Pro některé břímě, pro jiné zdroj zábavy. Vnímání zdravotních znevýhodnění napříč historií

 

Nový prostor

Osoby se zdravotním znevýhodněním ve společnosti stále čelí mnoha bariérám, předsudkům i společenským stigmatům. V minulosti byla jejich situace ovšem ještě kritičtější. Mnohdy se ani nedožili dospělosti, a pokud ano, jejich vyhlídky byly často spíše beznadějné. Bez bariér
První důkazy o tom, jak společnost vnímala osoby s handicapem, sahají až do pravěku. Neandrtálci bývají v médiích a populární kultuře často vyobrazovaní jako surové, ne příliš inteligentní bytosti. Je tedy nasnadě předpokládat, že pokud se někteří členové kmene fyzicky či mentálně lišili od zbytku, neměli s nimi ostatní přílišné slitování. Život v pravěku byl přeci jen krutý a náročný, takže osudnou se mohla stát i drobná vada zraku či sluchu, kterou dnešní medicína vyřeší během jediné lékařské prohlídky. Archeologické nálezy ovšem ukazují, že neandrtálci ani zdaleka nebyli brutálními tvory bez empatie. O znevýhodněné jedince se podle všeho často dokázali dobře postarat, a dokonce jim zajistit rovnocenné místo ve skupině. O tom svědčí například případ neandrtálské holčičky přezdívané Benjamina, jejíž lebka byla nalezena ve Španělsku. Benjamina se dožila deseti let, ačkoliv pravděpodobně trpěla deformací hlavy, která byla nejen viditelná, ale ovlivnila také vývoj jejího mozku. Podle expertů se jedná o jeden z prvních důkazů komunitní péče – dle dostupných materiálů se totiž o Benjaminu nestarala pouze její rodina, ale celá skupina. Další náznak soudržnosti neandrtálců přináší nejstarší kostra nalezená v severním Iráku v lokalitě Šánidar. Tento muž středního věku podle archeologů přežil řadu let s mnoha tělesnými anomáliemi. Nandy, jak ho vědci pojmenovali, neměl ruku (možná již od narození), měl poraněné nohy a několik zahojených zlomenin. Kvůli následkům zranění také částečně nebo zcela oslepl na jedno oko a byl téměř neslyšící. Podle expertů s poraněními žil několik let, vzhledem k jejich rozsahu se o sebe ale pravděpodobně nedokázal sám postarat. Neandrtálec totiž prakticky nemohl být schopný komunikace a samotný pohyb pro něj musel být velmi bolestivý. Naživu ho tedy musel udržovat zbytek jeho skupiny, který také ošetřil jeho zlomeniny.
Kromě spíše vzácných příběhů o soucitu a péči je ale historie proslulá velkým množstvím krutosti
Jen před několika týdny navíc archeologové objevili vůbec první důkaz o existenci Downova syndromu u neandrtálců. Dítě pojmenované Tina z jeskyně ve Valencii se dožilo minimálně šesti let a podle expertů vyžadovalo rozsáhlou péči ze strany zbytku skupiny. Údajně jde o jeden z prvních případů, které prokazují nejen empatii, ale také čistý altruismus u skupiny neandrtálců. Tina péči zbytku rodiny totiž nemohla nijak oplatit ani výrazněji projevit svůj vděk.
Smrt nebo kariéra v zábavě
Kromě spíše vzácných příběhů o soucitu a péči je ale historie proslulá velkým množstvím krutosti. Stačí zavítat například do období antiky. Řecký filozof Aristotelés, dnes považovaný za jednoho z klíčových myslitelů antických věd, se za svého života aktivně věnoval zkoumání vývojových vad. Osoby s vývojovou vadou ale nepovažoval za rovnoprávné se zbytkem společnosti. Ve svém spisu Politika dokonce napsal: "Nechť je vydán zákon, že žádné deformované dítě nesmí žít."
Nejstarší soupis římského práva Zákon dvanácti desek se skutečně lidem se zdravotním znevýhodněním krátce věnuje. Jeden ze zákonů dokonce obsahuje pasáž, ve které stojí, že děti s handicapem mají být usmrceny. Navzdory zákonu nicméně některé z nich pravděpodobně přežily, podle latinských zdrojů totiž patřili lidé s nějakým druhem postižení často mezi otroky. Jiní, zejména jedinci s fyzickým znevýhodněním, mohli být naopak považováni za osoby s vysokým společenským statusem. Archeologické nálezy ukazují, že se stávali zprostředkovateli zábavy a pracovali jako herci, tanečníci, klauni či hudebníci. Řecký satirik a filozof Lukiános ve svých dílech například jednoho z nich popisuje jako "ošklivého človíčka" s několika vlasy na hlavě, který se živil jako klaun. Ve svých výstupech údajně předváděl tanec, během kterého se "ohýbal a zatáčel", u toho veršoval a zesměšňoval hosty.
Jako baviči v antických dobách pracovali také lidé s dwarfismem, kteří kromě herců a zpěváků vystupovali také jako gladiátoři či bojovníci. Tehdejší umělci je dokonce vyobrazovali na malbách, rukojetích nožů nebo předmětech v domácnosti. Lidé s dwarfismem byli podle některých zdrojů také dáváni jako dárky nebo mazlíčci pro pobavení bohatých vrstev.
Čarodějnictví i dar
Ve středověku bylo na lidi se znevýhodněním pohlíženo podobně jako v antice. Mnoho dětí s handicapem bylo hned po narození opuštěno a některé z nich skončily v církevních sirotčincích. V roce 787 založil milánský arcibiskup Datheus jedno z prvních útočišť pro opuštěné děti, podmínky v zařízení nicméně nebyly zdaleka vyhovující a většina z nich nepřežila. Na osoby s fyzickým či mentálním znevýhodněním bylo nadále pohlíženo jako na "odlišné", které je třeba oddělit od zbytku společnosti. Na perifériích měst tak byly vybudovány klece, do kterých byli tito lidé umísťováni pro pobavení veřejnosti. Podle některých historiků byli lidé s handicapem odváženi do cizích zemí, kde byli opuštěni a museli přežít na vlastní pěst. S šířením křesťanství se také stále častěji objevovaly teorie, že příčinou postižení je čarodějnictví nebo praktikování magických rituálů.
A opět i ve středověku sloužili lidé se zdravotním znevýhodněním jako zdroj zvrácené zábavy. Na bohatých dvorech se často pohybovali klauni s tělesným handicapem. Ti žili ve velkém přepychu a obecně byli považováni za elitu. Postavení dvorního klauna ale zdaleka nebylo pro každého a mnoho bavičů z řad lidí se znevýhodněním čekal podstatně nešťastnější osud. V roce 1425 zaznamenal anonymní kronikář v Paříži například akci, během které byli lidé se zrakovými vadami umístěni do parku s prasetem, které měli zabít. Ozbrojeni byli dřevěnými klacky a namísto zvířete ubližovali zejména sobě. "Když si silnější mysleli, že trefili prase, tak se trefovali navzájem, a kdyby byli opravdu ozbrojení, tak by se zabili," napsal tehdy neznámý autor.
Na osoby s fyzickým či mentálním znevýhodněním bylo pohlíženo jako na "odlišné", které je třeba oddělit od zbytku společnosti
S příchodem osvícenství a rozvojem lékařství přichází také humánnější pohled na zdravotní handicapy. Jde zároveň o období mnoha objevů a vynálezů, které lidem se znevýhodněním usnadňovaly život. Na sklonku 16. století vymyslel neznámý vynálezce první invalidní vozík pro španělského krále Filipa, který trpěl dnou a nedokázal sám chodit. Vozík mu tehdy ještě musel pomáhat tlačit sluha. V roce 1655 vymyslel ochrnutý Němec Stephan Farfler vůbec první vozík s vlastním pohonem.
Lidská panoptika
Může se zdát, že období, kdy byli lidé se znevýhodněním zneužíváni pro pobavení zbytku společnosti, patřila do daleké minulosti. Ale tak tomu zdaleka není. Ještě v 19. i 20. století čile fungovala takzvaná panoptika (v angličtině známá jako "freak show"), která vystavovala cokoliv či kohokoliv netradičního či raritního. Za "rarity" byla považována například siamská dvojčata, lidé s dwarfismem, bez končetin či s jiným handicapem, ale také lidé s odlišnou barvou pleti. Historici podotýkají, že navzdory ponižující povaze práce v panoptiku šlo často o jediný způsob, jak si lidé se znevýhodněním mohli vydělat vlastní peníze, protože jiná forma zaměstnání pro ně byla v té době prakticky nedostupná.
Panoptika vystavující lidské bytosti se rozvíjela nejprve v Anglii a následně se rozšířila zejména do Spojených států. Popularitě se ale těšila i v českých zemích. Tuzemské umělkyně Josefa a Růžena Blažkovy, siamská dvojčata, jezdily po celé Evropě a navštívily i Spojené státy. V první polovině 20. století si světová společnost začala postupně uvědomovat nehumánní povahu podobných "výstav", a ty tedy postupně opouštěly evropskou kulturní scénu. Ve Spojených státech zároveň vznikly první zákony zakazující diskriminaci osob, v některých amerických státech bylo vystavování osob se znevýhodněním za účelem zábavy dokonce zcela zakázáno. ?
ilustrace: Rawpixel