poznat nápoj bez čichu dost omezená. Děti byly velmi šikovné, téměř vše poznaly. Je vidět, že děti mají jednou tolik chuťových pohárků než dospělí, a cítí tak vše intenzivněji.
Po obědě jsme společně uklidili a připravili různá stanoviště, abychom mohli v 15 hodin přivítat rodiče. Pozvala jsem je, aby si s dětmi na vlastní kůži vyzkoušeli, co jsme celý týden dělali. Jsem moc ráda, že se toho vůbec nebáli a do všeho se pustili s velkým odhodláním. Děti je při tom provázely a kontrolovaly je. Byla to moc příjemně strávená hodinka, kde si dospělí i děti společně mohli hrát...
Chtěla bych moc poděkovat dětem, rodičům a asistentkám Míše a Terce, bez kterých bych tu velkou partu nezvládla.
Za městskou knihovnu Irena Hanková
Klíčová slova: